Seznamka
Miriam Prokešová u kostela v Ostravě-Hrušově
Autor: Deník / Lukáš Kaboň
Opět se blíží období, ve kterém biskupové rozhodují o změnách kněží ve farnostech. Údajně jsou tyto změny vždy logické a plánované pro dobro kněží a diecézí a vůbec celé církve.
Když jsem před pěti lety prosila otce biskupa, aby nám ponechal našeho kněze, který zachránil po povodni náš chátrající kostel i farnost, a když jsem poté, co tyto prosby nevyslyšel, prosila nejen jeho, ale i v dobré víře i na jiných církevních místech, pomoci, i přesto, že naše předchozí práce byla postupně ničena a zničena, se nám odnikud nedostalo. Otec biskup mé prvotní prosby označil jako zoufalý výkřik osoby, které se hroutí sen, a vyslovil se v tom smyslu, že snad budu schopná i s kterýmkoliv jiným pastýřem farnosti nadále spolupracovat.
A jsme u jádra problému. Jde o hluboké a nešťastné nepochopení role kněží ve farnostech. Žádný dobrý kněz pro své farníky, pokud svou víru berou vážně a není pro ně jen náplní volného času, není kterýkoliv, protože nejde jen o spolupráci, ale o něco mnohem více. Pokud chápeme kněze ve smyslu kterýkoliv, pak jde o degradaci postavení kněží.
Proč? Protože pro otce biskupy je změna kněží ve farnostech nesena, jak se zdá, právě tímto přesvědčením, že kněží jsou kteříkoliv. Farníkům přece nesmí záležet na tom, kterého a jakého kněze ve své farnosti mají; mají být schopni projevovat svou víru, naději a lásku kdykoliv, jakkoliv, nezávisle na kněžích. Pokud farníci opravdu věří, pokud mají opravdovou naději a lásku, pak jim může být jedno, jakého kněze mají za pastýře – pastýřem je především Bůh. Do kostela chodíme a součástí církve jsme přece kvůli Pánu, ne kvůli knězi.
Jenže – člověk, a věřící je rovněž člověkem, je obvykle hledajícím, tápajícím, pochybujícím. Ne vždy je jeho víra pevně ukotvena, jeho naděje neochvějná a jeho láska k Bohu nevyčerpatelná. Život je v podstatě bojem o tuto víru, naději, lásku. A věřící není vždy tím, kdo nepotřebuje oporu ve svém knězi, kdo nepotřebuje „lidského“, zhmotnělého pastýře, kdo nepotřebuje pomoci od osoby, které důvěřuje, která ho vede, která mu ukazuje cestu. Takového člověka ale potkáváme snad jen jednou za život. V případě kněží jsou to lidé, kteří třeba křtili naše děti, nás samotné oddávali nebo pohřbívali naše nejbližší. Tito lidé nejsou „kteříkoliv.“ K těmto lidem máme vztah, jsou naši, patří do naší farní rodiny, patří do našich životů a vedou nás k našemu cíli – k Bohu.
Ne tak to vidí představitelé církevní hierarchie. Kněží jsou kolikrát jen jakési figurky na šachovnici církve – může se s nimi libovolně manipulovat a šoupat a nahraditelný je každý - a každý kněz je podle biskupů kterýkoliv…, jedno, jaký je… v podstatě je nikým, ničím. Je jedno, kolik práce vykoná či nevykoná, je jedno, jak za jeho působení farnost roste či upadá, je jedno, jak slouží či neslouží lidem a Bohu, třeba i v rámci pravidelných bohoslužeb, je jedno, jak pro svou farnost žije či nežije. Nic z toho není podstatné a důležité. Kněz je povinen poslušností svému biskupovi a rozhodnutí biskupů je nezpochybnitelné a nezvratné. Na farní rodinu, na vztahy, kdy se pastýř slovy papeže Františka sžije se svým stádem, není brán zřetel. Prý je tomu tak dobře. Kněz může ve své službě ustrnout, zakrnět, tzv. zkamenět, a proto je třeba jeho působiště pro jeho dobro občas změnit. Neděje se tak ale vždy a všude, někteří - možná už i „zkamenělí“ - kněží přemísťováni nejsou. A neděje se tak pro dobro farníků, ti nejsou až tak důležití. Na nich ve své podstatě nesejde.
Napadá mě jeden příměr: základem státu je rodina, a proto na ní tolik záleží a je důležitá (a církev bojuje za její záchranu s těmi, kdož to nepochopili). Avšak co je základem církve? Farní rodina? Ta je však postupně úmyslně právě seshora církve likvidována a je smutné, že se tak často neděje na základě znalostí dění ve farnostech a zralých logických úvah a koncepce, ale často patrně jen z potřeby uspokojení pocitu nezpochybnitelné moci církevních představitelů. Kdyby tomu bylo jinak, nemohlo by se stát to, co u nás, kdy i přes daná a ověřitelná fakta nenajdou věřící nikde zastání, protože jejich názor je chápán pouze jako subjektivní a bez potřebného nadhledu, a kdyby jej i pro možné upozornění na to, že ne vše je vždy v pořádku, a v hledání pomoci chtěli zveřejnit, pak je nutný názor také té druhé strany (biskupství), která však již ze své pozice moci má vždy pravdu. A proto nikdo v církvi neslyší prosby farníků; a nikdo jim ani nepomůže. A jejich názor, možná ze strachu, nikdo nezveřejní. (Já sama o to usiluji už téměř pět let.)
A tak prosím – až budou otcové biskupové opět rozhodovat, ať skutečně rozhodují zodpovědně, na základě ověřených informací a znalosti poměrů v daných farnostech, a to nejen s ohledem na kněze, ale také na farníky a jejich životy a osudy. Zkrátka s ohledem na celou farní rodinu, obzvláště tam, kde je farnost funkční, živá, kde se odrazila ode dna a je v půli své cesty. Náš příklad, který se odehrál před pěti lety v Ostravě-Hrušově, ale důsledky jsou i přes momentální pozitivní stav patrné dodnes, a doposud se nikdo nad původní likvidací vzrůstající farnosti ani nepozastavil, jako kdyby šlo o dobrou věc, může být upozorněním na to, že i biskupům se může ono „zkamenění“ přihodit. A že uvědomění si toho, že se mohou i mýlit, je dobrou cestou k sebereflexi, která je nejen dnes, ale jistě bude v církvi i do budoucna nejen proto, aby se podobné situace nestávaly, ale také v potřebě zachování jejich farních rodin více než potřebná.
Autorka je vysokoškolská pedagožka.
