Seznamka
Prof. Vojtěch Novotný
Autor: Univerzita Karlova v Praze
Text Štěpána Sirovátky i reakce Tomáše Petráčka mne vedou k tomuto krátkému zamyšlení:
Jsem potěšen, že student Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy a seminarista Štěpán Sirovátka (magistr filologie a doktorand dějin literatury na FF UK) jeví činný zájem o přítomnost a budoucnost křesťanství, nebojí se tázání a uvažování, sbírá si informace, vstupuje do veřejného prostoru a odvážil se diskuse s knězem a historikem Tomášem Petráčkem (doktor historie a teologie, profesor moderních hospodářských a sociálních dějin), který se profiluje jako vlivný opinion maker katolicismu naší doby. Sirovátka tím dokládá, že patří k těm, kdo hledají pravdu, jsou připraveni ji předkládat i hájit a učí se tomuto velkému umění. Neměl by se nechat odradit replikou ani komentáři, jež se následně objevily na sociálních sítích.
To platí, i kdyby se Sirovátka ve svých úvahách mýlil. K tomu se nyní nevyjadřuji. Mířím jinam, k „formě“ věci. Dokud jsme in via a ne in patria, hledáme pravdu mimo jiné i diskusí. Nedávná veřejná polemika mezi Tomášem Petráčkem a Dominikem kard. Dukou (signifikantní a zástupný projev konfliktů uvnitř místní církve) i ta nynější mezi Tomášem Petráčkem a Štěpánem Sirovátkou ovšem znovu ukázaly, „jak naléhavě musíme pečovat o co nejvyšší objektivitu a nestrannost poznání i o zdrženlivost ve vyjadřování, resp. jak důležitá je kultura argumentace a komunikace v církvi“. Tato slova jsem – abych mluvil za sebe – nedávno adresoval panu kardinálovi i kolegovi Petráčkovi a nyní je cituji veřejně. Znovu jsem se utvrdil v přesvědčení, že jsou aktuální a platná.
Je-li řeč o kultuře argumentace, pak jistě nejde o to, abychom se navzájem umlátili argumenty do bezduší. Proto bych rád připomněl slova Karla Vrány o rytířském myšlenkovém stylu sv. Tomáše Akvinského, „který nejenže nechává přijít ke slovu protivníka i s jeho odchylným či přímo protichůdným názorem a s příslušnou argumentací, nýbrž ho sám uvádí, a to možná ještě lépe, jasněji a přesvědčivěji, než by toho byl sám protivník schopen“: „nechává promlouvat svého odpůrce, který se ukazuje výtečný co do formy, klidný, věcný a umírněný“. Akvinský své oponenty neponižuje ani nedrtí. Naopak je vyvyšuje, aby jejich mínění co nejlépe posloužilo hledání a nalézání pravdy věci samé. Je přesvědčen, že vše pravdivé, ať už to vyslovil kdokoli, vyřkl konec konců Duch svatý.
V tomto příkladném postoji sv. Tomáše Akvinského spatřuji konkrétní naplnění blahoslavenství tvůrců pokoje (οἱ εἰρηνοποιοί: Mt 5,9). Pokoj je třeba tvořit, konat – tak, že ho od Pána přijímáme do roztržených srdcí (Jóel 2,13). Tato biblická metafora je obrazem tvrdé askeze, jíž máme zapotřebí, má-li mezi námi vládnout pokoj Boží, převyšující každé chápání (Flp 4,7) tím, že je založen současně na pravdě i lásce, spravedlnosti i milosrdenství. Na pravdě a spravedlnosti: nikoli na falešné smířlivosti, jež míjí fakta a jejich příčinné souvislosti, nýbrž na úsilí o poznání toho, jak se to má s pravdou věcí samých. Na lásce a milosrdenství: nikoli na hašteřivosti, jež druhého agresivně přiráží na mantinel, nýbrž na úsilí o to, abychom si vzájemně s úctou přáli dobro a pomáhali si růst k Plnosti, která nás překonává a smiřuje.
Kéž bychom byli takovými tvůrci pokoje s roztrženými srdci, ne s potrhanými dresy!
Články v rubrice Areopag vyjadřují osobní názory autorů.
