Seznamka
Martin C. Putna
Autor: Pastoral brothers
Sestry i bratři,
přátelé i nepřátelé,
vy, kdo byste rádi šli do kostela, ale kvůli nouzovému stavu nemůžete, i vy, kdo byste do kostela stejně nešli, vítejte.
Vítejte na nouzovém kázání tady v prázdném kostele u Martina ve zdi. Že se k vám toto kázání dostane, za to můžete poděkovat Pastoral Brothers.
Základem kázání je Žalm 49, verše 6 až 16 a nádavkem verš 21, ve verzi Bible 21:
Proč bych se bát měl ve zlých časech,
když jsem obklopen záští nepřátel?
Oni se spoléhají na vlastní jmění,
chlubí se velikostí svého bohatství.
Jeden druhého však vykoupit nedokáže,
nevnutí za něj Bohu úplatek.
Výkupné za život je příliš drahé,
nikdo z nich toto nikdy nesvede!
Nikdo nebude naživu věčně,
hrobová jáma nikoho nemine.
Jak vidno, i moudrý člověk zemře,
stejně tak hyne tupec a hrubián,
každý své jmění cizím zanechá!
Jejich hroby jim budou věčnými domy,
na věky věků jim budou obydlím,
třebaže dříve vlastnili pozemky.
Při vší své nádheře tu lidé nezůstanou,
tak jako zvířata musí zahynout!
Takto dopadnou, kdo jsou si sebou jistí,
i ti, kdo obdivují jejich výroky.
Do hrobu zahnáni budou jak ovce,
smrt bude nakonec jejich pastýřem!
Ráno pak poctiví pošlapají je,
když jejich tělo bude v hrobě hnít
daleko od jejich slavných obydlí.
Můj život ale Bůh z hrobu vykoupí,
on mě vytrhne z jeho sevření!
Při vší své nádheře když lidé neprohlédnou,
tak jako zvířata musí zahynout.
Nouzové kázání, nouzový stav.
Opravdu nouzový? Mimořádný? Vzhledem k běžnému stavu, na jaký jsme zvyklí v západní civilizaci v jednadvacátém století, je poněkud nouzový. Ale vzhledem k celým lidským dějinám je docela běžný, ba: řádný. K lidským dějinám přece vždycky patřil stav ohrožení nemocí a smrtí. A copak že k lidským dějinám: Patří k lidské přirozenosti. Smrt je tu s námi stále, protože žijeme, a když žijeme, blížíme se k smrti. Žalmista nám to říká tvrdě a nemilosrdně:
Nikdo nebude naživu věčně,
hrobová jáma nikoho nemine.
Jak vidno, i moudrý člověk zemře,
stejně tak hyne tupec a hrubián.
Když tedy přijde mor – a ten náš mor je zatím ještě velmi mírný, ba laskavý, civilizovaný – to ani není pořádný mor, to je jen takový morek, ba moreček – nicméně, i tak: když se najednou smrt ukáže o malý kousíček bližší a reálnější, je to jen o kousíček zahuštěný běžný stav, ve kterém žijeme každý den – od zrození do smrti.
Proto také staří křesťanští kazatelé běžně kázali o smrti. Kázali způsobem, který by nám dnes přišel nevhodný, netaktní, necitlivý, nepřijatelný. Často spojovali smrt a smích. Dokázali se smrti usmívat a vysmívat. Usmívání a vysmívání jsou dva rozličné mody. Usmívání – to znamená nacházení útěchy, hledání dobrého, co na smrti může být, ať pro umírajícího, pro už zesnulého nebo pro ty okolo. Vysmívání – to znamená naopak nacházení „útěchy naruby“, hledání toho směšného, co na smrti může být, její znevažování, zesměšňování a zpodobování v klíči grotesky.
Příkladem usmívání smrti může být Johann Sebastian Bach. Ten v kantátě Ich habe genug velí zpívat text, který nám přijde naprosto šokující: „Ich freue mich auf meinen Tod“, „těším se na svou smrt“. Příkladem vysmívání se smrti může být Bachův starší současník, katolický kazatel Abraham a Santa Clara. Ten ve svém Tanci smrti básní:
„Třesky, plesky, žvanile,
buď jednou pravdy pamětliv,
rci: Páni, dámy spanilé,
zemřít musí, kdo je živ!
Omnes quotquot orimur,
však omnes quoque morimur,
někdo až zítra, někdo dřív,
zemřít musí, kdo je živ.“
Ta latinská vložka znamená: Všichni, kdokoliv jsme narozeni, musíme také zemřít. A to je jinými slovy totéž, co říká citovaný žalm:
Při vší své nádheře tu lidé nezůstanou,
tak jako zvířata musí zahynout!.
Je Abraham a Santa Clara perverzní, že si dělá ze smrti srandu? Ne! On jenom na svoji situaci barokního člověka, který je mory všeho druhu ohrožen mnohem více než člověk moderní, reaguje humorem. Humor jako obrana – i jako způsob přijetí reality. Přijetí strachu, protože i strach je přirozený. Kdo říká, že se moru a smrti nebojí, ten kecá, a pravdy v něm není.
Je Bach perverzní, že se těší na smrt? Ne, on se jenom těší na setkání s Ježíšem, které nastane v okamžiku smrti. A tím nás vrací zpátky k žalmu 49. Všichni umřou, bohatí i chudí, moudří i natvrdlí. Všichni lidé – jako zvířata. Ale pak najednou přijde šokující verš 16:
Můj život ale Bůh z hrobu vykoupí,
on mě vytrhne z jeho sevření!
