Limity pontifikátu

Ilustrační foto
Autor: AFP / Getty / Filippo Monteforte

Existuje vážné riziko, že papež František ztrácí podporu lidí, kteří by rádi viděli, že uspěl a uchránil církev před pádem do rukou těch, kteří se rozhodně postavili proti změnám. Je to důležitý okamžik, protože třiaosmdesátiletý muž naznačuje, že si uvědomuje, že mnoho z těch, kteří nejsilněji věřili v jeho úsilí ve věci církevní reformy, začíná ztrácet iluze.

Sedmé výročí jeho zvolení římským biskupem (13. března) koliduje s vrcholem uvědomění si koronavirové pandemie. Bylo proto nemožné začít se v takový moment hlouběji a komplexně zabývat jeho pontifikátem. Ale život v karanténě, jež má bránit rozšíření COVID-19, se nyní stal novou normálností a bude tomu tak ještě nějaký čas v řadě zemí. To představuje příležitost k tomu, pokusit se pohlédnout pečlivěji na to, co se stalo s Františkovým pontifikátem v posledních několika měsících. 

Stalo se něco znepokojivého

Pandemie změnila určitou klíčovou dynamiku v katolické církvi. Na jedné straně jsme zaznamenali ještě větší zájem o papežství a jeho izolaci, kterou by bylo možné nazvat institucionální samotou. Františkův mimořádný duchovní leadership v těchto velmi obtížných časech znovu potvrdil, že jeho pontifikát nebyl jen částí epochy změny, ale spíše aktivním hráčem v tom, co je zjevně změna epoch. Ale něco znepokojivého se nedávno stalo. A není snadné o tom hovořit.

Přinejmenším pro ty z nás, kteří věří, že jezuitský papež poskytuje církvi svého druhu služebné vedení, které teď tolik potřebuje. Nebo pro ty katolíky, kteří se během posledních sedmi let cítili mnohem více součástí cesty k novému způsobu bytí církví, a to v jedné a té samé církvi.

Nedávný vývoj

František neocenitelně přispívá k živé tradici církve ve smyslu utváření nových způsobů znovuoživení a aktualizace učení II. vatikánského koncilu (1962–1965). Pomohl osvobodit katolické morální učení od ideologické svěrací kazajky a dosáhl nové vyrovnanosti mezi zákonem a milostí. Rehabilitoval teology, kteří byli umlčeni a potrestáni v rámci pokoncilní římské doktrinální politiky. Provázel také katolickou církev vstříc globálnímu katolicismu. 

K tomu připočtěme, že jeho zaměření na socioekonomická témata (včetně těch souvisejících se životním prostředím) v době, kdy je globalizace v hluboké krizi, je jednoznačně prorocké. Co se týče dialogu nominálně křesťanského světa s islámem, to byl on, kdo posunul celou věc dál.

A také geopoliticky posunul církev směrem k rychle se vyvíjejícímu asijskému kontinentu, zvláště k Číně. To jsou úspěchy, které už nyní garantují důležitost jeho odkazu.

Dynamika pontifikátu začíná dosahovat svých limitů

Během posledního roku se ale přihodilo něco znepokojivého. Člověk by měl dojem, že během posledních několika měsíců začala dynamika jeho pontifikátu dosahovat svých limitů. A není to jen pohled teologů, kteří jsou vtaženi do debat o církevní reformě. Alespoň mně začalo být celkem jasné, že Františkův velmi důležitý spirituální vhled postrádá jasnou systematickou strukturu, již by bylo možné vložit do teologického rámce a institucionálního řádu.

Vezměme například otázku žen. Každý je obeznámen s uvolněným způsobem, jakým papež mluví o ženách, a politicky nekorektními slovy, které někdy používá, aby popsal jejich roli v církvi a společnosti. Ale v poslední době se objevilo více znepokojivých signálů. Dvě nedávné události ukazují na moment, který by mohl dobře označovat přelom v jeho pontifikátu. První se odehrála v mezidobí mezi Amazonskou synodou v říjnu 2018 a publikováním Querida Amazonia v únoru 2020. Druhou bylo jeho rozhodnutí určit nové členy druhé papežské komise pro studium ženského diakonátu. Tyto dvě události je možné číst zcela odlišným způsobem, s ohledem na to, kde člověk stojí v širokém spektru katolického věření a názorů.

