Seznamka
Karel Čapek: Skoro modlitby
Autor: Biblion
Osobní víra a náboženství velkých osobností, nejsou-li duchovními nebo postavami v pověsti svatosti, je pro hlubinnou teologickou reflexi u nás hotová terra incognita. Dokonce i kolem víry, která je osou umělcova života, se chodí po špičkách. Málokdo si ví rady s tím, jak se vnitřně prožívané katolictví, evangelictví nebo židovství obtiskuje v díle, které na první pohled, leč zdánlivě, není náboženské. Když básně o Bohu, modlitby, pohádky a nábožensky procítěné příběhy píše katolický kněz, řeholnice nebo evangelický kazatel, řekne se: „Co jiného mu zbývá? Je k tomu povolán.“ Když se žitá víra, která se nepřimyká k veřejně deklarované nauce té které církve, explicitně objeví v díle některého z umělců, přejde se kolem ní jako kolem něčeho, co je tu tak trochu omylem, trochu jako folklór, v horším případě jako póza. Pustit se do exegeze biblických textů nebo patristické či tomistické teologie s myšlenkami autorů, kteří nejsou duchovními profesionály, je i dnes, v roce 2020, pokládáno za výstřelek. Zařadit do poctivé, kriticky orientované teologické práce náboženské myšlenky spisovatelů a básníků hrozí nepochopením až výsměchem. Citovat ze „světských“ autorů vedle Řehoře z Nyssy, Augustina, Tomáše nebo papežů? Nechtěl byste, pane teologu, jít dělat něco jiného?
Vybrat z díla Karla Čapka jeho modlitby a meditační texty, nazvané Skoro modlitby, je jedna z velkých věcí, která tu scházela. Popravdě jsem čekal, že tuto knihu přivede na svět buď literární historik Jaroslav Med (1932‒2018), nebo jeho kolega a navíc filolog a teolog Martin C. Putna. Jsem rád, že se do toho druhý jmenovaný pustil a že se do toho pustil ve spolupráci s nakladatelstvím Biblion. Z knihy cítíte jistotu, s níž má Putna Čapka načteného, promyšleného a promodleného. To se nejvíc ukazuje na výběru modliteb a volání k Pánu Bohu, které najdeme v řadě jeho knih a korespondenci s Olgou, ale nejen s ní. Čapek, tak jako jeho bratr Josef, TGM a v teologické oblasti třebas Bonhoeffer, zhodnocují potřebu vnitřního náboženského prožitku, jehož důležitou součástí je právě modlitba. Putnova teologická reflexe Čapkových modliteb, jež je za textem sázená modře, by sama o sobě vystačila na samostatnou práci, o níž by se mluvilo po léta. Putna moc dobře ví, že Bonhoefferovo „žití ve světě před Bohem a s ním bez Boha“ je pocit, který Čapek a celá jeho generace dobře poznala, reflektujíce jej nikoliv jazykem a metodami školské teologie, nýbrž prostřednictvím svých uměleckých schopností a talentů. Netřeba dodávat, že tenhle paralelní proud teologického vypovídání není o nic horší než teologické vize nejlepších teologů. Obraz, báseň, socha, hudba, novinový sloupek, román – to všechno dovede vypovídat o Bohu, o cestě k Němu, o vztahu k Němu, o bolesti k Němu a pro Něj, o radosti z Něj a pro Něho hlasem, který nás zasáhne. To, na co myslím, za mě řekl spisovatel Franz Werfel: „Bez Boha se celá skutečnost světa a života scvrkne do jednoho jediného rozměru, v němž se udusí jak člověk, tak i jeho umění.“
Je zbytečné se trumfovat jmény, ale ať se podíváte snad na jakéhokoliv našeho umělce, spisovatele nebo básníka, a to alespoň ve 20. století, vidíte, že se dříve nebo později vyrovnával, neboť musel vyrovnávat, s Tím, který vane kudy chce a jehož přítomnost je nezaplašitelná. Nesejde na tom, jestli autor Boha velebí, vyčítá Mu jeho skrytost, nebo na Něj dokonce útočí. Jsou to jobovské reminiscence, v nichž se člověk nakonec Boha domáhá, protože jej ve skrytu duše (i kdyby v ní už nevěřil) potřebuje. Církevní karatelé měli autory, jako byl Karel Čapek, za ateisty. Netušili bohužel, že víru nemůžeš vážit jako brambory, a nebyli s to poznat, že báseň, povídka nebo cestopis, v němž se slovo Bůh vůbec nevyskytuje, svědčí o Bohu daleko atraktivněji než zbožné veršovánky, tištěné v oficiálních církevních časopisech. Jenže tenhle „ateismus“ je a-teismus, a tedy právě duchovní stav člověka charakteristický odloučením. Od koho a kdo se ale odloučil? Člověk od Boha, nebo Bůh od člověka? Čapek, jak několikrát připomíná Martin C. Putna, se ve svém psaní bránil i jen náznaku patosu a velkých slov. Přesto se ve svém žánrově pestrém díle uchyluje k obrazům běžného, obyčejného, často k uzoufání chudého života, pro který byl lidový katolicismus (do něhož se v posledku vešlo úplně všechno) někdy tou poslední záchranou. V čím větší hmotné i duchovní bídě se člověk nacházel, tím větší důvěru měl v symboly a zvláště v modlitby, litanie, hymny a písně, které na sebe v průběhu dějin nabalily tolik přívažků, že se z prostého Ježíšova učení stalo někdy zcela odlišné, skoro mytické náboženství. A přesto je to pro Čapka důležité, ví, jak velkou útěchu takové modlitby, opakované po staletí bez sebemenších změn, lidské duši přinesou. „Modlitba,“ píše Putna, „je [u Čapkových postav] antropologická konstanta.“ Ve chvílích, kdy je ti nejhůř, nebo kdy přetékáš radostí, ti z úst přirozeně vyjde modlitba díkůvzdání, chvála nebo prosba. Ne, není to (ještě, už) slavná pontifikální bohoslužba u svatého Petra, kde jsi bez tradované fixované modlitby jako nahý v trní; otázka je, je-li to vůbec potřeba. Méně tu je víc, a možná že to méně má před Bohem větší cenu než oblakové kadidla a gregoriánský chorál. Bůh ví.
