Seznamka
Metoděj Habáň OP v květnu 1975
Autor: Salve / Daniel Havránek
Hlad po dobrých knihách je naštěstí trvalým znakem českého čtenáře. Je-li taková kniha biografií některé z významných a nejednoduchých osobností, bývá po ní hlad dvojnásobný. Dobře a živě sepsaný životopis přitáhne mnohokrát i ty, kteří si z nějakého důvodu vůči ústřední osobnosti či tématu, jímž se zabývala, udržují odstup. Křesťanství a hlavně jeho institucionální podoba, prožívající v zemích za bývalou železnou oponou nelehké časy, a také teologie jako věda, která se dnes dělá spíš mimo univerzitu anebo při úplně jiných oborech, by patrně zaujaly jen nepatrnou část čtenářů, a to navíc těch, kteří jsou schopni učíst poměrně sofistikovaný, historicko-teologický text.
Změnit tuhle skutečnost se rozhodl hradecký historik Petr Macek svojí knihou Metoděj Habáň učitel, filosof a svědek dvacátého století, kterou ve velmi dobré ediční úpravě vydalo nakladatelství Krystal OP. Je dobře, že se autor rozhodl vybrat na obálku černobílý snímek mladého Habáně (1899–1984) v řeholním oděvu. S krátce střiženými vlasy připomíná zčásti vojáka a zčásti básníka hledícího kamsi za oponu. Šaty dělají člověka, jak naznačuje i pár dalších snímků v knize, a v Habáňově případě to platí především, neboť právě jako dominikán nové školy, nadějný teolog 20. století, vstupoval nejen do teologického prostředí, od řádu, univerzity přes odborná periodika po vlastní publikace, ale také do veřejného prostoru nově založené Československé republiky. V ní chtěl, tak jako řada jeho kolegů a přátel z různých oborů, obhájit křesťanský světonázor, který bychom mohli právem nazvat jako – kulturní katolictví nového věku.
Svoji rozsahem středně velkou knihu, zdařile strukturovanou a bohatou na informace a historické dokumenty, kterou svým osobně laděným, laskavým úvodem otevírá kardinál Dominik Duka, rozdělil do devíti kapitol: 1. Úvod, 2. Inspirace v novotomistické obnově, 3. V dominikánském řádu (1918–1945), 4. Veřejné působení (1925–1945), 5. Pronásledování a věznění (1945–1957), 6. Kritický hlas v době obnovy (1960–1971), 7. Skryté řádové a učitelské působení (1957–1984), 8. Dílo Metoděje Habáně – pokus o interpretaci myšlenkového odkazu a 9. Závěr. Formálně desátý oddíl pak zahrnuje Habáňovu bibliografii a použité prameny a literaturu, a je tak důkazem, do jaké hloubky autor při psaní své čtivé práce sestoupil. Základní životopisné údaje budou, domnívám se, poučenému čtenáři známé. Jméno Metoděje Habáně je totiž nejen díky své zvukomalebnosti dodnes pojmem; a ten, kdo se chce v češtině obeznámit se starší základní interpretací tomistické filozofie, hledá prvně právě u něj. Nesejde na tom, jak velké soudobé či pozdější kritice byla jeho interpretace díla svatého Tomáše Akvinského podrobena katolickými či evangelickými teology. Habáň je synonymem nové vlny tomismu, která se chtěla v dialogu (bohužel často jednostranně hluchém) à la française střetnout s filozofickými směry, které se vydaly jinou než aristotelskou a tomášovskou cestou. Když se řekne Habáň, vzpomeneš si zkrátka na Tomáše a vice versa. Svou zásluhu na tom má od nynějška i Petr Macek.