Anti-Františkovské skupiny se veřejně radovaly a vnímaly to, co se stalo, jako své vítězství. Ale ti v církevních a teologických kruzích, kteří podporovali Františka od samého počátku jeho pontifikátu, se cítili poněkud zrazeni. Navzdory tomu se snažili pokračovat po jeho boku, aniž by odhalovali mnohé ze svého pocitu šoku a zklamání, které prožívali. Papežství bylo vždycky během na dlouhou trať. A nejinak je tomu u Františka. Je ale otázka, zda je dobré, aby se běželo na dlouhou trať, když jde o církev, která nyní stojí před svými závažnými institucionálními a strukturálními problémy.

Původ tohoto ustrnutí

Pro-Františkovské kruhy pochopitelně váhají ohledně toho, jak mluvit o krizi, která nyní zachvacuje jeho pontifikát. Osobně se domnívám, že tuto krizi způsobily tři věci. 

První je Františkův styl řízení římské kurie. Jeho tendence řídit v zásadě bez zasahování vytváří některé nešťastné vedlejší efekty. Povzbudil například některé v kruzích stoupenců tradiční liturgie, jak jsme nedávno viděli v souvislosti s novými dekrety vztahujícími se k výjimečným formám liturgie.

To je obzvláště bolestivé pro papežovy nejzapálenější podporovatele, protože od svého zvolení v roce 2013 zcela jasně deklaroval, že se domnívá, že liturgický tradicionalismus je nekompatibilní s církví „kráčející kupředu“.

Nicméně nejenže dovolil, aby tradicionalistická show pokračovala, ale neudělal nic proti tomu, aby ji hlavní vatikánské úřady a úředníci nepodporovali. To situaci jen zhoršilo, zvláště pro některé místní církve.

Papež může ignorovat římskou kurii způsobem, jakým jiní katolíci nemohou – včetně biskupů a kněží. Uvidíme, zda a jak se toto změní s oznámenou apoštolskou konstitucí zaměřenou na reformu římské kurie, která byla už několikrát zpožděna.

Tlak od kardinálů a biskupů

Druhá věc, která uspišuje probíhající krizi Františkova pontifikátu, je tlak ze strany biskupů a kardinálů během posledního roku, který ohrožuje papežovu legitimitu. Nehovořím o extrémistech, kteří se stali postavami na hraně virtuálního katolického náboženství, jako italský arcibiskup Carlo Maria Viganò. Spíše mluvím o kardinálech, kteří hrají klíčovou roli v římské kurii nebo ji donedávna hráli.

V únoru 2019 například německý kardinál Gerhard Müller publikoval Manifest ke světové veřejnosti v sedmi různých jazycích. Tento dokument bývalého prefekta Kongregace pro nauku víry (2012–2017) ve skutečnosti hrozil veřejnou korekcí Františka a sugeroval, že většina církevních biskup pochybuje o jeho pravověří. Jen se podívejme na první řádek Manifestu: „Tváří v tvář rostoucímu zmatku ohledně věrouky mě mnoho biskupů, kněží a laiků katolické církve požádalo, abych veřejně svědčil o pravdě zjevení.“

Potom je tu kardinál Robert Sarah, kterého František jmenoval prefektem Kongregace pro bohoslužbu a svátosti v roce 2014. Guinejský kardinál zahrnul emeritního papeže Benedikta XVI. (způsobem, který dosud není jasný) na konci roku 2019 mezi spolupracovníky kontroverzní knihy bránící povinnost kněžského celibátu.

Papež František
Autor: News.va / Creative commons

Načasování knihy nebylo náhodné. Byla vydána ve chvíli, kdy byl papež František uprostřed práce na apoštolské exhortaci, která následovala biskupskou synodu v Amazonii – a na které většina účastníků hlasovala ve prospěch změn celibátní disciplíny. Ve zpětném pohledu je možné vidět papežův projev na závěr synodálního shromáždění jako začátek určité domluvy s tradicionalisty. V tomto závěrečném oslovení 27. října 2019 uvnitř synodního sálu vzýval František určité „elitní“ katolíky, aby se spíše věnovali malým „disciplinárním“ otázkách, než aby se zaměřovali na „velký obraz“.

Ve světle posynodální apoštolské exhortace Querdia Amazonia by člověk mohl snadno číst papežovo odmítnutí těchto „elit“ jako jeho odmítnutí návrhu na reformu kněžského celibátu.

A rovněž by to mohlo vypadat jako důvod, proč odmítl návrh dát ženám svátostné role v církvi. Ve skutečnosti měly oba návrhy podstatnou podporu mezi těmi, kdo se podíleli na přípravě synody, a to včetně biskupů.

