Seznamka
Ilustrační foto
Autor: Unsplash.com / Jon Tyson
Student prvního ročníku bohosloví Štěpán Sirovátka se v textu nazvaném Církev mezi idejemi a ideologiemi pokusil vybrat několik momentů z článku Vábení politických sirén a prokázat na nich údajné „nedostatečné rozlišování“. Pomiňme problematičnost žánru samotného, protože u textu publicistické povahy se vždy musí výpovědi zahušťovat, takže lze pokaždé argumentovat nedostatečným zdůvodněním toho či onoho, a pojďme se podívat, zda Sirovátkova zpřesnění a poznámky odpovídají skutečnosti, tedy zda je jeho argumentace vůbec oprávněná.
Čínská paralela
Můj článek upozorňoval na základě historického příkladu spolupráce Vatikánu a fašistické Itálie na nebezpečí a rizika navázání církve na autoritativní antiliberální režimy, zvláště pak s podtextem údajných společných nepřátel příslušného režimu a katolické církve. Sirovátka tvrdí, že kompromis mezi církví a fašistickou Itálií je zcela srovnatelný s nedávnou dohodou Vatikánu a komunistické Číny ohledně biskupských svěcení. Podobné dohody jsou ovšem výsledkem dlouhodobých, často desetiletí trvajících strategií a jednání státního sekretariátu Svatého stolce, které jdou přes hranice jednotlivých pontifikátů. Připisovat dohodu jenom současnému papeži není poctivé, nemluvě o tom, že i pohledů na tuto dohodu je rozhodně více než ten prezentovaný.
Ale k meritu věci. V mém textu nejde primárně o „problematické kompromisy“, ale o určitou afinitu, blízkost, aktivní spolupráci, ideovou spřízněnost s režimem, třebas danou společným nepřítelem. Jde o to, co se dělo u vlivné části církve ve fašistické Itálii a co probíhá v případě vládní garnitury v Polsku, případně Maďarsku dnes. V případě komunistické Číny nelze o ničem takovém mluvit, nevím, že by se přes 60 biskupů a 2000 kněží podílelo na slavnostním pochodu režimu, jako tomu bylo v případě italského fašismu. Pokud hledat analogii, pak spíše s tzv. východní politikou Sv. stolce vůči komunistickým režimům v 60. a 70. letech 20. století, ale i ta byla něčím zcela jiným, než je podpora a tichá spřízněnost v případě Itálie 20. a 30. let. Nebezpečí navázání na režim, pokušení spolupracovat kvůli ideové či ideologické spřízněnosti v případě čínského režimu nehrozí. Je zásadní rozdíl mezi kompromisem, jehož finalitou je elementární fungování církve, a vědomým spolupracováním na budování daného režimu. O vhodnosti současné čínské politiky můžeme diskutovat, podobně jako se historici přou o přínosy a ztráty oné východní politiky Sv. stolce v 60. a 70. letech, ale je to něco zásadně odlišného.
Identitární heslo Tradice, Rodina, Vlastnictví na setkání v Trnavě
Druhý Sirovátkův argument směřuje k mému apelu na rozlišování ohledně různých proudů současného myšlení, které je z církevních kruhů často en bloc kritizováno, a sugeruje čtenáři, že sám nedostatečně rozlišuji, protože prezentace knihy profesora De Mattei v Trnavě dle jeho popisu nemělo identitární charakter.
Jsem rád, že se shodneme, že dané heslo na konferenci bylo. Každý si ostatně může ověřit, jak výrazně bylo vizuálně přítomné. Nikde jsem ve svém textu netvrdil, že dané heslo je středoevropský fenomén, navíc jsem v článku uvedl, že právě toto heslo (moto, slogan) setkání „Tradice, rodina, vlastnictví“ je identitární karikaturou křesťanství, což lze stěží popřít. A je úplně jedno, kde vzniklo a jaké sdružení ho na setkání s kardinálem Burkem a profesorem de Mattei v Trnavě propagovalo.