Činorodý život
Až na několik výjimek potvrzujících pravidlo se aktivní a činorodý život, jak ho žil Metoděj Habáň, dnes už nežije. Nemůže. Když autor zevrubně představí Habáňovo dětství, dospívání, vstup do dominikánského řádu a teologická, zvláště pak zahraniční studia, patřící tehdy k elitním, vidíte pře sebou najednou malého, drobného člověka, který je v neustálém pohybu a něco dělá, dělá pro druhé. Sotva dopíše doktorskou disertaci o „obhajobě základních principů aristotelsko-tomistického metafyzického systému“, jde z práce do práce, z úkolu do úkolu, z napětí do napětí, přesto je ale ve srovnání s druhými úspěšný – a navíc má štěstí. Stává se novicmistrem svého řádu, později provinciálem, a někdy na prahu pětatřicítky vstupuje s nebývalou energií do veřejného dialogu. Stojí u počátků dominikánského apoštolátu, a tedy v nejširším ohledu misií, které v sobě obsahovaly myšlenkový náboj či předzvěst pozdějších Akademických týdnů, Filosofické revue a revue Na hlubinu. Svého času je vnímán jako symbolická postava do té doby ne příliš atraktivního řeholního společenství. Předmětem jeho neutuchajícího zájmu se stávají rozličná témata, od filozofických přes religionistická, sociální, ekonomická, etická, politická, politologická, státně-právní až po témata medicínská (sexuální). Přednáška stíhá přednášku, konají se exercicie pro studenty různých stupňů, k tomu nespočetná formální i neformální setkání. Habáň v tom samozřejmě není sám. Vyrůstá nová generace dominikánů i jiných řeholí, která už ale nikdy potom nebude mít takový esprit a jejich dílo takový dosah jako tehdy v předválečných časech.
Petr Macek:
Metoděj Habáň
Učitel, filosof a svědek dvacátého století
Autor: Krystal OP
Habáň přináší spolu s dalšími (Silvestr Braito, Reginald Dacík, Emilian Soukup, Jiří Maria Veselý, Jan Evangelista Urban, Method Klement či Adolf Kajpr) do živého povědomí osobnosti meziválečné teologie a filozofie: Jacquese Maritaina, Réginalda Marie Garrigou-Lagrange, Marie-Dominique Chenua, Désiréa-Josepha Merciera, učení papežů a mnohé jiné. Ať čtete jeho dílo jakkoli, vše nakonec směřuje k jednomu: od filozofie a teologie andělského doktora Tomáše z Akvině k andělskému doktorovi Tomáši z Akvině. A tak (viděno dneškem – spíš očekávaně) novátorské myšlenky dominikánské školy, které nejen na proslulých Akademických týdnech rozvíjeli a doplňovali křesťansky orientovaní autoři, básníci, spisovatelé, vědci, narážely na stále četnější a hlubší polemiku a kritiku „nenábožensky“, resp. „nekřesťansky“, potažmo „necírkevně“ orientovaných odborníků a zapálených laiků. Mnoho lidí však na těchto dominikánských výkladech vyrostlo a postavilo svůj křesťanský život, chápání světa, partnerské vztahy. To, čeho Habáň dosáhl do konce druhé světové války, zaslouží spravedlivou pozornost a nové, kriticky zaměřené čtení. Právě teď se otec Habáň dočkal.
Egyptské rány
Nebylo osobnosti bez ohledu na její světonázor a vyznání, která by nebyla více či méně postižena bezprávím a brutalitou obou totalit, nacistické a komunistické. Zatímco nacistickou okupaci a běsnění Habáň přečkal, nové časy, kdy to soudruzi vzali do rukou po svém, ho postihly vězněním, profesní ostrakizací, překládáním z místa na místo, oproti dřívějšku ztíženým podmínkám publikování. Po přestěhování z Olomouce do Litoměřic, resp. severočeského kraje, mu nastaly krušné chvíle. Protiprávně zatčen, odsouzen, vězněn v drsných žalářích spolu s desítkami a stovkami svých přátel, farníků a čtenářů. Ačkoliv jeho uvěznění nebylo dlouholeté, tak mu jako „nespolehlivému živlovi“ nezbylo, než po propuštění putovat z místa na místo, z práce do práce, navíc pod dohledem bezpečnosti, tu tajnou státní nevyjímaje. Nebyl by to ale Habáň, člověk, který se jen tak nevzdává, jak precizně dokládá autor knihy, kdyby si nenašel možnost skrytého i veřejného kněžského, učitelského, badatelského a publicistického působení (např. v Katolických novinách, Duchovním pastýři, in Via). Objevil a osvojil si způsoby, jak v nelehké epoše zúročit své kněžství, vzdělání a charisma. Mackova práce na nespočetně příkladech ukazuje, že celé jeho životní čtyřicetiletí po skončení války až do smrti v roce 1984 bylo i přes nevalné společenské podmínky aktivní a plodné. Habáň se nepropadl do bezčasí. Neodešel do exilu. Žil tu, pracoval, snažil se porozumět zásadně historickým, politickým, teologickým a církevním změnám, které jsou symbolizovány Druhým vatikánským koncilem a zvláště pak ekumenismem a také novými přístupy obecné církve k vládám totalitních států. Někdy se mu to dařilo lépe, jindy o něco hůř. Takový je svět.
