Seznamka
Sixtinská madona, nejslavnější umělecké dílo v drážďanském Zwingeru
Autor: dpa
V pondělí 6. dubnu 2020 si připomeneme 500. výročí úmrtí malíře Rafaela Santiho. V Drážďanech visí jedno z jeho nejznámějších děl: Sixtinská madona. V rozhovoru o tomto slavném obraze ředitel Zwingeru Stephan Koja přemítá o tragice, kýči a nebeských sférách.
Pane Kojo, Sixtinská madona nejenže k nám přichází, ona se přímo zjevuje – jak to dělá?
Přináší Spasitele z nebeské sféry na tu pozemskou. To je to zjevení, které vidíte. Přináší nám Krista. A je si vědomá, co ho čeká. A dítě o tom ví ještě víc. Chlapec působí polekaně. Tiskne se bojácně ke své matce a hledí na svou tragickou budoucnost.
Obraz nevisel odjakživa v muzeu, ale původně v kostele. Působil tam ještě mocněji?
Rafael ho namaloval pro klášterní kostel San Sisto v Piacenze. Tam zaujímala Sixtinská madona místo hlavního oltářního obrazu. Naproti na chórové mřížce, která oddělovala mnišský chór a kostelní loď, stál kříž. Kristus se tak de facto dívá na svou budoucnost: na svou smrt na kříži. Zdá se, že to vidí i matka. Svatý papež Sixtus, na obraze vedle Krista nalevo, také ukazuje na kříž. Ptá se: Vykonáš pro nás tuto oběť spásy?
V obraze je zachycena celá teologie spásy.
Když to čtete takto, tak ano. Obraz je jakási „porta coeli“, brána do nebe. To je tradiční čestný titul, kterým je vzývána Panna Maria v loretánské litanii. Umožňuje lidem cestu do nebe tím, že do světa přivádí Spasitele.
Ale ono to vypadá, jako by se dívala přes naše hlavy. Nepůsobí to arogantně?
Ne. Maria se dívá na kříž. Je to teologicky hluboký obraz. Rafael dobře znal duchovní spisy, které tehdy kolovaly mezi teology a církevními hodnostáři. Tuto obeznámenost s teologickými diskurzy člověk v obraze cítí. Je to ve své podstatě reflexe nad spásou, nad Ježíšovým spasitelským činem a nad rolí, kterou u toho sehrála Maria. Ale obraz se také dříve četl jako popis vnitřní cesty duše.
Jak je obraz Sixtinské madony vystavěn – jak dosahuje svého působení?
Obraz má jasné členění. Můžeme vytyčit trojúhelník mezi hlavami postav. Když přidáme andílky, tak tu dokonce máme kosočtverec. A tato kompozice je dobře čitelná ještě i ze vzdálenosti sto metrů. Rafael studoval velice podrobně lidské tělo. Často mu modelem stáli jeho spolupracovníci v ateliéru. Ale v dokončeném obraze to vše působí nenuceně – Rafael rozmístil figury tak, že se celá kompozice jeví zcela přirozeně. Je si vědom toho, že výpověď obrazu musí být čitelná i z poslední lavice dlouhého kostela.
Maria vezme své dítě ještě jednou do náručí. Ale to už bude ukřižované a mrtvé. Je to naznačeno už i v našem obraze?
Ano, určitě. Obraz je naplněn slavnostní vážností. A pak tu je i onen již zmíněný strach Ježíška, který se tiskne ke své matce. V tom není vůbec nic triumfálního. Ví, co ho čeká. V rámci výstavy o Rafaelovi jako malíři madon, kterou plánujeme otevřít v červnu, opět chceme naznačit původní kostelní situaci. Vztyčíme naproti Madoně kříž, aby diváci na pár měsíců mohli vlastními smysly vnímat původní významovou souvislost obrazu.
Nevídaně se proslavili oba malí andílci při dolním okraji obrazu. Proč?
