Seznamka
Kardinál Duka při žehnající modlitbě u stavby repliky mariánského sloupu, vpravo sochař Petr Váňa (25. března)
Autor: Člověk a víra / Martina Řehořová
Na pražském Staroměstském náměstí stával mariánský sloup. Kdyby byl přečkal rok 1918, stál by tam dodnes jako svědek své doby a nikoho by nerušil. Onoho roku však byl sloup částí národa ještě vnímán jako symbol poroby, a proto byl stržen – ovšemže značně svévolně. Kdyby byl zůstal stát, prohlížely by si ho dnes skupiny českých školáků a cizozemských turistů jako uměleckou památku své doby. Zvídaví by se smozřejmě ptali po významu jednotlivých figur a symbolů a uváděli by nás křesťany svými otázkami do rozpaků. Museli bychom vysvětlovat a přiznávat: Ano, tak to v 17. století, žel, bylo. Tehdy si někteří křesťané mysleli, že když mají podle biblického podobenství zvát, přemlouvat a „nutit“ hosty, aby přišli na Ježíšovu hostinu, že je mohou nutit nejen laskavými slovy, nýbrž také nahánět karabáčem, v horším případě je nejdřív ve věži smrti potrápit hladem a žízní, aby byli povolnější, a v nejhorším případě nad nimi zlomit hůl a jejich život odsoudit ke zničení. Ježíšovo poselství o Božím milosrdenství je však ve skutečnosti zcela jiné - meč a kříž k sobě opravdu nepatří...
Bílá hora na začátku třicetileté války byla neštěstím - nebo snad štěstím českého národa? Pro Habsburky byla štěstím. Ferdinand III. nechal pražský mariánský sloup postavit na samém konci třicetileté války z vděčnosti za své vítězství nad Švédy. Vpády švédských vojsk do českých zemí byly v kontextu třicetileté války vlnami pustošení a hrůz stejně jako aktivity císařské armády. Švédská armáda nebyla ohleduplnější než císařská, ale bojovala v ní z Čech vypuzená šlechta a tisíce exulantů v ní skládaly naději, že jim sjedná možnost návratu domů a že bude zas možné domluvit se na náboženském soužití. V té době byla už v běhu mírová jednání a Švédové ztráceli chuť zasazovat se v nich o Čechy, ale vítězství Švédů v Praze bylo poslední nadějí, že přece jen bude vzat ohled na ztracenou českou toleranci. Praha byla pro Habsburky zachráněna, švédská armáda poražena, naděje exulantů zmařena.
Ferdinand III. děkoval (jen sám za sebe) vztyčením mariánského sloupu na Staroměstském náměstí za vítězství císařských vojsk a k poděkování vázal obrazně i slib, že kacířský český národ bude milou nebo silou donucen k poslušnosti a srovnán do linky - jistěže také proto, aby se mu dobře vládlo. Nebyl to úkol snadný, ale po staleté práci byl splněn, byť ne beze zbytku. Nepoddajní kněží, měšťané a šlechta byli v době Ferdinandova slibu už z velké části vyhnáni, ale i prostí lidé byli mysliví. Kdo se pro své svědomí nemohl zařadit do předepsaných forem zbožnosti, musel mít strach o svůj život. Ti, kteří neměli právo ani na emigraci, prchali za hranice tajně.
Střídaly se generace, ale stále znovu se vynořovali tajní čtenáři Bible, a také ti, kteří si koupili katolický Nový zákon, byli podezřelí. Až do roku 1781 přibývalo v zahraničí českých exulantů. Někteří z nich hledali v následujících letech cestu zpět, ta však byla více než trnitá. Velkou nadějí pro potomky exulantů byl rok 1918. Hlásili se do země otců, ale nenašli politickou vstřícnost. Jen kdo měl dost peněz, ten měl naději. Takových bylo málo. Většina přežívala po generace stísněně v exulantských obcích na neúrodné písčité půdě. Teprve po druhé světové válce se pro potomky exulantů otevřela cesta zpět, ale vlastně jen proto, že „odsunutí“ Němců vylidnilo pohraničí. Takové souvislosti morálně zatěžovaly a návrat ztěžovaly. Navíc vracející se „exulanty“ přijímali v pohraničních obcích často komunisté, kterým byla jejich neskrývaná křesťanská víra trnem v oku. Jen malý zlomek potomků českých exulantů se nakonec vrátil, ale přece jen jich bylo nejméně deset tisíc.
Původní Mariánský sloup na Staroměstském náměstí (detail)
Autor: Wikipedia.org / Jindřich Eckert
Kdyby byli tito navrátivší se potomci exulantů našli v Praze na Staroměstském náměstí starý mariánský sloup, povšimli by si ho asi stejně tak, jak si všímali i jiných podobných mariánských sloupů. Patřily k zašlé době. A i kdyby se o pražský sloup a jeho symboliku blíže pozajímali, řekli by si: Ano, takové to tehdy, žel, bylo, naše předky to stálo jejich statky, někdy i zdraví, nebo dokonce i život, ale dnes je, díky Bohu, jiný čas.
