Seznamka
Ilustrační foto
Autor: Unsplash.com / Jack Hamilton
Vytáhl jsem si černého Petra. Sám. Dobrovolně. Ze série článků, týkajících se katolického kněze, historika a univerzitního profesora Tomáše Petráčka, šla – a nepochybně nejen mně – hlava kolem. Nikoliv squadra azzura, tým modrých, tým naděje, jako spíš společenství spravedlivých zahájilo na hradeckého intelektuála soustavnou palbu, jíž by jen o trochu slabší soupeř podlehl už v prvním kole. Ne tak Tomáš Petráček. Ten, jenž po léta dnes a denně vstupuje do veřejného dialogu jako jeden z mála českých teologů a lidí v duchovenské službě, moji obhajobu nepotřebuje. Mám za to, že se nemusí před kýmkoliv ospravedlňovat a všechny mně známé dosavadní pokusy o jeho diskreditaci a hospodské posměváčkovství zvládne vedle své práce a služby odrazit sám, levou zadní. Zůstaňte mu, prosím, nakloněni a podporujte ho právě tak jako přispěvatelé z okruhu časopisu Salve i lidé ze zcela jiných oborů. Zdá se, že zanedlouho budeme tuto podporu potřebovat všichni. Od křesťanů, kteří si spletli církev s politickou stranou, zaznívá totiž už bez skrupulí dnes a denně unisono: s Petráčkem do pohraničí, Petráčka na pole, Petráčka do dílny, obrobit prací, aby nezlobil... Opravdu jsme klesli tak hluboko?
Musíme se stmelit
V triumvirátu diskutujících, kteří – od hloubky, do níž ve svých úvahách sestupují, přes podobu svého dialogu s veřejností až po styl a jazyk – ukazují, jak podivuhodně jednotní ve svých osobních názorech jsou, lze přece jen rozlišit tři úrovně sdělení. Jinak se ovšem zdá, jako by tyto a jiné texty psal jeden jediný člověk. Volání po dialogu, v němž – řečeno sportovní terminologií – je jeden nucen hrát bez chráničů a nahý, mi přijde poněkud zvláštní. Zvláštní mi připadá i naléhavost mravního sdělení všech tří diskutujících, a to v tom smyslu, jako by někde na misiích mluvili s tím, kdo uctívá slunce a kámen namísto Boha živého. Jenže kdo je tu misionář a kdo objektem jeho evangelizační touhy? Trochu mi to, dovolím si na odlehčení, připomíná postavu ze Švejka, plukovníka Bedřicha Krause, majícího též přídomek von Zillergut, který trpěl vysvětlovací mánií. „Tedy okno, pánové, ano. Víte, co je to okno?“ Nebo: „Cesta, u které po obou stranách jsou příkopy, nazývá se silnicí. Ano, pánové. Víte, co je to příkop? Příkop jest vykopávka, na které pracuje více lidí. Jest to prohlubenina. Ano. Pracuje se motykami. Víte, co je to motyka?“
Přelet první
Student bohosloví, magistr a doktorand Štěpán Sirovátka, se v mém pojetí věci vyjadřuje na adresu Tomáše Petráčka asi tak jako sok v lásce k tomu, kdo mu chodí za holkou. Skládá na hromadu bez ladu a skladu informace a vyjádření, aby jimi Tomáše Petráčka nakonec přesvědčil, že se nejen v této kauze, ale tak nějak vůbec mýlí. Nedivím se, že s ním nikdo nevstoupil do živé diskuse. O čem by s ním asi diskutoval? Jeho zvláštní způsob otírání se o papeže Františka připomíná internetové bojovníky, kteří s Ježíšovými slovy na rtech posuzují druhé, jako se posuzují koně nebo krávy na trhu, a ještě vám k tomu popřejí dobrý den. Líbí, nelíbí. Dojí, nedojí. Říká se, že dobrý, říká se, že špatný. Mohu mluvit jen za sebe, ale takový projev mě ničím nezaujímá, spíš naopak. Lze si jen přát, aby Sirovátka, který se rozhodl směřovat ke kněžství, nemluvil za pár let ke svým farníkům tímtéž, možná i hrubozrnnějším jazykem. Času, jak se naučit vést diskusi s Ježíšovými bratry a sestrami, má dost. Jeho mně známé projevy nepovažuji za tragické. Mám na paměti první okamžiky svého teologického potýkání. Proměnit se může každý z nás. Myslím si, že nepatřím k necitům, ale kdyby mně dnes, stejně jako před dvaceti lety, někdo takhle svědčil o Bohu a já neměl na výběr, patrně bych zůstal anonymním křesťanem. Nerad, ale zůstal.