Dnes se na ně většinou díváme jako na dva uličníky. Ale to je nesmysl. Rafael studoval opravdové děti – poprvé v dějinách umění vidíme na obraze důvěryhodně namalované malé děti! Oba malí andílci cítí, že se tu stane něco významného, něco, co pohne světem. Jen ještě neví, co. Něco podobného můžeme pozorovat na vlastních dětech. Někdy cítí: teď nastala rozhodující situace.
Aniž by to ale rozumově pobraly…
Ano, aniž by věc uchopily do slov a pojmů. Andělé se opírají o práh do nebe. Závěs nad nimi dělí pozemskou a nebeskou sféru.
Musíme u toho ale konstatovat, že v Bibli andělé většinou nejsou tak sladcí. Často něco stráží, a když vstoupí na scénu, říkají pro jistotu nejprve: Neboj se!
V době renesance jsou už ale andělé většinou přátelští. Někdy drží mluvící pásky. Jsou dětští a roztomilí. Za Sixtinskou madonou je nebe plné tisíců andělských hlaviček. A každá je jiná! Při nové instalaci v galerii, když obraz stál bez rámu na podlaze, jsem to mohl v klidu znova studovat. Dlouho jsem si ty hlavičky prohlížel a obdivoval mistrovského génia. Každý z těchto andělů nese individuální rysy. V Písmu je často řeč o nebeských vojích. Rafael nám je ukazuje.
Ale ani ty nejsou malovány tak, aby nám naháněly strach.
Zrovna v neděli jsme při mši četli evangelium o pokušeních Ježíše. [Text z Matoušova evangelia se při římskokatolické liturgii četl na 1. neděli postní. Pozn.red.] Poté, co se čtyřicet dní postil na poušti, k němu přichází Satan a třikrát ho pokouší. Pak, jak je psáno, se objevili andělé a obsluhovali ho. Zdá se mi, že je to tento obraz andělů, který nám tu Rafael ukazuje a jenž nám má připomenout: On je Pán.
Jak se vlastně Rafaelovi andílci dostali na všechny ty dózy na sušenky a na ubrousky?
Tím, že jsou sami o sobě tak přesvědčiví. Přemýšlivost obou andílků se pak ale začala vykládat bohužel jako znuděnost. Nedostatek povědomí o teologických souvislostech tak v 19. století vedl k tomu, že se na ně nahlíželo jako na dva rošťáky, kteří co nevidět jako Max a Moritz z obrazu zdrhnou a vydají se vlastní cestou. Našel si je masový trh, bohužel jako kýč.
V jednom starém katalogu jsem našla Nietzschův citát o Sixtinské madoně. Vlastně k ní putovalo neskutečné množství duchovních velikánů. Všichni se pak nějak o svou zkušenost podělili. Nietzsche také a píše: „Sixtinská madona je verzí ideální manželky, duchovně vznešená a mlčenlivá.“ Jaký obraz ženy nám Sixtinská madona předává?
Každá generace se snažila z ní něco vyčíst. Po druhé světové válce byl obraz deset let v Sovětském svazu. Pro sovětské pohlaváry představovala ideální proletářku. A v 19. století zkrátka představovala ideální matku. Vědecky je prozkoumáno, že rysy její tváře odpovídají ideálnímu obrazu člověka.
Rafael Santi: Sixtinská madona
Autor: Wikipedia.org
A ten vypadá jak?
Jeho proporce se dostaly přes antiku až k nám. Obličej je souměrný a vyvážený. I když mu možná byla předlohu konkrétní tvář, vidíme zde ideál krásy, který Rafael používá v řadě svých děl. V podstatě se ale Sixtinská madona vymyká všem dílčím zájmům. Vyznačuje ji neuvěřitelná důstojnost. Její kontrapost vychází pravděpodobně z postoje jedné antické Venuše, i Rafaelovo ztvárnění šatů prozrazuje obeznámenost s antikou. Celá její postava ztělesňuje důstojnost, krásu a velikost, které může žena dosáhnout. Rafael tím chce podtrhnout, že jí Bůh přisoudil onu roli porodit Spasitele, v bolestech ho vydat a vědět o tom, že ho čeká hrůzostrašný osud. Ztělesňuje důvěru v Boha a oddanou lásku – ale také svobodu člověka se pro obojí sám rozhodnout.