Sirovátka mlží i v dalším výkladu. Tvrzení, že de Mattei jen přednesl „odbornou historickou přednášku“ o Druhém vatikánském koncilu, prostě není pravda. Každý s trochou kritického myšlení a znalostmi dějin tohoto koncilu si to může ověřit pozornou četbou textu přednášky. Byl to demagogický útok na průběh a charakter koncilu a oba koncilní papeže, sv. Jana XXIII. a sv. Pavla VI., založený na tom, že koncil údajně selhal, protože neodsoudil (již předtím mnohokrát církví výslovně odsouzený, např. 1864, 1937, 1949) komunismus. De Mattei obviňuje koncilní biskupy, kteří přijali proslulý pakt z katakomb, jeden z nejevangelijnějších momentů církevní hierarchie v celých církevních dějinách, že jednali „jasně v prokomunistickém duchu“!! Na to se dá odpovědět citátem jednoho z těch, které De Mattei osočuje: „Když dávám chudým jídlo, tak jsem prý světec. Když se ptám, proč chudí nemají na jídlo, tak jsem prý komunista.“
Tohle nemá se skutečně odbornou přednáškou nic společného, lepší příklad identitárního zjednodušování lze stěží najít. Všem zájemcům doporučuji obsáhlou recenzi (do slovenštiny přeložené) prezentované knihy z pera vynikajícího německého historika papežství a koncilů, jezuity Klause Schatze, který na mnoha příkladech ukazuje, jak De Mattei manipuluje a ohýbá historické prameny i realitu, aby mohl doložit své dopředu zaujaté teze.[1] O širším kontextu pokusů o ideologicky motivované účelové přepsání dějin Druhého vatikánského koncilu pojednávám ve své knize Církev, tradice, reforma.[2]
De Mattei se dlouhodobě věnuje veřejné kritice papeže Františka, je signatářem snad všech peticí, které jsou proti papeži zaměřeny. V českém prostředí jeho texty vychází převážně a často na nechvalně proslulém dezinformačním webu Protiproud (12 textů, sic!), který představuje identitární katolicismus bez křesťanství v českém prostředí zřejmě nejintenzivněji a nejagresivněji. To, že paralelně probíhaly v Trnavě jiné přednášky s jinými akcenty, nic nemění na mnou uvedeném tvrzení, že heslo tradice, rodina, vlastnictví je identitární karikaturou křesťanské víry.[3]
Prof. de Mattei v Trnavě při prezentaci knihy kritizují Druhý vatikánský koncil
Autor: Christianitas
Jak nevést debatu o genderu
Jako příklad poučeného, kompetentního a skutečně odborného pohledu české katolické církve na konkrétní současnou otázku, tedy na problematiku genderu, Sirovátka uvádí brožuru č. 44 tzv. fialové řady ČBK, která ovšem není, jak neznalým sugeruje Sirovátka, autoritativním a závazným („oficiálním, relevantním biskupským“) dokumentem, ale doporučeným studijním a metodickým textem pro kněze, jáhny a pastorační asistenty, jak ostatně jasně prozrazuje její název: Příspěvek k diskuzi o genderové problematice.[4] Jsem mu za to vděčný, tento příspěvek totiž přesně vystihuje a potvrzuje, v čem je problém. Ani tento sborníček tří textů neprošel žádnou relevantní debatou mezi skutečnými odborníky, brožura sama neuvádí žádné recenzenty, neprošla skutečnou oponenturou, nekonaly se konference na teologických fakultách, kam by se pozvala široká paleta odborníků a otevřeně se o věci diskutovalo. Stejně jako na seminářích pro kněze se k dané otázce pozvou jen dopředu pečlivě vybraní „odborníci“ se zjevným příklonem k identitárnímu pojetí problému.