Ha! Kdopak nám to tu najednou mluví? Kdopak se nám to kasá, že jeho se smrtelnost netýká? Já bych o jednom takovém věděl. Jeden byl z hrobu vykoupen a vytržen. Tenhle žalmový verš se v křesťanském prostředí odedávna vykládá jako proroctví o Ježíši - o tom, jak on byl vytržen ze sevření hrobu. To je odedávná křesťanská víra. Zvláštní, bláznivá, magorská. Možná. My se jí držíme. A držíme se i toho, co z ní plyne jako další logický krok: Že když Ježíš – tak potom všichni. Jeden za všechny, všichni za jednoho. Všichni jsou smrtelní – a všichni mají ve smrti šanci. Šanci dát svému životu finální smysl. Šanci, aby se něco podstatného a opravdového z nás otisklo do věčnosti, do té nevymazatelné a nehacknutelné paměti vesmíru, do paměti Boží.
To je to finální setkání s Ježíšem, na které se těší Johann Sebastian Bach, když říká „Ich freue mich auf meinen Tod“, „těším se na svou smrt“. To je to setkání, o kterém můžeme doufat, že se v něm nakonec dočkáme milosrdenství a objetí. Přes všechny naše sviňárny, kterých jsme se dopustili skutkem a slovem a myšlenkou – a těch, kterých jsme se dopustili tím, co jsme neudělali a neřekli a na co jsme nemysleli – a přes to skoro nejhorší ze všeho, totiž, že jsme si byli moc jistí sami sebou – a před tím přece varuje žalm, tak jako zvířata musí zahynout, kdo jsou si sebou jistí, zkrátka a prostě přese všechno můžeme doufat, že nám On nakonec řekne:
Tak pojď, ty smažko.
Tak pojď, ty šedá myško.
Tak pojď, ty kurevníku.
Tak pojď, ty kanovníku.
Kéž naše smrt tak nějak dopadne. Pane Bože, prosím, ať to takhle dopadne. Ať to takhle dopadne, až přijde ten den.
Až přijde ten den: Ale dnes ještě není. Dnes ještě ne. Znáte to ze Hry o trůny. Co učil Syrio Forel malou Arju při hodinách šermu? „Dnes ne!“ „Not today“! Nebo alespoň ne teď, ne v téhle chvíli, protože když teď posloucháte to, co říkám, znamená to, že jste naživu. Jste naživu! Máte čas! Máte čas něco se svým životem udělat!
Dokonce, díky nouzovému stavu a karanténám a všem omezením, máte pravděpodobně víc času než jindy. Mor přinesl dar. Virus dorazil v postní době. Chtěli jsme přece postní dobu. To bylo zase, jako každý rok, kafrání, že málo využíváme postní dobu, a jak to udělat, abychom ji využili lépe. Tak tenhle rok máme šanci! Na co čekáte? Máme čas! Já mám čas! Ty máš čas! Teco il tempo!
Pardon, to je zase citát. Zase z baroka. Ale tentokrát ne z kazatele Abrahama, ani z Bacha, ale z Bachova současníka Händela. Ten za svých mladých let v Římě napsal na text kardinála Pamphiliho oratorium Il trionfo del tempo. Vystupují v něm samé alegorické postavy. Ty hlavní jsou La Bellezza, Krása, a Il Tempo, Čas. Krása je krasavice váhající. Váhá, co udělá sama se sebou, se svým obdarováním, se svým časem. Váhá a říká pořád „voglio tempo“ – „chci čas, potřebuji čas“. A Čas jí odpovídá: „Teco il tempo“ – „čas je s tebou, máš čas.“
Sestry a bratři, přátelé a nepřátelé, kostelní chodiči i kostelní nechodiči, máme čas. Čas přemýšlet: Na čem mi opravdu záleží? Co všechno opravdu potřebuji? A naopak, co všechno je zbytné a zbytečné? Na co všechno se můžu vykašlat? Bez čeho se obejdu? Máme čas prohlédnout svůj život – a třeba i trochu prohlédnout. Tak, jak to říká závěrečný verš žalmu 49:
Při vší své nádheře když lidé neprohlédnou,
tak jako zvířata musí zahynout.
Umřít musíme. Kéž to ještě trvá nějaký čas. Ale nemusíme umřít „jako zvířata“, tedy beze smyslu, bez toho přesahu do věčné paměti. Můžeme prohlédnout. Prohlédnout – a na Ježíše Krista pohlédnout, jaký doopravdy je a na jak málu opravdu důležitých věcech jemu opravdu záleží. Můžeme. A to je prostě skvělé. To je naprostá nádhera. Díky za to!
Amen.
P.S. Po kázání bývá píseň. Vybral jsem píseň děkovnou a radostnou, která se často zpívá právě ve stavech nouzových: Nuž Bohu děkujme. Taky ji napsal jeden starší Bachův současník. V evangelickém kancionálu ji najdete pod číslem 177 a na youtubu v původní verzi německé, pod názvem Nun danket alle Gott, nebo v anglické verzi jako Now Thank We All Our God.
Nuž, Bohu děkujme!
Přepis kázání natočeného v prázdném kostele u Martina ve zdi pro večerní bohoslužby 15. března 2020.