V čem spočívá revolučnost tohoto obrazu, který zakládá jeho pozdější věhlas? To, jak ho popisujete, zní dost klasicky.
Obraz odpovídá v renesanci běžnému obrazovému typu sacra conversazione, tedy rozpravě svatých s Pannou Marií a Ježíškem. Ale skoro vše, čeho se Rafael dotkne, tu je nové a jiné. Obrazový motiv, který je normálně klidný, zde dostává pohyb. Najednou už Maria nesedí na trůnu mezi svatými, nýbrž kráčí. To, že nám kráčí vstříc a nese nám Spasitele, samozřejmě lidi fascinovalo. V návaznosti na Rafaela vnášeli malíři – například Correggio – do tohoto starého obrazového typu stále větší pohyb a překvapivé otáčení figur. Ale je to Rafael, který tomu všemu takříkajíc otevřel bránu.
Na obraze je ale ještě papež a svatá Barbora. Proč?
Protože to jsou světci, kteří jsou uctívaní v Piacenze. Oba umřeli mučednickou smrtí ve 3. století – a ostatky obou byly v kostele San Sisto uctívány. Svatému Sixtovi je ostatně také kostel zasvěcen. K tomu ještě přidejte, že obraz zadal římský pontifex.
Když Madona v roce 1754 dorazila do Drážďan, August III. v Rezidenčním zámku prý odsunul svůj trůn stranou a zvolal: „Místo pro velkého Rafaela!“ Máme o tom svědectví?
To je legenda. Ale natolik příhodná, že shrnuje těch spousty let námahy získat pravého Rafaela. Hrabě Algarotti, teoretik umění, v jednom programovém pamětním spise k rozvoji drážďanské sbírky postuloval, že potřebuje pravého Rafaela. Ale celé desetiletí se nedařilo žádného najít. Teprve když mniši ze San Sisto potřebují peníze, aby opravili svůj klášter, naskýtá se příležitost.
Zlatá příležitost pro Sasko.
Saští vyjednavači a experti, všechno Italové, se nejdříve pokoušejí identitu svého zadavatele skrývat, ale mniši brzy zjistí, že se jedná o saského kurfiřta a polského krále, který byl už dříve ochotný zaplatit enormní ceny. Požadují 33 000 scudi romani, za to by se tenkrát dala postavit celá jedna městská čtvrť. Dva roky se tvrdě vyjednává, až hrabě Brühl rozhodne: Musíme dospět k nějakému konci.
Kolik zaplatí?
Mniši do vyjednávání zatáhli druhého potenciálního kupce, aby zvýšili tlak. Nakonec se obě strany dohodnou na 25 000 scudy, šílená suma. Velký obraz tehdejšího současného umělce stál 800 až 1000 scudi. To je víc jak pětadvacetinásobek!
Jak se dostal obraz do Drážďan?
Po uzavření smlouvy muselo jít všechno hrozně rychle. Sasové, vynervovaní dlouhými a obtížnými vyjednáváními, chtěli mít jistotu, že obraz co nejrychleji opustí zemi. A tak ho nepřeváželi, jak bylo tenkrát zvykem, lodí – přes Středozemní moře, Severní moře a pak proti proudu po Labi – do Drážďan, nýbrž dobrodružným způsobem v kočáře. A to uprostřed zimy, přes Alpy! Konkrétně přes Brenner a Innsbruck.
Obraz se dostane nepoškozený do Drážďan.
Obraz dorazí v pořádku, ano. O dva roky později pak skončí sběratelská činnost saského kurfiřta. Začíná sedmiletá válka, Drážďany jsou ostřelovány pruskými děly, významné části města jsou zničena.
Fascinuje a přitahuje Sixtinská madona masy návštěvníků hned od počátku?
Teoretik umění Johann Joachim Winckelmann, dveřník klasicismu v Německu, opěvuje madonu už v roce 1755 a zdůrazňuje „její velké a ušlechtilé Contour“. Ale chvíli to ještě trvá, než vypukne všeobecné nadšení. Jsou to především romantikové počátku 19. století, kteří se před obrazem zastaví. A pak najednou Sixtinská madona ikonicky reprezentuje celou naši sbírku, podobně jako to činí Mona Lisa v Louvru.