A najednou dialogu cosi chybí...
Vůbec nejsilnější částí recenzované knihy jsou doklady o Habáňově chápání poválečného světa a nástupu nové generace intelektuálů, a tedy i nové generace křesťanů a teologů – u nás i ve světě. Macek tu dostal (a využil) příležitost psychologicky a tak trochu detektivně popsat Hábáňovo obtížné sžívání s proměnami světa v 60. letech se vším, co s tím souviselo. V menších obrysech tu najdeme naznačení jeho vztahu ke koncilu, k obrodné teologii (Jan Milíč Lochman, Jakub S. Trojan, Josef Zvěřina), k „jiné, katolicky ukotvené“ filozofii (Jiří Němec), ke křesťanství, které vede, světe div se, dialog s marxismem (Milan Machovec, Vítězslav Gardavský, Josef L. Hromádka). Zajímavé jsou ponory do reálného ekumenického života a setkávání teologů a duchovních různých denominací při různých konferencích, v podzemních univerzitách, ve slavném Ekumenickém semináři v Jirchářích i při mnoha menších kolokviích, v řadě kroužků a laických evangelizačních skupinách.
Jen si tu situaci představte. Někteří teologové a duchovní odešli do exilu, někteří sedí po kriminálech, mnoho z nich pracuje v civilních zaměstnáních, někteří své profese nadobro nechali, řády jsou „zrušené“, jejich tajná činnost je pronásledována, teologické vzdělávání sice existuje v bohosloveckém semináři, ale je – i ze slov tehdejších absolventů – jaké je, kontakt se svobodným prostředím na Západě je těžký, a navíc za něj hrozí postihy. Vypadá to, jako by církvi a teologii ve východním bloku nadobro odzvonilo. Přichází koncil, naši (kromě exulantů a několika církevních činitelů z ČSSR) na něm chybí, a závěry koncilu i světových univerzit a dílo významných osobností k nám přicházejí s letitým zpožděním; paradoxně jsou dříve k dispozici v evangelickém prostředí. Rodí se zcela nová platforma dílem oficiálního (tolerovaného), dílem skrytého dialogu (oba se prolínají), který, pro někoho bohužel, pro někoho bohudík, už příliš nepřeje staré interpretaci tomismu (tomistická filozofie věků) a hlavně svatého Tomáše jazykem, symboly a vzorci 20. století. Nejmoudřejší lidé té doby a toho prostoru chtějí o Tomášovi a víře diskutovat poněkud jinak, dospěle, poučeně, na základě pramenů, novými metodami práce a rozpravy. Dochází ke střetům. Kdybych měl tu možnost já, ptal bych se otce Habáně na jeho úvahy o TGM, protože si tak jako on nemyslím, že by Masarykovy náboženské znalosti byly „povrchní“. Tempi passati.
