Seznamka
Thomas Frings: Bůh nefunguje, a proto v něho věřím. Portál, Praha 2020, překlad Zdeněk Jančařík.
Autor: Portál
Nepřikládám příliš velkou váhu vzpomínání na zvláštní význam některých míst, dat a okolností svého života. Přesto jsou některé události a zážitky obzvlášť cenné. Pro mě to byla jedna zkušenost z Afriky o silvestrovské noci z roku 2000 na rok 2001, tedy v den změny milénia. Bylo mi čtyřicet a navštívil jsem tenkrát se svou sestrou jednoho kamaráda, který žije v Togu. Jeli jsme společně do beninského národního parku Pendjari, kde náš dobrý přítel André pracoval. Už příjezd byl dobrodružný – dvě proražené gumy, zlomená převodovka, čtyřiadvacetihodinové zpoždění. André naplánoval, že strávíme silvestrovskou noc v národním parku, jak to už udělal mnohokrát. Vše bylo připraveno, poslední den v roce jsme se vydali na cestu džípem, vybaveni stany a proviantem. Malou ves, v níž André žil, jsme rychle nechali za sebou, a tím také poslední lidské obydlí. O silnici evropského střihu nemohla být řeč už kousek za vesnicí, o další cestě divočinou ani nemluvě. Byla to víceméně zřetelná pěšina, jež nás vedla do národního parku. Zato jsme spatřili zvířata, která jsme znali jen z obrázků, a rostliny, na které jsme nikdy nenarazili ani v knihách.
Nálada byla výborná. Večer jsme zapálili oheň. Plápolající živel vytváří romantiku, ale tady jsme ho potřebovali také na přípravu jídla a k prozáření tmy – pro alespoň částečný pocit světla. Když utichly hovory a zhasl oheň, odebrali jsme se za naprosté tmy do stanu. K dalšímu domu to bylo mnoho kilometrů. Všude kolem nebyla jen tma, ale také dokonalé ticho. Mimořádný poslední den roku a tisíciletí byl u konce, v tichu a v pokoji.
Nový rok a nové tisíciletí však začaly docela jinak, ticho a klid byly tytam. Bylo to skoro přesně ve čtyři v noci, dvě hodiny před svítáním, když se zhruba ve vzdálenosti dvaceti metrů od nás ozvalo hlasité kňučení a štěkot. „Hyeny!“ Andrého vyděšený hlas nám zmrazil krev v žilách a ponechal nás ve stanu na pospas individuálnímu děsu. Pozoroval jsem u sebe najednou neuvěřitelné tělesné reakce. Třásly se mi ruce, a přestože jsem se snažil nedat před ostatními najevo svou paniku, nedokázal jsem je uklidnit. Třásly se, třásly a třásly. Povely mozku, pokusy ovládnout je maximální silou vůle byly naprosto bez účinku. Můj žaludek byl také jeden velký třes a nohy jsem měl tak studené, jako by zamrzly v kusu ledu. Tak se tedy u mě tělesně projevuje čirá hrůza a záchvat paniky. Tohle je přece smrtelný strach!
Třes, vibrace a chlad se ještě znásobily, když jsme v tichu a samotě noci zřetelně slyšeli, jak se zvířata přibližují. Pomalu, s funěním a kňučením se šelmy plížily ke stanu, pak byly zase o něco dál. Určitě nás nezahlédly, ale jistě nás cítily a zcela určitě vnímaly naši smrtelnou úzkost, jež několik centimetrů od stanu visela ve vzduchu. Co však určitě necítily ani nevnímaly, byla moje hlava. Měl jsem kupodivu naprosto jasnou mysl. O čem jsem v té nekonečně dlouhé chvíli, dvě hodiny od východu slunce, přemýšlel?
Thomas Frings
Autor: Kirche-und-leben.de / Stefan Sättele
Celé dvě hodiny jsem si myslel, že je to poslední noc mého života. Stále znovu se mi to vracelo: poslední západ slunce, který jsi spatřil. Už neuvidíš denní světlo. Zemřeš v temnotě. Za chvíli jedno ze zvířat, jejichž dech a stálé plížení kolem stanu bylo slyšet, pronikne do stanu a zakousne se ti přímo do tváře. A zároveň, natolik byla má mysl čistá, mně přišla na mysl nelogičnost toho všeho: Jak by ta šelma mohla vědět, kde je můj obličej? Strach a logika šly kupodivu úplně proti sobě, ten rozpor je mi dnes, když o tom vyprávím nebo píšu, naprosto očividný. Na co jsem ale vůbec nepomyslel, co jsem vůbec v té chvíli nedělal, třebaže by se to ode mě očekávalo, a čeho bych se u sebe vlastně vůbec nenadál? Nemodlil jsem se!