Jak je možné, že zrovna romantikové, kteří odmítají vše klasické, před tímto obrazem padají na kolena? Tkví v obraze něco, co tenkrát nově se formujícímu zbožštění umění – tedy fenoménu, kdy umění nahrazuje náboženství – hraje do karet? Před obrazem lidé tenkrát setrvávali, jako by se jednalo o něco posvátného.
Ano, obsahuje něco z tohoto zbožštění umění. Pro romantiky ztělesňovala Sixtinská madona posvátný obraz – ve smyslu dokonalého obrazu člověka, ale také ve smyslu rozjímání umění. Obraz jim připadá jako ideální obraz velkého umění – a to v době, která rozvinula kult génia a která uctívá velké mistry jako svého druhu světce.
Zprávy z té doby referují, že návštěvníci před obrazem zasaženi klesali v hlubokém rozjímání.
V 19. století byl obraz prezentován v bohatě zdobeném, zlatém neorenesančním rámu, skoro na způsob oltáře. Mimochodem v Rusku je tradice uchvácení uměleckým dílem nepřerušená. I tady v Drážďanech jsem zažil, jak před Sixtinskou madonou lidé klesli na kolena. Čtou madonu o hodně bezprostředněji než my. Během nové instalace naší sbírky jsme nyní do sálu, kde visí i Sixtinská madona, umístili zcela vědomě i další oltářní obrazy. Okolo ní tedy nyní nejsou žádné portréty, lovecké scény nebo zátiší. Chceme tak zase trochu víc zdůraznit náboženský rozměr těchto děl, která jsou koneckonců všechna vytržena ze svého původního kontextu.
Detail andílků
Autor: Wikipedia.org
Prozrazuje nám ten obraz něco o osobní Rafaelově zbožnosti?
Člověk vidí, že Rafael věří. Při vší té dramatičnosti je to velice niterný obraz. Rafael tu nejen inscenuje, ale má osobní vztah k Madoně, to vidíme ostatně z každého jeho mariánského obrazu. Maria je vždy něčím víc než jen pěknou ženou nebo matkou. Pro Rafaela je vždy i Matkou Boží.
V jaké životní situaci se Rafael nachází, když obraz maluje?
Už je v Římě velice žádaným a plně zaměstnaným umělcem. Ocitáme se v letech 1512–1514. Rafael pracuje na freskách do vatikánských stancí, na zakázkách farností – ale také kardinálové a další duchovní ho chtějí získat pro své projekty. Roku 1514 také už pravděpodobně dostává zakázku od Lva X. na tapisérie do Sixtinské kaple. Proto je i na našem obraze vidět, že je malován úsporně. Rafael své prostředky nasazuje ekonomicky. Ví, že obraz musí působit především na dálku. Například proslulé kroužky závěsů u horního okraje obrazu namaloval velice rychle, jsou jen jakoby nahozené. Přesto působí přesvědčivě. Rafael má málo času. A tak dělá jen to, co je nutné.
Jak se Rafael v Římě prosadil? Když tam přichází, tak je přece město plné slavných malířů.
Rafael je neskutečně kreativní. Má pro všechno nějaké řešení. Je přívětivý, laskavý, všichni hovoří o jeho dobrém chování, o jeho jemné povaze. Je radostný, sympatický – a spolehlivý.
Tedy žádný nespolehlivý excentrik.
Rafael vše spolehlivě dodává. Všechno, co musí zvládnout, zvládne. Jeho dílna je dobře zorganizovaná. Byla to jistě radost s ním pracovat. To bylo tajemství jeho úspěchu. Musel mít slunečnou povahu. Takoví lidé existují i dnes, přistupují k věcem s radostí. Michelangelo, zdá se, byl jeho pravým protikladem. U něho jsou všechny postavy těžké. V jeho díle je cítit váha pozemského, kontingence člověka. Že je stvořený a že za nic nevděčí sám sobě. Michelangelo trpí tím, jak mladý Rafael sklízí tak velký úspěch. Je pro něho tvrdou konkurencí.