Nevěřím, jako někteří další, že František podlehl tlaku tradicionalistů ze strachu. Ale z historického pohledu je takový mimořádný tlak na papeže vždycky součástí kontextu, který musí být brán v potaz, abychom porozuměli trajektorii daného pontifikátu (např. Pavla VI. během II. vatikánského koncilu).

Dalším prvkem je nejvyšší soud v Austrálii a jeho osvobození tradicionalistického kardinála George Pella z obvinění ze sexuálního zneužívání. To jen povzbudilo ty katolíky, kteří podporují restaurační agendu – nejen v Římě, ale také především v kardinálově rodné zemi.

To přichází v době, kdy církev v Austrálii pilně připravuje klíčový synodální proces – plenární koncil, i když současná pandemie způsobuje určité zpoždění. Musíme poznamenat, že Pellův proces není součástí této rovnice. I prominentní australští katolíci, kteří odporují kardinálovi v mnoha ekleziálních otázkách, veřejně prohlašovali (z dobrých důvodů), že neměl být nikdy souzen za takové zločiny bez mnohem evidentnějších důkazů.

Klerikalismus a ženy

Třetí a poslední faktor, který se podílí na krizi Františkova pontifikátu, souvisí s limity jeho teologie, když mluví o klerikalismu a ženách. Dosud mnoho lidí věřilo – bez ohledu na to, jak moc mohl být papež limitován tím, že užívá druhý jazyk nebo výrazy, které vyvolávají pochybnosti, že argentinský papež byl v zásadě otevřený tomu, udělat jisté disciplinární změny a dovolit teologický vývoj kompatibilní s organickým chápáním tradice. Ale po posledním roce – s Querida Amazonia a rozhodnutím nové komise o ženském diakonátu – se někteří diví, zda Františkův pontifikát nedosáhl ve věci reforem svého limitu.

Poté, co první komise o ženském diakonátu ukončila svou práci, načrtla závěrečnou zprávu. Ale ta nebyla nikdy zveřejněna. Lidé se zákonitě diví proč. V synodální církvi je normální čekat určitou míru transparentnosti.

Ustanovení druhé komise bylo ohlášeno na 8. dubna. Ani jedna osoba mezi sedmi muži a pěti ženami, kteří tvoří tento orgán, není z globálního Jihu. Tomu se obtížně rozumí a ještě hůře se to obhajuje, zvláště u papeže, který udělal tolik pro růst sebeporozumění katolické církve v jejích globálních rozměrech.

Papež František říká, že je nezbytné naslouchat všem stranám předtím, než se udělá rozhodnutí. A to je zcela správné. Ale naneštěstí tato druhá komise může být jen stěží viděna jako reprezentant různých pohledů. Pontifikát se nachází ve velmi vážné situaci. O čem to svědčí? 

„Pastorační konverze“ také vyžaduje strukturální změny

Faktem je, že František byl mnohem efektivnější v dekonstrukci kulturně a historicky limitovaného ekleziálního a teologického paradigmatu než v budování nového. Po sedmi letech jeho pontifikátu je to něco, co musí být řečeno.

V některých případech udělal František rozhodnutí, která vyvolala zjevný efekt. Například instrukce v Amotis laetitia pomohly otevřít katolíkům v obtížných manželských a rodinných situacích cestu ke svátostem, ačkoli dokument je v některých částech světa stále ignorovaný. Ale když dojde na strukturální reformy v církvi, třiaosmdesátiletý papež je více mužem prorockých slov než konkrétních rozhodnutí, spíše inspiruje osobní konverzi než institucionální změnu. To dává prostor kreativitě, když je to možné. Ale také si to může protiřečit.

Vezměme si například apoštolskou konstituci Veritatis gaudium o církevních univerzitách. Otevírá mnoho možností, ale zároveň nastavuje takové normy, které zužují způsoby jejich aplikování.

To vyvolává otázku, jak velkou kontrolu má František nad aparátem římské kurie - stejně jako nad svými teologickými spolupracovníky. Člověk se diví, zda karanténa nařízená kvůli pandemii koronaviru ve skutečnosti neznásobila instituční izolovanost Jorge Maria Bergoglia uvnitř Vatikánu. Je to důležité, protože nakolik je František silný v poskytování převratných spirituálních vhledů do problémů individuální a kolektivní konverze, problém strukturní změny ze systematického a ekleziologického úhlu pohledu skutečně nikdy nevznesl (dokonce ani ve světle tragédie sexuálního zneužívání v katolické církvi).

