Seznamka
Kardinál Dominik Duka
Autor: Wikipedia.org / Claude TRUONG-NGOC / Creative commons
V posledních dnech vzbudila pozornost esej historika prof. Tomáše Petráčka o vztahu církve a státu. Petráček– na základě monografie doc. Marka Šmída Vatikán a italský fašismus 1922–1945 – shrnuje postoje katolické církve k mussoliniovskému fašismu a vyvozuje z nich poučení pro současnost: „Každý autoritativní, antiliberální nebo ke korporativismu směřující politický režim časem skončí, o to horší pak budou dopady pro církev, která se s ním spojí.“ Na Petráčkovu esej kriticky zareagoval facebookovým statusem spolupracovník pražského arcibiskupství Romuald Štěpán Rob a na něj zas svým článkem historik doc. Michal Stehlík. Poté se do polemiky zapojil také kardinál Dominik Duka.
Pan kardinál předestřel vlastní pohled na postoje církve k fašismu a nacismu, na což má pochopitelně plné právo, byť je poněkud zvláštní, že ve své reakci Petráčkovo jméno původně vůbec nezmínil. Učinil tak až v doušce, kterou zveřejnil nejprve na Twitteru a poté připojil ke svému článku jako dodatek: „Přečetl jsem pozorně celou knihu Marka Šmída: Vatikán a italský fašismus 1922–1945 a mohu potvrdit, že prof. Tomáš Petráček manipuluje s textem a ohýbá ho.“
Takové nepodložené obvinění je na pováženou. Tomáš Petráček je uznávaný odborník, absolvent Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, na níž působím, na naší fakultě se také habilitoval a na návrh její vědecké rady byl nedávno jmenován profesorem. Naši pedagogové, studenti a absolventi se často zapojují do veřejné diskuse – máme tedy bohaté zkušenosti s lidmi, kteří se domnívají, že výpad na sociální síti platí víc než dlouhá léta oceňované vědecké činnosti. Ale proč se na tuto úroveň snižuje i primas český?
Polemiky jsou nepominutelnou součástí odborné práce. Stojí ovšem na důvěře. I pokud s oponentovými názory nesouhlasím sebevíc, předpokládám, že k nim dospěl vlastním přemýšlením a poctivou prací se zdroji – ledaže bych měl pádné důkazy o opaku. Nařknout někoho z manipulace znamená obvinit ho, že podkopává samotné základy této vzájemné důvěry.
Pan kardinál svůj článek, v němž převyprávěl a vyložil několik historických epizod, uzavírá tvrzením „takové jsou moderní dějiny“. Nikoliv, „takové“ rozhodně moderní dějiny nejsou – taková je pouze jedna z interpretací jedné jejich drobné výseče. Pokud pan kardinál nemá trpělivost osvědčit její nosnost v diskusi s odlišnými interpretacemi, dopouští se přesně té chyby, před níž v proslulé knize Idea univerzity varuje sv. John Henry Newman: „Musíme tu a tam na čas snášet to, co nám připadá jako omyl, s ohledem na pravdu, v niž nakonec vyústí… Žádná náboženská pravda nemůže intelektuálně triumfovat, pokud se nejdřív plně nevysloví vše, co lze říct proti ní.“
Pseudotriumf, o nějž se pan kardinál svým útokem proti prof. Petráčkovi pokusil, odpovídá spíš intelektuálnímu obzoru internetových trollů než velkých postav křesťanského myšlení. Měl by urychleně doložit nikoliv pouze to, že jeho a Petráčkovy názory se liší (to je očividné), ale že se Petráček skutečně dopustil manipulace. Pokud to pan kardinál nedokáže, zbude mu jediná čestná možnost: veřejně se prof. Petráčkovi omluvit.
Autor je literární historik, překladatel a proděkan Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.
