Seznamka
Misál z roku 1962
Autor: Wikipedia.org / Creative commnons
Tento článek je doplněním otevřeného dopisu teologům, akademikům a studentům teologie, který na konci března prof. Grillo inicioval a zveřejnil na svém blogu. Výzvu ke stažení dekretů z 25. března a žádost o navrácení liturgických kompetencí diecézním biskupům a Kongregaci pro bohoslužby už podepsaly desítky liturgistů z celého světa.
Právě v této době tak závažné zdravotní krize, kdy je život mnoha mužů a žen v Římě, v Itálii, v Evropě a ve světě radikálně zpochybněn, bych nikdy nebyl očekával, že uvidím významné kongregace římské církve tak nemotorným způsobem vrávorat mezi pastmi, které minulost nastražila pod nohy přítomnosti. Když se nacházíme uvnitř tak starobylé instituce, je velmi snadné domnívat se, že tradice je muzeum, jež má být uchováváno, spíše než zahrada, která má být opečovávána. A třebaže jsou v zahradě muži a ženy, kteří trpí, hledají orientaci, touží po slově života a naděje, není tak složité starat se o dobrý stav muzea, leštit kliky a zrcadla, chtít se zalíbit přátelům, jednoduše opakovat žvásty minulosti nazpaměť a s jakousi svrchovanou odměřeností.
Potom, co jsme pozorovali Kongregaci pro bohoslužbu a svátosti, jak řeší dekretem „Covid-19“ otázky týkající se Velikonoc tónem všeobecné směrnice vyhrazené pro kleriky, a přihlíželi jsme tomu, jak Apoštolská penitenciárie sepisuje nejméně dva dokumenty, jak zacházet s pokáním a s odpustky pouze jako s problémem, který se týká kanonického práva, jsme byli včera překvapeni velmi naléhavým a očekávaným dvojím dekretem, který do Římského misálu z roku 1962 přidává nové preface a nové svátky svatých. Kdo to čte, možná si bude myslet, že si dělám legraci. Ne.
Nejdříve v někdejších časech (temporibus illis) papežská komise Ecclesia Dei a v loňském roce pak Sekce Kongregace pro nauky víry investovaly čas, energii a peníze, svolaly „experty“, konaly porady, prozkoumávaly terén, promazávaly soukolí, aby mohly dojít k – slyšte, slyšte! – úpravám toho Misálu, který papež Jan XXIII. schválil v roce 1962 jako provizorní nástroj v očekávání koncilu a liturgické reformy. Je tedy zřejmé, že onen Misál vlivem toho, že jsme od roku 1969 měli nový mešní řád, zůstal v prozatímním stádiu bez jakékoliv aktualizace nebo úpravy.
Zpátky v roce 1962?
Jak je tohle všechno možné? Jak je možné, že Kongregace, která není kompetentní v oblasti liturgie, mohla schválit úpravu „řádu“, který od roku 1969 není platný a který měl být „znovu uveden v platnost“ skrze Motu proprio roku 2007? Můžeme si stručně připomenout tyto dějinné etapy, které dnes dosáhly svého vrcholu komické tragičnosti.
a) Když papež Jan XXIII. v roce 1960 zvažoval, co je třeba udělat, váhal: má uvést do pohybu reformy, které předtím připravil Pius XII., anebo má vyčkat, jak se bude odvíjet koncil, který již svolal? Rozhodl se, že bude pokračovat v revizi Tridentského misálu provizorní formou. Koncil by byl ustanovil „vyšší principy“ (altiora principia), od nichž by byla se odvíjela reforma. A tak se zrodil provizorní text z roku 1962.
b) Koncil v konstituci Sacrosanctum concilium v článcích 47 až 58 stanovuje základní linii reformy Mešního řádu, která byla realizovaná a schválena roku 1969. A proto žádá zevrubně aktualizovat, zeširoka integrovat, zavést a strukturálně obohatit ritus z roku 1962.
c) Když se Pavel VI. ujal úřadu, potvrzuje v Novus ordo to, co řekl jeho předchůdce a koncil. Nový text nahrazuje ten předchozí, a to kvůli rituálním, teologickým, pastorálním a duchovním limitům předešlého textu.