I když už ani tělo nereagovalo na žádné povely mozku, moje mysl byla k mému údivu klidná a jasná a sám sebe jsem se ptal, proč se nemodlím. Opustila mě víra v nouzi nejvyšší? Selhalo všechno, co mě po celý život zdánlivě neslo? Byly to jen smyšlenky a toužebná očekávání? Ne, moje víra mě neopustila, právě proto jsem se nemodlil. Má víra totiž nenáleží nějakému bohu, který by poslal šelmy, aby mně tím něco sdělil, nebo aby mi udělil lekci. Ani nevěřím na to, že by je zahnal, když bych ho o to prosil. Když si někdo v africké divočině rozdělá stan, bere takové nebezpečí v potaz a nepomůže mu žádné modlení. Je to, jako bych chtěl skočit bez padáku z třicátého patra mrakodrapu a doufal, že mi Bůh za letu nějaký padák přihraje. V takové situaci, kterou jsem si sám přivodil, je na modlitbu o pomoc a záchranu trochu pozdě.
Ani jsem v té chvíli nepřednášel žádné nabídky, ani jsem před ním neskládal sliby nebo přísahy. Co bych mu taky mohl slibovat? Všechno své jmění? Hromadu modliteb až do požehnaného konce svých dní? Důslednější dodržování jeho přikázání? Dejme tomu, že bych opravdu zemřel, co by mně pak Bůh řekl? Že mé úspory nebyly dost velké, nebo že slíbené modlitby nemohly naklonit misku vah mého života v můj prospěch? Ne, nevěřím v boha, který by byl takový. Nevěřím v boha, který by své jednání v nejvyšší nouzi učinil závislé na mých modlitbách, prosbách a žebrání. Když potom šelmy po dvou hodinách za úsvitu zmizely, nepokládal jsem to za Boží zásah, ale za možný a přirozený důsledek životu nebezpečné situace. Pro naše přežití zde byly přirozené, nikoli nadpřirozené důvody a ateisté by takovou situaci možná přežili, stejně jako věřící a modlící se lidé mohli zahynout. Přežil jsem a má víra nezanikla.
Když vyprávím svůj africký noční příběh, často se mi stává, že lidé protestují. Říkají, že je nepředstavitelné, že jsem v takové situaci nevolal o Boží pomoc – navíc když jsem kněz – to přece není možné! Ne-li v nouzi a v nebezpečí, kdy se má tedy člověk modlit! Vyprávím jim pak o své babičce, která se asi modlila jinak a také věřila jinak než já. Jako mnoho dalších lidí její generace, která byla poznamenána druhou světovou válkou, vypravovala svým vnoučatům stále znova o dramatických okolnostech té doby.
Naše městečko Kleve leželo v koridoru britských bombardérů v Porůří, a ještě než bylo 7. října 1944 z 97 procent srovnáno se zemí, musela babička utíkat před poplachy a častokrát spala s celou rodinou ve sklepě. Když nad sebou slyšeli ječení bombardérů a výbuchy ničivých bomb, modlili se „Maria, pomoz, přišel čas“. Prarodiče i naše matka válku přežili. Oba jejich synové ale přišli jako vojáci o život na Litvě a v Rusku. Jejich smrt vedla mou babičku k zápasu s Bohem. Nechal umřít její dva syny a sám pro ni tím pádem umřel. Moje máma pak měla stejně jako její matka tři děti, dva chlapce a holčičku. Nejen jejich pořadí bylo stejné, ale stejné byly i časové rozestupy mezi nimi. Po čase se babička s Bohem zase smířila a bylo to pro ni, jako by jí ve vnucích znovu daroval její dva syny. Pořád nás vnuky oslovovala jmény svých synů. Byli jsme nejen znovunarozenými syny, ale také částí příběhu, v němž se ztrácejí a znovu nalézají děti a Bůh. Nakolik já sám formuji průběh svého života, ale zároveň jsem zapojen do širšího příběhu, mi vysvítá, když stojím před nějakým mariánským obrazem. Dodnes se modlívám sklepní modlitbu své babičky a prožívám na sobě její smrtelnou úzkost.
Stále se k té babiččině modlitbě vracím. Jakmile se ale sám ocitnu v nebezpečí života a prožívám smrtelnou úzkost, najednou se nemodlím? Je mi totiž zatěžko věřit v takového boha a mám dojem, že víra v onoho boha je obtížná i pro mnoho dalších lidí.
Thomas Frings: Bůh nefunguje, a proto v něho věřím. Portál, Praha 2020, překlad Zdeněk Jančařík.