Přelet druhý
Jsem rád, že se profesor Vojtěch Novotný svého studenta zastává. Je to v českých poměrech něco zcela nevídaného, tím spíš, že v době všelijakých akademických krizí a církevně vlažných let se lidí, odsouzených na okraj, zastával málokdo, pakliže vůbec někdo. Těch, kteří - slovy Vojtěcha Novotného - po léta usilovali o „poznání toho, jak se to má s pravdou věcí samých“ a byli za to zbaveni své služby, práce i budoucnosti, mohu já, stejně jako kdokoliv jiný, jmenovat nespočet. Šlo o teologicky zdatné osobnosti, které „své oponenty neponižovaly ani nedrtily“, ale nebylo jim to nic platné. Potkáte je na ulici, v jiných profesích, v jiných zemích, na hřbitovech. Tam o diskusi už asi nestojí. Budu rád, když kolega Novotný svoji obranu rozšíří třebas i na ty, kteří mají spolu s papežem Františkem a jemu nakloněnými biskupy a teology o budoucnosti církve a podstatě teologie trochu odlišné představy. Je nabíledni, aby ve stále konzervativnějším teologickém prostředí, z něhož čím dál tím častěji vypadávají i lidé kdysi loajální, působili také ti, kteří kladou neodbytně vážné otázky a jsou na půdorysu církevního učení vlastně běžně reformně orientovaní, docela normální katoličtí křesťané.
Myslím, že mezi garanty teologické souvislosti mezi minulostí a dneškem u nás patří i část biskupského sboru, který se na žabomyší války o teologicky nepodstatných, historicky podmíněných skutečnostech dívají s čím dál větším úžasem. Kdo by stál o laiky a lidi v duchovenských profesích, kteří místo služby válcují druhé jako plech? Jak mohou teologicky provázet studenty ti, kteří se sami na svých pracovištích potácejí nad propastí a cítí, že jejich čas – bez ohledu na věk a vykonané dílo – se chýlí ke konci?
Přelet třetí
Třetí argumentační linie náleží docentu Petru Dvořákovi. Za hromadou argumentů a premis, podbarvených cizími slovy a pojmy, budícími ve čtenáři dojem augustinovské erudice, stojí v mém – opakuji, v mém – pohledu na to, co je to církev, teologie a křesťansky orientovaná filozofie, zvláštní druh „víry“, že je autor spolu s několika svými podobně založenými kolegy na jedině správné cestě za pravdou. Jeho úkol zní jasně: obrátit na svoji víru pobloudilé bez ohledu na jejich životní příběh, vzdělání, dílo. Jsem přesvědčen, že ani polemické reakce těch, kteří se v úzce profilovaném filozofickém oboru Dvořákova zájmu v hloubce orientují, nezmění nic na jeho osobním přesvědčení.
Dokladem je mi nejen dřívější zkušenost s podobně nalazenými, ale také onen zvláštní jazyk a vztah k řeči a pojmům, které se – obnaženy nikoliv na sémantické jádro, nýbrž na grafickou dřeň obloučků a čar – vyskytují u mnoha „prohlédnuvších“ bez ohledu na jejich víru či nevíru, kulturní, filozofické, politické a světonázorové ukotvení. Je jich celý svět. Když řekneš gratia nebo Deus, měl bys vedle toho, že poklekneš, taky myslet a sloužit přitom druhým.
V čem tkví problém?
Problém nekompatibilnosti mezi Petráčkem a Dvořákem, a stejně mezi Petráčkem, mnou, Sirovátkou, Smolenem, Kuffou nebo tvrdým odbojným jádrem ultrapoziční církevní skupiny, žijící v podstatě nebo zčásti jen negací a útoky na papeže Františka a plody Druhého Vatikánu, nespočívá v teologických důrazech na to či ono. Napětí nevytváří ani Petráček, ani Dvořák tím, jak reflektují církevní učení či aktuální teologický provoz, dejme tomu alespoň v evropských souřadnicích. Vůbec nejde o to, co si ten či onen myslí o sv. Tomáši Akvinském a tisícovce jeho apologetů zlaté i současné doby. Zásadní nesoulad pramení v pohledu na samotného Ježíše v dějinách spásy a na úlohu člověka a církve tamtéž i na podstatu toho, co je to křesťanská kultura, svěřená moc a inkulturace Božího Slova.
Zatímco jedni, a Petráček – teolog a kněz – mezi ně rozhodně patří, jsou si vědomi vážnosti postupující pojmologické smrti, kdy chybějící aktualizace jazyka a řeči nedovoluje vést živou a srozumitelnou argumentaci, jiní si v přijatých pojmech libují jako modřinka v novém hnízdě. Není už potřeba nic probojovávat, za nic ručit, nic nového myslet. Nemusíš se bát slepých uliček a nárazů. Všechno za tebe řekl někdo jiný před stovkami let. To je zákon, který ti budiž svatý. Všechna ta nádherná a silná církevní tradice a poklady víry zamčené v místnosti pro úklid. Ne, to není budoucnost.