Nejsilněji výše naznačené střety vyjadřují slova Jiřího Němce, která autor této recenze slyšel od evangelických i jiných kolegů mnohokrát. Svobodné, otevřené debaty o filozofii a víře některým katolíkům v nových podmínkách příliš nešly, a ruku na srdce, nejdou dodnes, a to nejen u Habáňových přímých žáků a těch, kteří se k němu hlásí. Určitá jména na ně působila jako rudá barva na býka – Pierre Teilhard de Chardin. Katoličtí teologové jsou v těch časech zbytečně konfrontační, posléze pasivní, nakonec spíš jen pozorovatelé (biblisty z tohoto okruhu právem vyjímáme). Petr Macek píše: „Zástupci mladší generace katolických intelektuálů byli k Habáňovi ostře kritičtí. Jiří Němec ve svých poznámkách k semináři píše o „velice zúženém pojetí Tomáše a tomismu“, Habáň podle něj omezuje tomismus na „několik banálních vět, které jsou v každé učebnici“, „kdokoli jde dál, je v očích dr. Habáně podezřelý, že nezná ony samozřejmé základy nebo je s nimi v protikladu“.“ Tolik citát.
Kam Metoděj Habáň a kam my?
Od šedesátých let do roku 1984, kdy Habáň umírá v Brně ve věku 84 let, vykonal ohromné množství díla. Vedle skrytého řádového působení tu je, nakolik byla možná, „běžná“ duchovní správa té doby, služba potřebným, svátostné vysluhování, evangelizace na všech místech, kam byl zavát, korespondence domácí i zahraniční, inspirace a duchovní vedení pro ty, kteří si dominikánského teologa vybrali jako průvodce svého duchovního života. Právě tuto pestrost dokládá Mackova kniha v pěkné šíři a je – důvěryhodná. Není to jalový foliant, vysezené psaní pro psaní, není to hagiografie. Je to poctivý text sympatického badatele. Máte chuť se do té knihy znovu začíst a vzít si zase k rukám Habáňovy knihy, které jste četli jako dospívající – Sexuální problém, Přirozená ethika či Psychologie. Autor vám navíc v bibliografickém seznamu dává možnost seznámit se s časopiseckým dílem Metoděje Habáně, které by snad jednou mohlo být přístupné v sebraném díle, či dokonce online.
Potěšil mě záběr i styl Mackovy historické knihy. Je důležité, že se Metoděj Habáň takhle symbolicky stal součástí veřejného prostoru a dialogu, do kterého vždycky vstupoval a v němž žil. Byla by škoda, kdyby právě tohle jméno postupně zaniklo anebo kdyby se jeho dílo nemohlo dočkat kritické edice či bylo uzurpováno jakoukoli uzavřenou komunitou. Pro mě jako teologa a křesťana je podstatné, že Habáně odedávna chápu jako sobě blízkého člověka, který v českých podmínkách ukázal, jak důležitá je pro teologa kontextuální vzdělanost, otevřenost a kultura, a naopak, jak těžké může být diskutovat o filozoficko-teologické pravdě svého učitele, Tomáše, jenž je dodnes jednou z okrajových skupin chápán jako lék na všecku bolest světa a veškeré racionální nedorozumění. Myslím si – a daná kniha mi to spíš potvrzuje –, že Habáň by dnes patřil k progresivním teologům, kteří by z tomismu nedělali nauku pro každý den a každou příležitost a ze svatého Tomáše člověka, jehož učením se dá potřít všechna „hereze“, tedy hlavně „hereze těch druhých“. Mám za to, že by nad částí soudobé interpretace svatého Tomáše jen nevěřícně kroutil hlavou a říkal si: „Kam jsme to ale, při svatém Tomáši, doputovali.“ Divil by se, že někteří současní „tomisté“ se dostali až na okraj křesťanského extremismu a vyvozují z Tomáše svůj odpor vůči demokracii, svobodě, lidským právům, papeži Františkovi a Evropě. Mackovo porozumění Tomášovi, Metodějovi i tomismu bych ze srdce přál všem čtenářům a předně těm, kteří si na Tomáše učinili monopol. Dlouhý a na události a zvraty bohatý život Metoděje Habáně ukázal, že to nejpotřebnější je i při mimořádné erudici a duchovní kvalitě umět žít a hovořit s druhými. Petr Macek napsal dobrou knihu, která by rozhodně neměla zapadnout.
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