Martin C. Putna dobře ukazuje, v čem tkví velikost Čapkových modliteb. Ty modlitby, ať už je najdete v jeho juvenilních pracích nebo pár měsíců před smrtí, jsou modlitby za druhé. Dokonce i v dopisech Olze prosí ve chvílích vlastního zoufalství hlavně za Olgu a za jejich vztah. Třebaže je v těchto dopisech Karel Čapek tisíckrát složitější a zašmodrchanější než jeho velké postavy z R.U.R. či Bílé nemoci, hledá, čemu a komu by se obětoval, neboť si myslí, že jeho dosavadní život postrádá smysl. Čapkovy modlitby jsou přejícné, podbarvené vědomím sociální nerovnosti a strázní, které na „obyčejného člověka“ doléhají a které tehdejší církve nedovedly s Boží pomocí léčit a vyléčit. Čapek a stovky dalších autorů se o to pokoušeli jak svou literární, tak kulturní, sociální a politickou prací. Putna nad jiné dokázal – a tady vychází ze své komparatistické a teologické zkušenosti – že člověk není plochý, monotematický, lineárně orientovaný tvor, který je buď nábožensky, církevně orientovaný, nebo naopak stojí v náboženské, církevní opozici. Čapkovy Skoro modlitby jsou dlouho očekávaným svědectvím, že život opravdové duchovní pokory a hloubky se nechá žít i mimo uzavřené společenství duchovenských profesionálů. Modlitby ikonického autora za konkrétní lidi vás vezmou za srdce. Jeho modlitby za vlast a národ vás nenechají na pochybách, že vlastí a národem myslel úplně něco jiného než fanatici, s nimiž v boji padl, a ti, kteří po roce 1948 tuto zem zbaběle prodali sovětskému impériu tak trochu na náhradní díly; a dělají to dnes znovu, jen s jinou motivací.
Nejméně ode dneška by měli být spisovatelé a básníci zase čteni při bohoslužbách jako zdroj náboženské reflexe, která přetrvala i při posunech jazykového stylu a citu téměř jedno století. Putna nás svými předešlými knihami, a tedy i touto knihou modlitební, provází světem, který byl z přesycení vjemy, z hlouposti, lenosti nebo z křesťanské nadřazenosti odsunut v posledních desetiletích na okraj. K čemu literatura a umění, když všechny lidské otázky zodpověděl svatý Tomáš a jeho současní apologeté? ... Mohu-li mluvit za sebe, jeden takový titul je mi nad většinu české teologické produkce poslední doby, která recykluje tolikrát recyklované, a nemá pořád dost. Vezmete-li si Čapkovy modlitby, prokreslené Putnovou teologicko-literární erudicí a vnitřní duchovní citlivostí, s sebou na prázdniny, myslím, že vám pomohou pochopit, kam, k čemu a pro koho se Boží syn vtělil a vstoupil do světa, aby tomuto světu přinesl spásu a vykoupení. Otevře se vám úplně nový pohled na teologické myšlení (to u Putny) a na intimní touhu zůstat v modlitbě při Bohu (to u Čapka), jenž právě ve světě potřebuje spojence, který se nebojí být Jeho přítelem, ochráncem a Božím obrazem. Jak to kdysi řekl již citovaný Dietrich Bonhoeffer? Jsem přesvědčený, že by si s Karlem Čapkem a Martinem C. Putnou dobře rozuměl: „Zatímco se před věřícími ostýchám vyslovit Boží jméno..., před nevěřícími je mohu občas vyslovit klidně, tak jako by to byla běžná záležitost.“
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
