Seznamka
Ilustrační foto
Autor: Pixbay.com / Mariusz Matuszewksi
Musíme přiznat, že o nevíře víme stejně málo jako o víře. Stejně jako není jasné, co máme na mysli, když říkáme, že někdo je věřící, tak není jasné, co to znamená, že je někdo nevěřící. Existuje velké množství forem a projevů, takže by bylo obtížné založit univerzální světovou církev nevěřících s jedním dogmatickým systémem, rituálem a etikou.
Zatímco se někdo ptá, jak je možné, že někdo je věřící, na druhé straně se tradiční věřící může divit, proč někdo věřící není.
Problém jazyka
Nabízí se otázka, zda se nejedná o problém jazyka. Například: Někteří věřící věří, že panteismus je cestou k ateismu, ale opak by měl být také pravdou, konkrétně že ateismus je cestou k panteismu. Pokud je panteista skutečně ateista, je ateista také panteista a připisuje božské vlastnosti světu. Jaký je tedy rozdíl? Jde jen o pojmenování?
Možná se nám dostalo děsivého zjevení. Náboženští profesionálové se snaží přesvědčit ostatní o věcech, kterým lidé ve skutečnosti věří, ale chtějí to nazývat jinak. Ale čestný ateista by se mohl urazit. Může říct: „Opravdu nevěřím. Nejsem anonymní křesťan. Nejsem ani anonymní katechumen. Nic jako Bůh neexistuje. Rozumíte? Berete mě vážně?“
Zkušenost Grahama Greena
Spisovatel Graham Greene odpovídal v roce 1981 v rozhovoru s Marie-Francoise Allain v New York Times na otázku: "Stal jste se katolíkem tak, jako když se člověk zamiluje?"
"Ne," odpověděl spisovatel. "Potřeboval jsem přesvědčivé argumenty pro možnost, že Bůh existuje. Mám velmi rád anglikánského duchovního biskupa Gorea. Ten byl také spisovatelem a začal jednu ze svých knih slovy: 'Nejtěžší je přiznat si Boží existenci.' V tom jsem s ním zajedno. Byl jsem dokonale připraven přijmout historickou existenci Krista, ale jak jsem měl začít s tak vágní hypotézou, jako je Boží všudypřítomnost?"
"Takže jste byl ateista?" zněla následující otázka.
"Ne, ale náboženství mě k smrti nudilo s jeho nedělními bohoslužbami a nekonečným předčítáním z Bible. Anglikanismus pro mě neznamenal naprosto nic, ne víc než buddhismus nebo katolicismus. Jeden z mých dědečků byl duchovním a prožíval silný pocit osobní viny. Jednoho dne svlékl na poli talár a své dny skončil v blázinci. Víte, zdědil jsem nějaké špatné geny. Také jsem se bouřil, ale ne z pocitu viny. V Oxfordu měl člověk na výběr, že si může nechat poslat snídani do pokoje, pokud se bude účastnit ranní bohoslužby, nebo jít na snídani do haly. Rozhodl jsem se pro druhé řešení."
V diskusi se spisovatelem Johnem Cornwellem v roce 1989 v londýnském Catholic Weekly Greene o náboženství řekl: „Myslím, že je to mysterium. Je to mysterium, které nelze zničit – dokonce ani církev ho nezničí. Určité mysterium."
To, co Greene říká, poukazuje na složitost toho, co označujeme za víru. Stejně tak je ale složitá "nevíra". Ta má mnoho podob.
Víra a náboženství
K určitému zmatku napomáhá i to, že někdo trvá na rozlišení mezi vírou a náboženstvím. V debatách na Christnetu se to objevilo několikrát. Jde o rozdíl víry v Krista jako dar kontra náboženství jako v podstatě lidský výtvor. V našich starých skriptech se tomu říkalo "responsivní teorie vzniku náboženství". Lidé všech dob a na různých místech mají podobné problémy a otázky, takže si na ně podobně odpovídají. Z praktického hlediska je to ale jedno, protože nejsme schopni tuto otázku nijak racionálně a definitivně rozhodnout.
K čemu jsou takové úvahy dobré? Jde o velmi praktickou záležitost. Pokud někdo svou víru (respektive víru své komunity) považuje za hodnotu, chce ji šířit. Pak ovšem musí vědět, ke komu se obrací. Ideální typ rozsévače, který rozhazuje semínka na skálu i úrodnou půdu, naráží dnes na stále tvrdší realitu, protože skalnatého terénu přibývá. Bylo by dobré, už kvůli zachování vlastních sil, poznat charakter půdy, které se věnujeme. (A být přitom trochu optimističtější, abychom nepropadli metodám marketingu.)
Typologie nevíry
Můžeme se setkat s různým typem lidí. Jsou tu:
-Sekulární humanisté, kteří přikládají hodnotu lidskému rozumu, sociální spravedlnosti a jejich filozofií je jakýsi "naturalismus" (opírají se o přírodní vědy) a odmítají výslovně náboženská dogmata, všechno, čemu se říká "nadpřirozeno", pseudovědu i pověry. Sekulární humanismus předpokládá, že lidské bytosti jsou schopné být etické a morální bez náboženství nebo Boha.
"Volnomyšlenkáři", což je pojem, který získal různé negativní konotace, soudí, že otázka pravdy se má řešit na základě logiky, rozumu a empirismu, a nikoli na základě autority, tradice a zjevení.
Máme osoby "spirituální", ale nenáboženské, tedy ty lidi, kteří odmítají organizované náboženství jako ten jediný nebo snad nejcennější prostředek podpory duchovního růstu. Takových u nás zřejmě najdeme hodně.
Někteří lidé soudí, že "náboženský jazyk", konkrétně slova jako Bůh, nemá nějaký smysluplný význam.
"Čistí ateisté", někdy zaujímající aktivní bojovný postoj, odmítají jakákoli božstva, protože podle nich neexistují a ani existovat nemohou.
Nevíry je tedy mnoho druhů, postoje se mohou navzájem všelijak prolínat a také během životní dráhy měnit.
Česká situace
Podle zkoumání Gallup International Association vypadala náboženská situace v České republice takto: Za náboženskou osobu se označilo 23 procent lidí, za nenáboženskou 45 procent, za přesvědčené ateisty 30 procent a odpověď neznala dvě procenta respondentů. (Za náboženské osoby se považuje 18 procent mužů a 28 procent žen.)
Rozhodně jsme země, kde se vyplatí se otázkami různých podob „nevíry“ zabývat. Vlastně bychom měli být rádi, že jsme dostali takový dar, že smíme žít na tak zajímavém místě.
Články v rubrice Areopag vyjadřují osobní názory autora.
Jan Jandourek je sociolog, publicista a starokatolický kněz.
Mezititulky redakční.