Odborník na druhou školu scholastiky 16.–17. století a docent filozofie habilitovaný na ostravské univerzitě Petr Dvořák objevil existenci genderu před několika lety, odborně v této oblasti nepublikuje. Jádrem jeho argumentace je snaha dokázat, že za genderovými přístupy a studiemi jsou inspirace marxistickými filozofy, což je má samo o sobě diskvalifikovat, jako by to byl ultimátní argument kontaminující a přebíjející všechno, jako kdyby se například pojem strukturální zlo neobjevoval v oficiálních dokumentech katolické církve, jako kdyby ho ostatně nepoužil v kázání 25. 2. například světící biskup pražský msgr. Wasserbauer. Někdy je to tak úporné, že to připomíná legendární hlášky delegáta z divadelní hry Ivánku, kamaráde… Nelze sice vyloženě říct, že by Derrida a Foucault byli marxistickými filozofy, ale Dvořák to tam prostě cítí.[5]
O Dvořákově argumentační úrovni pak zvláště vypovídají jistě zcela „zásadní“ informace směřující k filozofickému meritu věci, totiž že Michel Foucault byl promiskuitní homosexuál a zemřel na AIDS, které tam stylem autorů zmiňovaného Protiproudu Dvořák rád a často trousí.[6] Chápu, že filozofa jeho zaměření realita nezajímá, ale genderové přístupy se šíří proto, že jsou v sociálních a humanitních vědách prostě produktivní a že se s jejich pomocí dá zajímavě interpretovat dění ve společnosti v minulosti i dnes.[7] Je pro mě nepochopitelné, proč se tento křesťanský filozof nezamyslí při svém výběru obzvláště křiklavých výstřelků v názorech radikálních feministek[8], co v těchto ženách vychovaných v rodinné a vztahové kultuře židokřesťanské civilizace probudilo jejich osten, co a jak hluboce traumatického asi ve svých „tradičních“ rodinách prožily? Čekal bych u deklarovaně křesťanského učence více snahy porozumět a méně hned soudit a dokonce se vysmívat.
Podstatou, k níž Dvořákův text směřuje, je zcela nedoložené a ze své podstaty nedoložitelné tvrzení, že jakýkoliv typ genderové teorie a přístupu na jedné straně a křesťanství a křesťanská antropologie na straně druhé jsou zcela neslučitelné[9], čímž mimochodem trapně dehonestuje skutečné české křesťanské odborníky na gender, jako je známá aktivistka hnutí Sant’Egidio, profesorka práva Kristýna Koldinská, která s tímto konceptem odborně pracuje. Přesně totéž tvrdily významné církevní autority (např. generál jezuitů Luis Martin, „nové smrtící nebezpečí“, 1904) o historicko-kritické metodě a možnostech její aplikace na studium Bible na začátku 20. století, aby už na konci téhož století prohlásil závazný církevní dokument Výklad Bible v církvi (1993), že právě tato metoda musí být pokládána za samotný základ veškeré vědecké exegeze.[10] Vrcholem textu je vyloženě primitivní Dvořákova urážka Tomáše Halíka a všech dalších, kdo se pokouší vést dialog s postmoderním myšlením, kterého Dvořák v poznámce pod čarou označuje za příklad „užitečného idiota“.[11]
V osobách De Mattei a Dvořáka tak Sirovátka dává perfektní příklad a dokládá tezi o orientaci části visegradských hierarchů na identitární katolíky. Doc. Dvořák je jeden ze dvou českých signatářů Bratrského napomenutí papeže Františka, s lidmi, kteří stáli za touto peticí, je v dlouhodobém kontaktu, byl k podpisu jako jeden ze čtyřech českých katolíků výslovně přizván. Soustavně vystupuje jako jeden z nejhlasitějších kritiků papeže Františka, například ve věci apoštolské exhortace Amoris laetitia, v českém prostředí.[12] Pokud jde o odbornost, kromě této brožury Dvořákův text vyšel také v revue Distance, obskurním integristickém „filozofickém“ časopise, který se specializuje na pomlouvání Tomáše Halíka. Autor, vědom si zřejmě kvality svého textu, se zjevně o publikaci ve skutečně odborném časopise ani nepokusil nebo neuspěl. Už sdílení textu publikovaného v brožuře s logem ČBK časopisem typu Distance působí přesně tak, jak jsem popsal ve svém článku. Tato brožura je příkladem toho, jak má česká církev problém vést dialog uvnitř, natož s lidmi mimo církevní kruhy.