Františkova transformativní vize je dar Ducha svatého, když mluví o sociálních, ekonomických, environmentálních otázkách (viz především Laudato sì) a ve vztahu k ekleziologii rodiny (já jako otec malých dětí jsem byl neuvěřitelně hlubokým způsobem formován Františkovým pontifikátem). Ale pak jako by se vše zastavilo, když jde o hříšné církevnické struktury a o doktrinální vývoj týkající se svátostné služby. Faktem je, že „pastorální konverze“ také vyžaduje určitou „konverzi ekleziálních struktur“. Ale František až tak daleko zajít nechce – přinejmenším dosud. Interpretoval papežství jako otevírání prostorů a procesů na různých rovinách, ale mnohem méně na rovině ekleziální struktury.

Synodalita a akademická teologie

Ekleziologie Božího lidu vyžaduje změny ve svých strukturách. Pokud tyto změny nepřicházejí také shora, ekleziologie Božího lidu se nikam nepohne. Nebo půjde jen tak daleko jako Bergogliův latinskoamerický katolicismus.

Část Querida Amazonia o kněžství a svátostné službě není jen praeter-Vatican II. V některých pasážích vlastně zní jako pre-Vatican II., což zcela jistě není to, jak František koncil chápe a jak jej cítí. Přitom když jde o synodalitu, učinil ve srovnání se svými předchůdci obrovské kroky kupředu.

Shromáždění biskupů byla od roku 2014 církevně zjevně mnohem ryzejší události než do té doby. Je pravda, že papež měl problém s episkopátem neschopným „unést“ synodalitu především ve vztahu ke své vlastní místní církvi.

Nesmí se zastírat, že synodalita v jiných křesťanských tradicích nefungovala vždy dobře. Katolická církev by neměla slepě napodobovat jiné modely. Ale není jasné, jak ve skutečnosti František synodalitu vidí. Je to jednoduše papežský primát více ochotný naslouchat, nebo je to ještě něco víc? Ustavovat papežské komise, které reprezentují jen jednu část sensus fidei katolické církve a nereprezentují teologickou rozpravu ohledně dané záležitosti, to skutečně není synodální cesta, o jakou by šlo.

Massimo Faggioli
Autor: Stthomas.edu

Zde František platí cenu  za to, že když jde o synodalitu, myslí příliš napřed než většina biskupů. Ale je tu stále viditelná propast mezi ním a teology. Katolická teologie potřebuje církev a potřebuje sloužit církvi víc, než si obvykle připouští. A obráceně, církev a církevní reforma potřebují teologii, včetně té akademické. Bohu díky, že církev není řízena akademiky.

Kritizoval jsem nedostatek recepce Františkova učení v akademických teologických kruzích, včetně liberálních akademických teologů. Také jsem varoval před nebezpečími sebe-referenčnosti v akademické teologii.

Ale papežství musí živit určitý druh vztahu s akademickou teologií – i teologové jsou částí Božího lidu. Teologie by měla být částí synodálního procesu, a to i na obecné úrovni. Kdyby nebylo práce akademických teologů za posledních třicet let, nikdo by dnes o synodalitě nemluvil.

Dalších pět let

Pár příštích let bude pro budoucnost církve rozhodujících. Koronavirová pandemie je částí této krize globalizace. A ta bude akcelerovat krizi ekleziálního systému, jenž byl zděděn od středověkého křesťanství. Překonání tohoto systému neudělá nezbytně katolickou církev méně katolickou.

V současnosti mnoho katolíků hledí s velkými nadějemi na planární koncil v Austrálii, „synodální cestu“ v Německu, implementaci tzv. Amazonské synody a další setkání biskupů, které se má konat v roce 2022 a zaměřit se na synodalitu.

Církev bude slavit další velké jubileum v roce 2025. Bude se připomínat 1700 let od I. nicejského koncilu (325), což by mohla být velká ekumenická příležitost. V mezičase je urgentní potřeba reformovat katolickou církev ve smyslu odpovědi na probíhající krize spojené se sexuálním zneužíváním, které je dnes chápáno jako globální fenomén. V některých zemích to bude poslední naděje církve, jak evangeliem oslovit novou generaci ještě v církevní komunitě.

Téma synodality a svátostné služby žen není součástí liberální agendy, to je dávno passé, ale součástí evangelizační mise. Je skutečností, že otázka žen v církvi je centrální, ale je také tou, kde osobní zkušenost mužských klerikálních leadrů hraje největší roli. Existuje strach, že procesy, které se nad těmito tématy otevřely během posledního roku, nejsou skutečně otevřené. Není věrohodná synodalita bez nové role pro ženy v církvi. Toto téma nemůže být vyřešeno paternalistickým jazykem o ženách.

