Seznamka
Ilustrační foto
Autor: Člověk a víra / Lucie Horníková
Prof. Petráček se ve svém textu Vábení politických Sirén ohrožuje církev i dnes dotkl mnoha témat a vyvolal živou polemiku. Není mou ambicí vyjadřovat se k historické situaci katolické církve během italského fašismu, rád bych se ale zamyslel nad tím, zda je paralela s přítomností vedena adekvátně.
Mezi totalitami
„Papež František je pro mě dosud nejhorší papež v dějinách“ – tato slova v roce 2018 překvapivě nevyslovil žádný z katolických fundamentalistů, nýbrž v rozhovoru pro týdeník Die Zeit čínský básník a disident Liao I-wu, nositel Mírové ceny německého knižního obchodu. Předmětem Liaova rozhořčení byla nová, tajná dohoda Vatikánu s komunistickou Čínou, uznávající státem jmenované biskupy a široce kritizovaná čínskými disidenty i honkongským kardinálem Zenem. V Číně nyní dochází k nejmasivnějšímu pronásledování křesťanů od dob Mao Ce-tunga a - jak uvedl deník Le Figaro - čínský prezident nedávno vyzval k přepsání Bible v souladu s komunistickou ideologií. Nejde tu nyní ani tak o hodnocení této dohody, jako o fakt, že jde o onen „problematický kompromis“ s totalitním režimem, o kterém píše prof. Petráček a který se děje – právě dnes.
Nelze tedy říci, že s koncem „piánského“ papežství je tento problém jednou provždy vyřešen, a stejně tak není důvod se nedomnívat, že papeže tehdy i dnes vedly dobré úmysly. Podobně tehdy i dnes však zároveň platí, že církev má i skutečné, nikoli jen domnělé či vykonstruované nepřátele. Historik M. C. Putna v knize Česká katolická literatura 1848‒1918 v souvislosti s piánskou církví píše, že církví nadsazený diskurs o spiknutí nevylučuje, že zednářští politici skutečně praktikovali bezohlednou proticírkevní politiku včetně církevní diskriminace i vyhošťování řeholníků, nehledě na tehdy značný společenský a kulturní zednářský vliv. Z dnešního pohledu naprosto nepřijatelný antisemitismus Putna konstatuje u veškeré tehdejší evropské společnosti. Rovněž zmiňuje, že velký počet protikřesťanských agitátorů byl židovského původu, což bohužel napětí dále zvyšovalo.[1] Nejde o to, církev vyviňovat, ale z tehdejšího kontextu lze psychologicky pochopit mnohé, co je dnes nepřijatelné.
Případ Trnavské novény
Prof. Petráček také píše, že církev nedostatečně rozlišuje mezi různými proudy uvnitř hnutí, která vnímá jako vůči sobě nepřátelská, a že mnohdy chybí poctivá snaha rozlišovat. Nepochybně jde o správný požadavek a ustavičnou výzvu, která však není vždy tak snadná, jak se mohla na první pohled jevit. Pro ilustraci vezměme jako příklad Petráčkem zmíněnou událost v Trnavě – prezentaci knih kardinála Burka a historika de Mattei. Prof. Petráček uvádí, že heslem konference bylo „Rodina, tradice, vlastnictví“, což působilo jako „identitární karikatura skutečné křesťanské víry“. Podíváme-li se na tuto akci detailněji, zjistíme, že zmíněné heslo bylo přítomno na jednom z reklamních bannerů – jde o logo vydavatele slovenského překladu knihy profesora di Mattei, kterým je laické soukromé sdružení Nadácia Slovakia Christiana. Zmíněné heslo je zároveň názvem mezinárodního hnutí Traditio, familia, proprietas, vzniklého v 60. letech v Brazílii a působícího na mnoha kontinentech. Nejde tedy o specificky středoevropský fenomén.