Zprivatizované slovo, jazyk a řeč
Jak jsem již mnohokrát napsal a řekl: pokud si neumíte sami pro sebe a v nejsilnějších, nejtragičtějších a nejkrásnějších okamžicích svého života vyložit svůj problém v řeči, z níž si vypůjčujete pojmy pro svou interpretaci a myšlení Boží, nemůžete počítat s obecným porozuměním tomu, co chcete říct. Nahradíte-li kupříkladu v trojiční teologii vztah úsečkami, čísly a latinskými definicemi, jste v pokušení chápat nejhlubší teologické mystérium jako pracovník u obráběcího stroje, který za hodinu obrobí surovou hmotu do stále stejného, klonově vyprázdněného tvaru, za nímž už není nic než nákres – a pořád lidský! Takovému zdánlivě dokonalému výrobku/výroku chybí život, pohyb, nesymetrie, vada, nedostatek, odštěpek, které jsou vždycky znakem – originálu. Znakem do věčnosti putujícího originálního a vždy omylného a povstávajícího člověka. Neumíte-li plynně řecky a latinsky zpívat o ladnosti delfínů, kráse své ženy a tichosti Aventina, jak byste mohli toutéž řečí vést diskusi o Bohu?
Petráčkova vina? A my? A vy?
Tomáš Petráček, jak ho znám já, je člověkem, který ve své práci nese otevřeně světlo evangelia a historicko-teologické reflexe těm, kteří to s nějakou teologií a církví už dávno a právem vzdali. Není však vázán jen na studentské a akademické prostředí. Zeptám-li se kohokoliv, kdo je schopen nahlédnout do českých poměrů, kdo je autentický a atraktivní v tom, co dělá, patří do této nepatrné množiny veřejně vystupujících osobností Tomáš Petráček v první řadě. Jasné i vzdálené narážky na (ne)pokoru, kariérismus a neposlušnost jsou smutným dokladem toho, jak určitá část mé církve (naštěstí stále ještě marginální, ale silná) rozumí teologické práci a její profétické dimenzi. Nechci se dotknout docenta Dvořáka, ale mezi pestrou společností mých přátel mu bude trvat patrně dost dlouho, než vystoupí ze stínu „synovského napomenutí“, které spolu s několika dalšími podepsal a adresoval papeži Františkovi.
Je zvláštní, že i jako pracovník veřejné instituce může napomínat hlavu katolické církve, ke které, pokud je mi známo, se sám hlásí, kdežto ti, kteří vstupují do polemik a běžných diskusí s druhými, jsou nálepkováni jako liberální pomatenci, jimž je třeba vysvětlit, že se prostě mýlí, anebo prostě jdou od válu do rukodělných profesí. Jenže svět se nehroutí tak, jak si Petr Dvořák et comp. představují. Faktických změn, které naše církev udělá a jež činí, je tolik, že by i jen k prosté odpovědi církvi (a tedy i papežovi, stávajícímu nebo budoucímu) potřeboval kolega Dvořák ne deset, ale sto napomenutí. A ani ta proměnu světa a církve nezastaví. Rád si přečtu jakoukoliv Dvořákovu stať, která nebude už názvem působit jako monitum pro hloupé a nevědoucí. Čas pro čtení je vzácný a filozofické literatury křesťanské orientace poskytuje knižní trh stále ještě k diskusi otevřených západních zemí a univerzit dostatek.
Generace exilu na pranýři
Věc nejvážnější. Tento zvláštní proud domnělého konzervatismu, který Tomáš Petráček, stejně jako řada dalších osobností, staví do světla veřejné debaty, vrací do hry nejméně dvě, spíše tři generace exilových teologů a lidí duchovních profesí, kteří spolu s kardinálem Josefem Beranem kladně zareagovali na Druhý vatikánský koncil a vážnou proměnu tohoto světa. Spolu s nimi jsou, vždycky en passant, ale přesto tvrdě, podrobeni kritice již nežijící křesťanští teologové a filozofové v exilu i v Československu a svým způsobem i kdysi výkladní skříň do Evropy otevřené (a inspirativní) církve Tomáškovského a Vlkovského charakteru – a tedy žitý, navzájem se ovlivňující ekumenismus. Připomínám to s určitým pohnutím, protože jsem měl možnost některé exilové teology potkávat, studovat u nich, být s nimi, a o těch, kteří již nežijí, např. o Vladimíru Boublíkovi, děkanu na Lateráně, slýchat od jeho přátel to nejpodstatnější, co pomáhá v reflexi a přijetí jejich (někdy více, někdy méně) nedoceněného díla. S vážností, která mně vhání slzy do očí, si připomínám filozofa a teologa Karla Vránu (za exil), biblistu Karla Flossmanna a teology Josefa Zvěřinu či Adolfa Kajpra (za teologickou odvahu a práci doma) nebo profesorku Růženu Vackovou, kteří by nad tím, co se v teologické oblasti (i té personální) u nás děje, jen nevěřícně kroutili hlavou. Vůbec mi nevadí, že styl Sirovátkovy a Dvořákovy teologické práce je, jaký je. Budiž jim přáno dělat to, co si myslí, že mají pro blaho své společnosti, kultury a církve dělat, a jsou u toho šťastní. Ze všech svých sil se ale vynasnažím, aby se v českém prostředí nejen nezapomínalo, ale rostlo dílo mně milovaných exilových teologů, kteří pro duchovní kondici církve ve světě i u nás udělali milionkrát víc než my všichni dohromady.
