Seznamka
Ilustrační foto: kostel v Neratově v Orlických horách
Autor: www.propamatky.info
Plzeňský biskup Tomáš Holub, ale i mnozí další už naznačili dříve, že právě omezení bohoslužeb může být zajímavým podnětem k přemýšlení o tom, zda naše spiritualita a fixace na jednu formu liturgického slavení není příliš jednostranná. Současná virová pandemie samozřejmě nikoho netěší, ale vytváří prostor pro možná nové nebo jiné přemýšlení o tom, jak jsme zvyklí vnímat naše křesťanství.
První věc, kterou musíme zdůraznit, je obecně religionistická – náboženství není nikdy čistě privátním fenoménem, je vždy sociální aktivitou. Ostatně sám Ježíš jako první věc, kterou dělá, na samém začátku veřejného působení sestavuje komunitu apoštolů a žen kolem sebe. Ostatně i první mytologicky orientovaná náboženství mají vždy charakter něčeho, co se děje v rámci celého kmene nebo alespoň jeho rozhodné části. Představa, že křesťanství bude po pandemii čistě izolacionistickou a privátní záležitostí bez sociálního kontextu, jistě není adekvátní. Jak nebezpečí pomine, lidé se vrátí do kostelů, to, co je ale otázkou, je, s jak změněným myšlenkovým modelem toho, co znamená a jak je prožívaná liturgie a na ni navázaná spiritualita.
Tomáš Špidlík píše, že zatímco pravoslaví vnímá svátost a svátostinu (obecně modlitbu) téměř na stejné úrovni, jako by si nimi nediferencovali, problém v dominantní katolické spiritualitě je právě opačný – jako by svátostné slavení mělo jediný význačný charakter, modlitba, pobožnosti, osobní čtení písma, to vše je jako druhotné a vlastně nepodstatné. Špidlík zdůrazňuje, že zdravá spiritualita je spojením obojího.
Pokud se podíváme do dokumentů Druhého vatikánského koncilu, může být pro současnou situaci klíčová dvojice konstitucí – Sacrosanctum Concilium a Dei Verbum. Pokud jde o Sacrosanctum Concilium, pak je třeba zdůraznit, že eucharistie je pramenem a vrcholem života církve, ale není jedinou formou liturgického slavení. Tento dokument se snaží zdůraznit, že je zde jistá rozmanitost liturgických forem. Skutečnost je ale taková, že je zde tradice Tridentského koncilu, který právě tuto formu slavení silně preferoval. Pokud k tridentské mentalitě připočítáme možnost častého příjímání, což je koncilní plod, tak získáváme situaci, kdy kostelní liturgie se stává zásadním středobodem celého křesťanského (katolického) myšlení.
Tento vztah k chrámu jako k základnímu místu realizace duchovního života má nesporně hluboké prameny – již prvotní církev se koncentruje v místech, kde může společně slavit, Jan Zlatoústý bude kostel vnímat jako privilegované místo modlitby a po něm také celá tradice křesťanského východu. Okamžik osvobození církve od pronásledování ve 4. století je pak v podstatě hned spojený se stavbou a vznikem kostelů.
To, co musíme umět najít, není náhrada kostela nebo jeho zmizení z obzoru spirituality, ale spíše schopnost nadechnout se oběma plícemi. To se přitom může dít jak v rovně formálního, tak neformálního slavení. U formálního je možné zdůraznit, že každý může slavit bohoslužbu slova – formulář a popis obřadů je dobře dostupný a velkou část liturgie je tedy možné přenést do domácností. Právě ty se mohou stát zásadním místem společného slavení. Tato formální rovina může být důležitá především tehdy, kdy hledáme formu pro dlouhodobé doplnění spirituality. Tiskové středisko katolické církve dokonce zpracovalo (dle autorova soudu ale nepříliš kvalitní) „manuály“ pro nedělní liturgické slavení.
Velký prostor je ale spojen také s formami méně semknutými, čímž se dostáváme k Dei Verbum – boží slovo se na jedné straně silně dostalo do liturgie, ale současně stále poměrně málo zakořenilo v prostoru osobní a rodinné zbožnosti. Právě obnovení a prohloubení zájmu o boží slovo v rodinách a malých komunitách může být dalším významným prvkem v nově promýšleném uchopení vlastní spirituality. Uzavření kostela a časový prostor pro četbu mohou být zajímavým stimulem osobního o rodinného hledání nové vlastní duchovní polohy.
Zřejmě zde není na místě vypočítávat všechny možné liturgické formy a možnosti modlitby – od růžence, který doporučují biskupové, přes křížové cesty a osobní pobožnosti až právě k bohoslužbě slova a duchovnímu příjímání. To, co je podstatné, je, že své bytí spolu nebudeme moci přenášet do často anonymního davu kostela, ale musíme ho prožívat s těmi, kteří jsou nám blízcí a s nimiž jsme často v kontaktu bližším než obvykle.
Možná je pandemie (a s ní spojená možná karanténa) prostorem pro to, abychom, slovy Martina Heideggera, přestali obstarávat všední věcí vztahující se k našemu bytí a zaměřili se na to, co nás dělá tím, kým jsme doopravdy. Postní doba, která má podstatně jiný charakter než obvykle, nás tedy vede k tomu, že nemůžeme utéci sami před sebou. Toto setkání se sebou samým – a s Bohem – je motivem, který v promýšlení liturgického promýšlení může sehrát významnou roli.
Je zde ještě jeden moment, který musíme, spolu s papežem Františkem, zdůraznit – to, že dokážeme na čas vystoupit z modelu, kdy naši spiritualitu i slavení určují a formují náboženští profesionálové (kněží), může být osvobozující. Na každého z nás ale současně klade nové požadavky a nároky, potřebu nést svoji zodpovědnost sám za sebe, za svou rodinu, malou komunitu. Najednou opouštíme formu ustrnulého rigidního klerikalismu a vstupuje do prostoru svobody. Ale není právě tento vstup tím, co křesťanství jako smysluplný projekt vůbec umožňuje? Není současná situace šancí na to, nově nadefinovat svůj vztah k Bohu? Pokud se tato transformace podaří, pro církev to může být zásadní impuls a šance na změnu. Byla by škoda ji pováhat.