Aby bylo jasno, nepropaguji zde kněžské svěcení žen. Ale ne všechny žádosti o reformu toho, co se týká svátostné služby žen v církvi, je možné zodpovědět obvyklým „mohou jít klidně někam jinam“. Emancipace žen se již stala součástí katolické tradice. Ale nyní se katolická tradice široce ztotožňuje s vylučováním žen.

To není jen sekulární pohled nebo část liberální agendy k modernizaci církve. Mnoho praktikujících a loajálních katolíků má dojem, že jejich církev odmítá rozpoznat zjevné „znamení času“ – že si Bůh žádá církevní změnu.

Papež František řekl ve svém oslovení papežského výboru pro novou evangelizaci v říjnu 2017: „Nestačí najít nový jazyk, v němž vyjádříme svou nadčasovou víru. Je také nezbytné, ve světle nových výzev a výhledů týkajících se humanity, aby byla církev schopna vyjádřit ‚nové věci‘ Kristova evangelia, které – ačkoli přítomné ve slově Božím – nevyšly ještě na denní světlo.“

Věčné odkládání změn v této věci povede masy katolických žen (a mužů) k odstupu od církve, nebo dokonce úplně od víry. To nebude moje volba, ale mnohých ano – mnohem víc než těch, kteří už tuto volbu učinili. Pro některé katolíky je tohle opravdu poslední volání. A pro mě osobně - jako pro rodiče - je to má největší hrůza. František má pravdu: je čas na nový běh na dlouhou trať.

Během minulých sedmi let přišel na způsob, jak se dotknout věřících, k nimž se nedostanou kuriální kanály. Závažný posun, k jakému nás teď volá, samozřejmě zabere čas. Není pochyb o tom, že bez hlubší spirituální a kulturní změny budou mít všechny externí změny krátký život nebo, v horším případě, půjde o klam.

Opět jde o běh na dlouhou trať. Problém je, že bez rozhodnutí ohledně institucionálních a strukturálních otázek (a především ohledně žen a svátostné služby) zkrátka v některých církvích nebude už žádný běh.

Závěr

Papež František hluboce změnil životy mnoha lidí a katolickou církev přetváří v něco více evangelijního a evangeliu-podobného. Mnohé z toho je dáno jeho jedinečnou schopností nabídnout spirituální čtení existenciálních situací. Ale tato změna také vyžaduje určité strukturální změny. On a biskupové by neměli zmenšovat nebo odmítat volání po institucionální reformě jako technokratické nebo elitářské.

„Církev je instituce. Je pokušením snít o odinstitucionalizované církvi, gnóstické církvi bez instituce nebo o takové, která je subjektem fixních institucí, což by byla pelagiánská církev,“ řekl papež ve svém nedávném interview s Austenem Ivereighem specificky pro anglicky mluvící katolíky.

„Tím, kdo dělá církev, je Duch svatý, který není ani gnóstik, ani pelagián. Je to Duch svatý, kdo institucionalizuje církev alternativním, doplňujícím způsobem,“ řekl papež. Člověk se diví, zda a kdy Duch svatý opustil své dílo institucionalizování církve, nebo zda je zcela spokojený se současným institucionálním systémem.

To není stížnost akademika, který si myslí, že Bůh stvořil teologické fakulty, aby hlásaly evangelium. Není to výraz zklamání, vyjádřený jiným liberálem, který od Františka očekával stvoření „krásné nové církve“. Taková tabula rasa církev neexistuje.

Tyto ohledy a reflexe přináležejí katolickému laikovi, jehož život – jako člena církve, rodiče a akademika – byl v mnoha směrech papežem Františkem hluboce proměněn. Spolu s mnoha jinými za to jsem a vždy budu hluboce vděčný. Ale cítím povinnost - v synovské úctě k papeži - pomoci své církvi porozumět urgentní nutnosti reformy. Velký francouzský teolog Yves Congar, jehož dílo Františka rozsáhle ovlivnilo, poukázal v jedné ze svých nejdůležitějších knih na to, že existují čtyři postoje nezbytné k uskutečnění reformy: poslušnost, trpělivost, společenství a umírněnost (Pravá a falešná reforma církve). Ale ve stejné části knihy, původně vydané v roce 1968, Congar také připomíná církevním představitelům jinou zodpovědnost: nebýt příliš trpěliví.

Z anglického originálu přeložil Martin Bedřich.