Seznamka
Marie Kolářová
Autor: Archiv autorky
Obsah prvních zprávy o koronaviru se nijak nelišil od těch, které jsme znali z minulosti. Kdesi v Asii, popř. v Africe propukla nemoc, která se rychle šíří, a umírá se na ni častěji než na chřipku. Daleko od nás a navíc v oblastech s pochybnými stravovacími návyky a hygienou. Zpravodajské kanály byly neúnosně zaplněny informacemi o nové nemoci. Ušklíbali jsme se nad novým soustem pro novináře. Poté se COVID-19 přiblížil k našim hranicím. Nervozita začala narůstat a regály obchodů se vyprazdňovaly. Jedni sdíleli všechny varovné zprávy, další vtipy, a to nejen na virus samotný, ale i na ty, kdo se ho bojí.
Strach zabíjí víc než nebezpečí samo. Panický strach bezpochyby ano, ale ne každý strach je tím panickým. Je přirozenou reakcí a může nás chránit, pokud zapojíme rozum a nekonzumujeme nekriticky všechny zprávy notující našemu strachu. Nepřítele nejlépe pacifikujeme tím, že se s ním pokusíme skamarádit. Máme přece milovat své nepřátele. Ježíš jimi myslel lidské bytosti. Přicházející nemoc je také nepřítelem. Ohrožuje nás a naše blízké. Můžeme o ní také přemýšlet jako o fenoménu, který vydá zprávu o nás samých. Jak se zachováme tváří v tvář nové hrozbě.
Pokoru a respekt považuji za nejdůležitější odpověď. Na COVID-19 můžeme pohlížet jako na inspirující skutečnost, protože přináší několik důležitých poselství, na které v našich končinách pravidelně zapomínáme, jelikož se přece jen zde žije docela komfortně, což říkám s plným respektem k těm, kdo i u nás čelí složitým výzvám. COVID-19 znovu připomíná, že budoucnost nemáme ve svých rukou. Není to jen ztráta ekonomické prosperity, ale důrazná připomínka, že se vždy znovu mohou objevit i závažné nemoci, stejně jako nejsme definitivně pojištěni proti rozsáhlým přírodním katastrofám. Zkušenosti z válečných zón ukazují, jak rychle propadne prosperující místo do zoufalého každodenního boje o přežití.
Nejsou povolena shromáždění nad 100 osob. Jednotlivé diecéze a farnosti přicházejí s konkrétními doporučeními, na jedněch místech se rozšiřuje počet slavených bohoslužeb, jinde volí odlišná řešení a odkazují věřící na využití jiných možností, než je fyzická účast na mši svaté. Můžeme to vnímat jako možná přílišné omezení ze strany státu, anebo naopak jako výzvu k promýšlení slavení dne Páně. Nemožnost společného slavení mše svaté může vést ke zpytování svědomí, kolik mší svatých jsme již odseděli s myšlenkami na kdoví co jiného, může být povzbuzením k opětovnému promýšlení, jak ji slavíme, pokud nám nic nebrání v účasti.
COVID-19 osobně považuji také za výzvu k respektu vůči našim bližním, k jejich obavám a strachům. Momentálně je velmi snadné být odvážný. Máme u nás necelou stovku případů, a i když jejich počet nepochybně poroste, můžeme s lehkostí vyzývat ostatní, aby se nebáli. Je jednoduché uvěřit tomu, že právě nám se virus vyhne. Stačí přece dodržovat pár pravidel. Osobně nepatřím k těm zbytečně úzkostným, což není žádná moje přednost, ale čistě osobní nastavení. Mám proto pochopení pro ty, jejichž hranice strachu je nastavena jinak. Výsměch zraňuje a nemáme na něj žádné právo. Navíc můžeme mít i lehké pochybnosti o prezentované odvaze. Silácká prohlášení mě důvěrou nenaplňují. Zkušenosti ukazují, že nejstatečněji se nakonec ukázali ti, kteří se projevovali váhavě a drželi se vzadu. Největší frajeři nebývají vždy těmi nejstatečnějšími, až skutečně dojde na lámání chleba.
Důvěra v Hospodina je nade vše, ale dostali jsme také rozum. Tuto situaci dobře vystihuje vtip o chlapíkovi, který se během povodně modlil na střeše svého domu o záchranu. Když přijeli hasiči, odmítl je, protože Ježíš ho zachrání. Takto odmítl asi tři loďky. Nakonec se utopil. V nebi potká Ježíše, který mu připomene, že mu třikrát poslal záchranu. Všechna rozumná opatření je proto třeba uvítat, jelikož máme dostatek zpráv z jiných zemí, zapojili jsme svoje znalosti a zkušenosti a je naší povinností chovat se ohleduplně. Známe podobenství o pošetilých a prozíravých pannách. Pokora před Hospodinem nespočívá jen ve fyzickém klečením na kolenou, ale především v uznání omezenosti našich lidských sil, které jsme přes tuto omezenost povinni využívat. Stejně jako se s bezmeznou důvěrou máme obracet k Bohu jako k Otci. Čeká nás období, kdy můžeme znovu přemýšlet o našich vztazích, solidaritě, pochopení pro jiné, o prožívání vztahu k Bohu. Navíc jako bonus všechno toto přichází v postní době. A malý vzkaz na závěr: Strach není zbabělost, odvaha není lehkomyslnost.