Tomáš Petráček je pro mne přirozený nástupce této generace se svým zahraničním angažmá, zkušeností, přesahem do ostatních oborů. Pokud se výše zmínění pánové chtějí přičinit o likvidaci takových osobností, mezi něž Petráček právem náleží, rád bych jim připomněl, že i oni se za pár let probudí ve společnosti, která tak jako tolikrát předtím bude v pseudo-konzervativních výkladech světa hledat ta nejjednodušší možná řešení věcí složitých. Nemusím připomínat, co tato řešení pro určitou část obyvatelstva znamenala a znamenají. A nemusím připomínat, jak církev i teologie pod těmito uhrančivými ismy vždycky trpěly. Nemohu se zbavit dojmu, že celý tento konvolut reakcí a protireakcí je zvláštní hrou, u níž není vůbec jasné, podle jakých pravidel se hraje. Všichni zúčastnění přece mají na víc. Proč se tohle vlastně děje? Čemu nerozumím? Co mi zůstává skryto v poznámkách pod čarou?
I když je věc přece jen složitější a barevnější, někteří z kritiků Tomáše Petráčka i papeže Františka si udělali z tématu genderu modlu. Jejich argumentační zápal, prosakující tu a tam i mezi veřejnost, vypadá, jako by církev trvala a stála na otázkách svého vztahu nikoliv k genderu, ale k živým lidem, kteří si svoji tělesnou, duševní a duchovní identitu museli pracně nalézat, často v prožitcích naprostého osobního pekla. Podíváte-li se na ikonické texty teologů pozdních 60. let 20. století s poznamenáním, že mnozí z nich zápasili v měnící se době sami se sebou, vidíte, že jádro jejich teologické práce nebylo ani v malém ovlivněno tzv. sexuální revolucí; a není ani dnes. Postel není kostel ani teologie jako věda. Nemohu a nechci čtenáře zdržovat citacemi, ale tolik připomenout musím, že pastorační a teologický přístup k tzv. genderovým otázkám je napříč církví a kulturami různý a že konkrétní pastorační kroky biskupů, arcibiskupů a kardinálů Evropy, obou Amerik a v několika případech Asie a Afriky jsou opřeny o jiné, v mém pohledu hlubší pochopení křesťanské antropologie, chcete-li, filozofie člověka.
Utiš bolavé, nakrm hladové, nenapomínej, sjednocuj
„Budu rád, stane-li se předmětem skutečné, tj. věcné kritické diskuse, bez argumentů ad hominem, z pera někoho, kdo věci rozumí a bude ochoten ji pozorněji číst,“ píše Petr Dvořák. „Lásku, Lásku!“ odpovídám mu slovy Vladimíra Boublíka, a také lidsky autentické svědčení o Bohu, který na takové naše „věcné kritické diskuse“ není asi příliš zvědavý. Hospodin si vybral svého Tomáše Petráčka, a to ne jako vojáka, který své nepřátele kosí jako žito, nýbrž jako toho, kdo ve svých schopnostech, talentech, ale i nedokonalostech má svědčit o jeho lásce. Podle mého mínění se mu to nadmíru daří. Katolická církev má v této zemi minimum stejně nadaných a ve víře, službě a demokratických postojích osvědčených. Mohu-li se vás, pánové, bratrsky zeptat, o čem svědčí vaše dílo a dialog, jenž vedete se svými spoluobčany, jak byste mi a jim odpověděli? Co je podstatou vašeho svatého zápalu? A opravdu si myslíte, že jsme všichni uvěřili stejnému Pánu, který je věčně jednajícím a živým Vtěleným Slovem? Ptám se laskavě, nenapomínám. „Roztrhnout svá srdce“, vypůjčuji si Novotného slova, není snadné ve chvíli, kdy jeden cupuje srdce druhého. O to přece v Ježíšově vykupitelské zvěsti nejde. Anebo jde?
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