d) V roce 2007 se Benedikt XVI. skrze Motu proprio „Summorum pontificum“ snaží podpořit smíření v církvi a povoluje další užívání Misálu z roku 1962. Předkládá tak systematicky dost diskutabilní hypotézu, odůvodněnou sofizmatem zplatnění řádného a mimořádného ritu. Jak řekl Camillo Ruini u příležitosti vydání „Summorum pontificum“: „Doufáme, že se gesto smíření nestane počátkem rozdělení.“
Prof. Andrea Grillo
Autor: atriodeigentili.wordpress.com
e) V těchto třinácti letech dodala přítomnost „mimořádného ritu“ s jeho nejednoznačným úředním charakterem síly všem protikoncilním formám církve. Benedikt XVI. to takhle nezamýšlel, ale v důsledku se tak stalo. Tento starobylý ritus vyvolal církevní i občanské reakce ze strany různých tradicionalistů, zchudlých šlechticů, ctižádostivých snobů a také několika nevyrovnaných osob. V mezičase vedla Komise „Ecclesia Dei“ souhlasná jednání s lefebvristy, ve kterých nikdy nebylo jasné, na jaké straně stolu sedí skuteční nepřátelé Druhého vatikánského koncilu. Přátel bylo vidět vždy málo.
f) Nakonec byla Komise zrušena, neboť jednala nadmíru nevhodně. Jednoduše se však transformovala do Kongregace pro nauku víry, jak je zřejmé z dokumentů představených včera. Ti, kdo za Kongregaci nesli zodpovědnost, nebyli schopni ubrzdit její sklon uhýbat a zachvacovat. Naopak se s ní spojili a stvrdili ty nejméně věrohodné závěry.
Položme si nyní pravdivou otázku, která je nikoliv liturgického či právního, nýbrž systematického rázu. Na rovině systematické teologie je celá tato činnost mystifikací, z níž není možné uniknout. Tvrdit, že jsou platné současně dva rity, z nichž druhý vznikl, aby upravil, pozměnil a obnovil první, je sofizma, které od samého začátku rušilo liturgické kompetence v katolické církvi. Je to však sofizma systematické, které není přesvědčivé, a především, které nefunguje. Od roku 2007 tudíž nejenomže diecézní biskupové nemohou řídit liturgii ve svých diecézích, ale nyní je jasné, že ani Kongregace pro bohoslužbu a svátosti nemůže být posuzovatelkou v oblasti liturgie, protože „mimořádná liturgie“ je řízena a uzpůsobována Kongregací pro nauku víry. Aniž by byl alespoň informován úřad kompetentní v dané oblasti.
Systematická teologie nás navíc upozorňuje na to, že pokud někdo náhle chce znovu užívat ritus z roku 1962, který je od roku 1969 „mimo užívání“, nevyhnutelně se ocitá opět v roce 1962. To bylo patrné hned, nemnoho měsíců po červenci 2007, když bylo třeba čelit závažné otázce: když bychom se na Velký pátek modlili za židovské bratry, jak by se potom ti, kteří by užívali formulace z roku 1962, mohli nestydět a nevyvolávat stud u všech těch, kdo by jim naslouchali, kdyby užívali slov „za ty proradné židy“? A tehdejší pokoutní advokáti, tolik podobní těm dnešním, řekli: vytvoříme novou formulaci, odlišnou od té z roku 1962, ale odlišnou i od té z roku 1969. A tak byla v roce 2008 vytvořena nová formulace, ne tak protižidovská jako ta z roku 1962, ale ne tak smířlivá jako ta z roku 1969. Bylo to, jako kdybychom si v roce 2008 hráli na to, že se nacházíme v roce 1966, chvíli po roce 1962 a chvíli před rokem 1969. A tak jsme vytvořili první „monstrum“.
V těchto 13 letech jsme pak viděli vzniknout mnohá další monstra. Jako například, když tři roky poté komise Ecclesia Dei, stále s „placet“ tehdejšího prefekta Kongregace, ustanovila tento zákon, který se zdá být přímo převzatý z „Farmy zvířat“ od Orrwella: „aby byla žádost o mimořádný ritus platná, stačí, když je pronesena nejméně třemi osobami, které mohou pocházet z různých diecézí“. No dobře! Jaká to úžasná hříčka! Takto mohly tři osoby, ze třech různých diecézí, ve třech různých diecézích založit tři skupiny věrné „starému řádu“, z nichž každá mohla mít za členy tytéž tři osoby. Mistrovské dílo mystifikace s akurátním požehnáním Říma.