Evo Morales předává repliku díla jezuitského kněze Luíse Espinala, který byl v roce 1980 zavražděn příslušníky tehdejší pravicové diktatury
Autor: L'Osservatore Romano
Stýkání a potýkání
Ačkoliv v mém článku není jméno kardinála Dominika Duky vůbec zmíněno, natož jeho schůzky s prezidentem Zemanem, přesto o nich Sirovátka píše (zřejmě ona Baudrillardova simulakra, kterými se Sirovátka snaží svůj text ozvláštnit) a srovnává je s návštěvou kontroverzního bolívijského prezidenta u papeže Františka, včetně jeho kontroverzního daru, a mluví o „dvojím metru“. Předpokládám, že Sirovátka ví, že v pozici a roli papeže a v pozici a roli arcibiskupa je podstatný rozdíl, že papež jako hlava státu těžko může odmítnout setkání vyžádané jinou hlavou státu. Samotné setkání mimochodem proběhlo jinak a Sirovátka si snadno mohl ověřit relevantní údaje. Přesto zůstává kolosální rozdíl mezi tím, přijmout na vyžádání kontroverzní hlavu státu v případě papeže a jít s dárkem na oslavu narozenin hradního kancléře Vratislava Mynáře, jednoho z nejvíce kontroverzních příslušníků současné politické garnitury, která se tolik „zasloužila“ o hrubou devastaci hodnot, jako je pravda a slušnost.
Papež František se nebál vymezit vůči politickým autoritám ještě jako arcibiskup[13], jako papež kritizoval prezidenta Trumpa nebo odmítl velkorysý dar problematického argentinského politika. Ani tady Sirovátkou vnesené téma nevyvrací, ale naopak potvrzuje teze mého článku.
Každého autora těší, pokud text vyvolá debatu, k tomu je ostatně určený, ale bylo by dobré, kdyby se týkala merita věci, problematiky vztahování a spolupráce církve s politickými režimy, a neměla podobu křečovité snahy za každou cenu najít nějaké nedostatky v původním textu sloužící jen k tomu, aby se oponent nemusel zabývat podstatou jeho výpovědi.
Ukázalo se, že všechny čtyři příklady, které si Sirovátka vybral, aby na nich účelově zkoušel dokazovat „příliš nediferencované zjednodušení“, ve skutečnosti do písmene potvrzují základní teze článku a žel vyvolávají další, ještě znepokojivější otázky.
Překvapuje, když bohoslovec římskokatolické církve má potřebu pod záminkou polemiky s mým textem očerňovat úřadujícího papeže a pomocí „rafinované techniky“ citacemi pečlivě vybraných autorit na jeho adresu trousit jedy. Zvláště zmínka o Moralesovi je zcela účelově překroucena. Těžko přehlédnout, s jakým gustem Sirovátka napálí v první větě hned po úvodním odstavci citát: „Papež František je pro mě dosud nejhorší papež v dějinách.“
Autor je historik a římskokatolický kněz.
[1] Klaus Schatz, Ein kirchliches 1789? Zu einer traditionalistischen Sicht auf das Zweite Vatikanum, in: Theologie und Philosophie 88, 2013, s. 47–71.
[2] Tomáš Petráček, Církev, tradice, reforma. Odkaz Druhého vatikánského koncilu. Praha 2016, s. 208–213.
[3] Zhodnocení ze strany slovenských konzervativních katolíků např. zde https://svetkrestanstva.postoj.sk/48962/trnavsky-arcibiskup-podporil-knihu-ktorej-autor-oznacuje-papeza-za-heretika
[4] Příspěvek k diskuzi o genderové problematice. Vydala ČBK 15. května 2019 pro vnitřní potřebu. Praha 2019. (48s).
[5] Na mnoha místech, e.g. Příspěvěk, s. 32.
[6] E.g. Příspěvek, s. 30.
[7] Absurdní je např. popírání vazby mezi genderem a mocenských vztazích ve společnosti. Když si letos připomínáme 100. přijetí ústavy, proč tedy ženy dostaly volební právo až v roce 1920. Zvláště jsou vidět limity tohoto typu filozofického myšlení, které ignoruje sociální dějiny a právě dějiny ženy. Příspěvek, s. 40.
[8] „Firestonová vyrostla v ortodoxní rodině s náročným otcem“, Příspěvek, s. 25.
[9] Příspěvek, s. 41.
[10] Srov. Tomáš Petráček, Bible a moderní kritika. Česká a světová exegeze ve víru (anti-)modernistické krize. Praha 2011, s. 15 a passim.
[11] Příspěvek, s. 43.
[12] Ke stylu a kontextu Dvořákovy kritiky viz recenze Lukáše Noska https://salve.op.cz/archiv/skrytost-4-2018/4-2018-recenze-lukas-nosek-rec.
[13] Austin Ivereigh, Papež reformátor, Praha 2016, s. 257–258.