Kdyby byl mariánský sloup zůstal na Staroměstském náměstí stát, pohlíželi by na něj jedni snad dodnes s vděčností za vítězství nad Švédy, jiní s vděčností za to, že se doby změnily a že křesťané chtějí podle Kristova přání žít v lásce a snažit se, aby „všichni jedno byli“. Sloup by sotva stál v cestě smíření a vzájemnému odpuštení. Avšak v roce 1918 byl Ferdinandův sloup nezákonně stržen a místo po něm zůstalo sto dva roky prázdné.
Lidé si zvykli na Staroměstské náměstí bez mariánského sloupu a následujícím generacím nechyběl – až na výjimky. Ti, kterým přece jen chyběl, ho bez ohledu na změněné časy a dosud citlivá zranění postaví znovu. Postavení Ferdinandova sloupu zaskočí zcela jistě v první řadě potomky exulantů, a to nejen ty, kteří se vrátili po dvou stoletích do Čech a na Moravu, nýbrž i ty, kteří žijí dnes rozptýleni po celém světě, ale zachovávají si povědomí svého českého původu a své rodinné exulantské tradice. (Jejich počet není zanedbatelný.)
Staronový sloup bude budit pozornost a vyvolávat zase staré i nové otázky, mezi nimi i ony pro křesťany nepříjemné, ale navíc a především i otázku, proč musel být Ferdinandův sloup postaven znovu? Školáci budou muset být poučováni o minulosti, která se snad liší od současnosti (?) a překvapení cizinci se budou ptát, jak rozumí Češi své historii.
Ať si obracíme české dějiny tak nebo onak, aniž bychom se dlouho přebírali otázkami, kdo se čím provinil, kdo kde začal a nemoudře jednal, tolik snad lze říci, že události kolem Bílé hory byly tragédií českého národa už jen proto, že ztratil své pro tu dobu obdivuhodně tolerantní zřízení, většinu své šlechty a elitních vrstev a následně v průběhu půldruhého století i statisíce myslivých a přímých lidí. A pokud jde o dějiny křesťanství, ať chceme nebo nechceme, sedíme všichni ve stejné lodi. Je na nás pohlíženo jako na celek. Však se také všichni přiznáváme k Ježíši Kristu, což by nás mělo úzce spojovat. Církve mají různé důrazy a různé chyby, to svádí ke konfrontacím, ale touha po jednotě zůstává. Některé historické události byly příliš hlubokými bolestnými zářezy. Hříchy, které jsou odpuštěny, nemají být dodatečně ospravedlňovány ani provokativně připomínány a staré rány nemají být zbytečně drásány. Je víc než dost náročné, když se musíme svou historií probírat, ke svým selháním v minulosti se přiznávat a hledat v nich poučení.
Proč tedy musel být Ferdinandův sloup ze 17. století se vší svou rozporuplnosti postaven v 21. století znovu?
- Z vděčnosti za vítězství nad Švédy? To je kus národní historie. Jak na ni chce národ vzpomínat, by měl rozhodovat sám jako celek a ne několik málo lidí.
- Z nutnosti obnovit vynikající a nepostradatelnou uměleckou památku? Vždyť jde jen o nedokonalou, místy domýšlenou repliku.
- K poctě Panně Marii? Bezpochyby by měla Panna Maria větší radost ze zcela nového sloupu, který by sjednocoval a nerozděloval.
Meč a kříž k sobě nepatří. Panna Maria za všecku tu symboliku na Ferdinandově sloupu není zodpovědna. Ale ti, kteří ji po sto letech obnovují, snad zodpovědnost přebírají? Mají snad potěšení z chyb minulosti? - Nový, ideově i umělecky hodnotný mariánský sloup by nemusel nikoho rušit, protože dnes není nikdo donucován vyznávat víc, než věří. V teologickém zařazení Ježíšovy matky se křesťanské církve poněkud rozcházejí, ale zcela nový mariánský sloup by snad všichni křesťané i spolu s těmi, kteří ani v Boha nevěří, mohli přijmout a i ocenit aspoň jako projev dobrého umění.
Staronový Ferdinandův sloup na Staroměstském náměstí nebude sjednocovat ani národ, ani křesťany. Snad bude někomu potěšením, jiné bude zraňovat, ale mnohým bude připomínat jen národní tragédii a křesťanskou hanbu.
Edita Štěříková vystudovala archivnictví na FF UK v letech 1955-1960 (v ročníku s Miloslavem Vlkem a Zdeňkou Hledíkovou, celoživotní osobní přítelkyní). Po sovětské okupaci odešla do německé emigrace, kde dlouhá léta působila jak zástupkyně ředitele Ústředního archivu Evangelické církve v Hesensku a Nasavsku. Autorka řady knih o pobělohorských exulantech (mj. Běh života českých emigrantů v Berlíně 18. století. Praha 1999. - Země otců. Z historie a ze vzpomínek k 50. výročí reemigrace potomků českých exulantů Praha 1995. - II. revid. vydání Praha 2005. - Exulantská útočiště v Lužici a Sasku, Praha 2004).