A tak docházíme do této naší doby. A vidíme, jak římská kurie, v určitých svých sektorech, otevřeně protěžuje sebe samu, své závěry, svá strnulá ustanovení, a tak dochází až k uspokojení touhy „zesoučasnit“ Misál z roku 1962, jen aby neměla co do činění s Misálem, který ho zesoučasňoval od roku 1969. Jaké to mistrovské dílo! Jaká to péče o Boží lid! Onen Misál, který papež Jan XXIII. zamýšlel jako provizorní, který chtěl koncil překonat a který papež Pavel VI. de facto překonal, nyní náš prefekt nařizuje oživit, natřít, učinit ho ucházejícím, aby nevypadal tak starý, tak ubohý, jakým nenapravitelně je.
Misál z roku 1962 je mrtvý
Ale Misál z roku 1962 se neoživí, nemůže být oživen. Je mrtvý. Pomýšlet na jeho znovuoživení je sofizma Summorum Pontificum, což je ovšem drobný, droboučký dokument, se slabým, slaboučkým hláskem, který odporuje pronikavému hlasu Liturgické reformy i zkušenosti Božího lidu během padesáti let, na pěti různých kontinentech. Malá provincie, která se jmenuje Římská kurie, může vždy zaměnit slabé hlásky za hukot velkých vod, ale nemůže si pohrávat s Tradicí ani s dobrým citem Božího lidu, jen aby uspokojila několik málo zpátečníků s konexemi na vyšších místech. My se naproti tomu cítíme opravdu dobře a přikládáme hláskům váhu hlásků, a hukotu vodopádů náležitý význam.
Vzhledem k tomuto mizernému představení, jehož protagonisté si ovšem neuvědomují jeho bídu, je třeba říci ještě jednu poslední věc. Tito pokoutní advokáti liturgie mají v podstatě také své důvody. Proč v těchto třinácti letech mohli nerušeně dělat mnoho věcí: kolik lidí z církve, kolik pastýřů, kolik teologů, kolik těch, kdo zodpovídají za liturgii nebo za semináře, mělo odvahu a byli tak poctiví, že mluvili jasně? Odsoudit nepravdy, sofizmata, zvrhlou praxi? Protože ne teprve dnes, ale od začátku, bylo vše absolutně jasné. Od samého počátku zde byla mystifikace, pokud jde o údaje, byli zde kardinálové, kteří mluvili o „velké reformě Jana XXIII.“ a velebili „řády mladých“ dychtíce po starém řádu. Přesto všichni tito mlčeli. Dokonce i několik uznávaných teologů se sehnulo k tomu, že velebili „Summorum pontificum“ jako „lekci katolického stylu“. Ale většina mlčela a zůstala němá.
Dnes dobře vidíme, že pokud neříkáme pravdu, pokud to neděláme v první řadě my teologové, kteří jsme v církvi právě proto, abychom říkali pravdu, zadarmo, nezištně, bez přímé pastorační zodpovědnosti, ale pouze proto, abychom věci nazývali tak, jak jsou – i když to stojí námahu, a možná především, když to stojí námahu – jestliže to neděláme my, ocitáme se všichni v začarovaném kruhu zkreslování, překrucování a takových mystifikací, že se v církvi již nedaří rozlišit, co je nezbytné, co je možné, a co je směšné. A tak jsem si včera, když jsem četl ty dva dekrety, pod nimiž je podepsaný prefekt Ladaria, uvědomil, ach jé, že směšnosti bylo dosaženo tím nejúplnějším a také nejostudnějším způsobem.
Nicméně, jelikož se nacházíme v době, kdy mnozí lidé umírají, a neumírají-li, je jim zle, žijí v osamocení, jsou ustaraní a někdy dokonce zoufalí, vidět římské Kongregace, jak marní čas tím, že provádějí reformičky tridentského ritu pro zábavu, a tím, že vypočítávají odpustky na 30 minut (nikoliv 29) četby Písma, anebo redukují mši, spočívající ve Večeři Páně, na církevní úřad pro několik celibátníků, je nejenom smutné a trapné, ale zachycuje to také dramatický a bohužel i tragický profil církve.
Autor vystudoval právo, teologii a filozofii. Nyní působí jako profesor teologie na Papežské teologické fakultě sv. Anselma v Římě a na řadě dalších institutů. V roce 2012 se stal členem vědecké rady časopisu Studium a La Maison-Dieu.
Z italského originálu přeložila Kateřina Brichcínová. Mezititulky redakční.