Důležitější však je, že samotné vystoupení di Mattei se identitárních témat nijak netýkalo, šlo o odbornou přednášku o Druhém vatikánském koncilu. Přednáška kardinála Burka se týkala osobního zasvěcení Nejsvětějšímu srdci Ježíšovu. Souběžně s prezentací však v Trnavě ještě probíhal významný církevní program, Trnavská novéna, modlitebně-vzdělávací akce trnavského arcibiskupství. Podíváme-li se na její program ve zmíněném roce, zjistíme, že jejím heslem bylo „Budoucnost církve je v malých společenstvích“, tedy vlastně přesný opak identitárního pojetí – jak žít víru v společnosti, která už křesťanskou identitu nemá a kde už staré koncepty nefungují. Všechna kázání se tohoto tématu nějak týkala a byla přednášena mnoha různými teology, včetně bratislavského pomocného biskupa a církevního historika Haľka či jezuity a profesora Papežského biblického institutu Dubovského. Petráčkem zmíněný kardinál Burke přednesl např. kázání na téma „Spiritualita společenství v pastoračních vizích posledních papežů“.
Při vší možné interpretační licenci se zdá, že prezentace zmíněných knih ani program loňské Trnavské novény žádnou „identitární karikaturu“ nenaznačuje (srov. již samotné úvodní kázání Mariána Béra „Jak vychovávat děti k otevřenosti pro společenství s jinými“). Lze se tedy ptát, zda řečené události v Trnavě nejsou skutečnou příležitostí k dostatečnému rozlišování jednotlivých proudů a zda nejsou dobrým dokladem toho, jak se komplexní souvislosti vzpírají příliš jednoduchému uchopení.
Diskuse o genderové problematice
Prof. Petráček dále uvádí, že pohled církve je často „nepoučený a generalizující“, zvláště ohledně „genderismu“ či „homosexualismu“ – bez konkrétních příkladů to lze však obtížně zhodnotit. Vezměme si jako příklad Istanbulskou úmluvu a problematiku genderové teorie. K ní ČBK v květnu 2019 vydala dokument Příspěvek k diskusi o genderové problematice. Těžištěm textu je poměrně rozsáhlá studie doc. Petra Dvořáka z FLÚ AV ČR k filozofickým kořenům genderové teorie v té podobě, jak je prezentována i v Istanbulské úmluvě. Na dobré akademické úrovni je zde vyargumentována principiální nekompatibilita jejích epistemických a metafyzických principů s katolickou antropologiíi, i když Dvořák uznává „správný a vznešený cíl“ této úmluvy. Např. v dokumentu OSN „Genderová stereotypizace jako porušování lidských práv“ z roku 2013 je zakotveno právo na potrat, kterému má bránit právě „genderová stereotypizace“ – je nabíledni, že s touto variantou genderové teorie církev nikdy souhlasit nemůže. Dalším textem v dokumentu ČBK je promluva nuncia a papežského pozorovatele při OSN Bernardina Auzy, tlumočící postoje papeže Františka ke genderové teorii, přičemž zatímco genderová ideologie je explicitně odmítnuta, lidé s fluidní genderovou identitou jsou jednoznačně přijati. Na rozdíl od kázání prof. Piťhy je celý tento text oficiálním, relevantním biskupským dokumentem. Nedopouští se tu tedy prof. Petráček příliš nediferencovaného zjednodušení, které přitom vyčítá středoevropským církvím?
V podobném duchu by se dalo pokračovat – např. nakolik jsou soukromé schůzky kardinála Duky s prezidentem Milošem Zemanem skutečně oficiální podporou jeho politiky Srovnejme událost z roku 2015, kdy tehdejší bolivijský prezident Morales předal papeži Františkovi Krista ukřižovaného na srpu a kladivu – řekli bychom, že papež tím oficiálně podporuje komunismus? Asi by nás to nenapadlo – proč to tedy děláme v případě kardinála Duky? Kroky církve samozřejmě nejsou nekritizovatelné, lidská selhání se děla a dějí. Zdá se však, jako by se při hodnocení někdy užíval dvojí metr.
Francouzský filozof a sociolog Jean Baudrillard kdysi proslul teorií simulakra – skutečnost už podle něj v naší době neexistuje, protože jsme ovládáni pouhými obrazy této reality, které jsou však paradoxně reálnější než přímá zkušenost a realita sama. Přejme nám všem, abychom nepodléhali mediálním obrazům, ale poctivě hledali celek skutečnosti v nuanci a distinkci.
[1] Putna. M. C.: Česká katolická literatura 1848‒1918. Praha: Torst, 1998, s. 89–92.
Články v rubrice Areopag vyjadřují osobní názory autora. Autor je seminarista v Arcibiskupském semináři v Praze.
