Seznamka
Zdeněk A. Eminger
Autor: archiv autora
Řekni mi, jak bydlíš, a já ti řeknu, jaký jsi. Zdá se mi, že tahle parafráze slavné věty patří k těm nejsmysluplnějším. A platí i pro naše kostely.
Všechno má samozřejmě svůj finanční aspekt. Budu-li chtít bydlet jako královna ze Sáby, budu se muset nějak dostat k bohatství nejmovitějších lidí planety. Budu-li chtít žít v luxusu vyšší vrstvy z 19. století, stůj co stůj na to budu potřebovat milióny a baroko. Budu-li chtít, aby můj domov byl zároveň uměleckým dílem, musím být umělcem nebo sběratelem. Jen máloco totiž tvoří a mění charakter jako to, jak člověk bydlí.
Vždycky jsem žil spíš skromně a bez ornamentů. Byt zaplněný hmotou po léta sbíraných věcí by nedobře působil na moje myšlení a duchovní pohodu. Jinak se to má s knihami, kterých se nedovedu vzdát. Jinak se to má tam, kde je málo prostoru a není zbytí. Vždycky mě děsilo mít možnost žít v honosných budovách, kde se skoro bojíš stoupnout na schody a zakašlat, abys nepoplašil ducha architektonického génia, poletujícího chodbami.
Mám na paměti slova architekta Adolfa Loose o tom, jak by si měl člověk zařídit svůj byt. „Svůj byt zařídíte jen vy sami. Tím právě si jej osvojíte. Provede-li to někdo jiný, ať malíř nebo čalouník, nebude byt vaším obydlím. Bude to řada hotelových pokojů. Nebo jen karikatura bytu. Vstoupím-li do takového bytu, lituji lidi, kteří v něm živoří. Tohle že je pozadí stvořené pro drobné radosti a velké tragedie života?!! Ach, sluší vám takové byty jako šaškův oblek z půjčovny!“
Vzpomínám si na kamaráda, který pochází z venkova a který, než se vrhnul na budování duchovní kariéry, vyučil se v jednom z rukodělných oborů. Po vstupu do řádu jej jako začínajícího řeholníka uhranula nádhera prostoru, který měl najednou k dispozici. Ještě nedávno chalupnicky ohnutý mládenec, kterému nevadilo lino ani umakart, si od rána do večera vyšlapoval po mramorových chodbách, které – tak trochu bridelovsky – návštěvníkovi říkaly: „Člověk je nic než červ, hlen a chuchvalec nicoty. Ty ne. Mramorem neproleze červ.“ Narovnal se. Ne, víc. Narovnal se do podoby důstojníka francouzské armády, který – jako kdysi Štefánik, když vejde do místnosti, lidé oněmí a vzhlíží k němu s touhou milence v roztoužení. Tomu narovnání ale něco chybělo. To něco byla pravda. Souvislost toho, kým člověk je a co dělá. Už se skoro ani nemůžeme bavit.
Sám na sobě vidím, jak mě civilní prostor, mnou oblíbené umění a příroda formují a k čemu. Jsem si jistý, že bych se v paláci z mramoru nezbavil nutkání občas prohnat zaměstnance, zlenivělé z civilní prostoty svých obydlí. Bojím se, že místo hry na schovávanou, která se na zámcích dělá jedna báseň, bych se v takovém domě stal spíš úředníkem. Jdete-li ulicemi malého italského města nebo přímo Římem, vidíte, že staré domy i paláce si uchovaly leccos z klasického římského rozčlenění domu. Tím hlavním je vstupní brána a atrium uzpůsobené tak, aby postupně úplně utlumily hluk z ulice a připravily vás na setkání, v němž ještě bude důležité lidské slovo a klid. U nás to, jak vidno, moc neumíme. Vchody a fasády dávají tušit, že jako poddaný vstupujete k pánům. Místo ticha a zklidnění vás neutěšený pelmel chaoticky poházených věcí, barev a nábytku přivede do stresu, že kromě čepice, kterou oddaně žmouláte v rukách, začnete ještě koktat. Taková typická česká nebo moravská vrátnice úřadu nebo církevní instituce, v níž se leckdo vůbec poprvé setká s církví, to je svět sám o sobě. Svět domácích papučí. Svět špatného světla. Svět, který nevítá, ale odrazuje.
Papežův Dům svaté Marty není palác jako z pohádky, nýbrž vlastně docela obyčejný činžovní dům. Přál bych Františkovi spíš některou z menších římských vil se zahradou na jih od Collosea, někde u Via di Porta Latina. Papežovo současné bydlení trochu připomíná architektonické, nikdy nenaplněné vize komunitního křesťanského života, v němž by středem běžného domu byla kaple. Kdeže ty loňské sněhy jsou. Než to zase půjde jinak a paláce budou sloužit spíš jako galerie a muzea, lze in spe budovat dům pro bydlení či práci, v němž hlavním znakem bude světlo, laskavost a pohostinnost. Křesťanské domy, ať biskupství, fary nebo školy, by estetickou uměřenost a zároveň krásu měly vyzařovat jaksi samo sebou. Prostory nás mění víc, než si myslíme. Nikdy ale člověku nedodají to, co v sobě nemá.
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