Madona je po dlouhou dobu nejvěhlasnějším obrazem Drážďan. V protestantském městě, které je navíc tak barokní a zblázněné do umění, vládne natolik velká mariánská úcta, že ho můžeme skoro označit za kryptokatolické. Nebo ne?
Je to jistá ironie dějin, že zdejší sbírka je tak katolická, a to se nacházíme v jedné z centrálních zemí reformace. Zároveň se možná až příliš často Maria stylizovala a vykládala jako něco výlučně katolického. Evangeličtí křesťané si přece také uvědomují Mariinu roli v dějinách spásy. V tomto pohledu Sixtinská madona také sjednocuje – stala se jakousi mateřskou postavou Saska.
Přece jen byli saští panovníci katolíci, konvertovali, aby se mohli stát králi Polska.
Správně. Ale August III., který náš obraz pořídil, byl veskrze zbožným člověkem a jeho žena, habsburská princezna, byla zbožná ještě víc. August III. žil příkladné manželství, zcela v protikladu ke svému otci. Také nechtěl válčit a sázel na kompenzace, u něho to je autentické. Ale umělecká díla s náboženskými obsahy byla samozřejmě kupována i proto, že byla tím nejlepším, co se dalo sehnat. August III. měl slabost pro italské umění a italské umění zkrátka tematizovalo často právě to, co zadávala katolická církev.
Bylo toto Rafaelovo zobrazení Marie někdy překonáno?
Sixtinské madona je opravdu působivá, protože obsahuje onu výjimečnou teologickou hloubku, protože nám vysvětluje: Aby Bůh spasil člověka, vychází mu vstříc a volí k tomu cestu skrze ženu, skrze matku, aby se sám stal člověkem. Ale existuje mnoho nádherných obrazů Madony. Neřekl bych, že je ta naše největší, ale jedna z největších pro toho, který dokáže vykročit za hranice dějin umění. Tomu, kdo věří, nabízí nekonečnou plnost.
Existuje dokonce legenda: Obraz prý vznikl božskou inspirací. Bůh se měl zjevit Rafaelovi ve snu.
Když člověk chce věcem propůjčit zvláštní auru, vymyslí něco takového. Ale to přece v našem případě vůbec není třeba. Dílo je obrazem výjimečného umělce.
Arthur Schopenhauer o obraze píše: „Nyní, když jsem starý, se může přihodit, že budu stát před Sixtinskou madonou a ona mě vůbec neosloví.“ Vy sice nejste starý, ale obraz vidíte často. Ještě stále vás fascinuje?
Ano. S každým novým pohledem se stává obraz bohatším. Už jsem mu dokonce byl několikrát velice blízko. Jednou za rok máme úklidový týden, kdy otevřeme zasklení a zkoumáme, zda je obraz v pořádku. Když pak mohu stát před Sixtinskou madonou tak blízko, je to neskutečně působivé. V ten okamžik neexistuje žádné opotřebování – jen intenzita. Člověk stojí tváří v tvář mistrovství génia.
Rozhovor vedla Christina Rietz.
Z německého originálu publikovaného v Die Zeit 12/2020, Christ &Welt, s. 3 přeložil Norbert Schmidt.
Stephan Koja (* 1962) je od roku 2016 ředitelem Obrazárny Starých mistrů v Drážďanech. Předtím tento rodilý Rakušan působil jako kurátor ve vídeňském Belvederu. Pod Kojovým vedením byla Drážďanská galerie v posledním únorovém týdnu znovu otevřena. Skoro deset tisíc lidí navštívilo během toho víkendu její sály. Semperova budova obrazárny, která je součástí Zwingeru, byla od roku 2012 kvůli rekonstrukci zavřena. Nyní je sbírka prezentována v novém uspořádání, v novém aranžmá a s novými sochami. Rozhovor vznikl ještě před koronavirovou epidemií, která všechna muzea a galerie pro návštěvníky na dlouhou dobu zavřela.
