Seznamka
Výřez z přebalu knihy: Bůh v karanténě: Křesťanský pohled na pandemii
Autor: Biblion
Mám to štěstí, že jsem dlouhá léta slýchal svědectví dnešních osmdesátníků a devadesátníků o církvi, která byla v nejtěžších chvílích této země i za cenu sebeoběti ochotna pomáhat nejpotřebnějším. Vzory mi nechybí. Nová podoba morové rány Covidu-19, která zasáhla až na pár výjimek celou planetu a vyžádala si k 10. srpnu 2020 ve statisticky sledovaných oblastech 731 263 obětí, je něčím, co pravděpodobně zažehlo novou epochu společenské proměny, srovnatelnou s dobou velkých etických zlomů a poválečných období. Myslím, že nejsem sám a že neřeknu nic světoborného, ale strach z neviditelné smrti paralyzoval leckde moji církev do základů, a to tak, že v prvních týdnech a měsících to vypadalo, jako by neuměla hledat odpověď na to, co se na území, jež spravuje, vlastně stalo. Skutečné vyklizení pole symbolizovalo po léta trvající závrať z proměny ještě nedávno silných diecézí na misijní území a nástup jakéhosi c. a k. konzervatismu, který lidé mé generace znají snad jen z Haškova Švejka, z polemik katolických intelektuálů první republiky a ze sílícího křesťanského teroru blbé nálady a beznaděje na sociálních sítích. Nové, laicky i klericky orientované podoby spirituality a slavení, které nám pomohly prožít Velikonoce, upadají v zapomnění, úředně označené jako „dočasný experiment“.
Britský biblista, teolog a spisovatel N. T. Wright, jehož tituly Překvapivá naděje (2018), Jednoduše dobrá zpráva: Nový pohled na Ježíšovo poselství (2017) či Podstata křesťanství (2019) český čtenář již zná, vydal v návaznosti na koronavirovou pandemii trochu nečekanou knihu Bůh v karanténě: Křesťanský pohled na pandemii v citlivém překladu Alexandra Fleka. Respektovaných světových autorů, kteří se pokusili reflektovat a nastínit nové teologické a pastorační přístupy, bylo na rozdíl od našich končin mnoho. Biblista Wright se – jak je u něj zvykem – ale vrací ve svých úvahách na začátek, a tedy ke starozákonnímu zjevení a zaslíbení, jež vyvrcholilo událostmi Kristova narození, života, kříže a vzkříšení. Svoji nevelkou knihu rozdělil vedle předmluvy k českému vydání a úvodu do pěti kapitol: 1. Kde začít?; 2. Co říká Starý zákon; 3. Co říká Ježíš; 4. Co říká Nový zákon; 5. Kam dál? Pokud hledáte ohledně koronaviru jednoduché odpovědi, je možné, že je hledáte i v širším kontextu svého křesťanského života. Autor vás v tomto ohledu ovšem zklame. Nenabízí žádné bombastické, instantně použitelné závěry, které by vás ukonejšily a zároveň nenahlodaly vaše spokojené, klidné, salonfähig orientované křesťanství typu „má dáti / dal“ a „každému podle jeho zásluh“. Chápete-li Ježíše jako svého druhu Zoro Mstitele, neztrácejte s Wrightovou knihou čas a jděte raději nakupovat.
Ne „Proč?“, ale „Co máme dělat?“
N. T. Wright je člověkem Bible, jejíž studium a četba je osou jeho profesního, osobního i partnerského života. Těžko od něj tedy můžete čekat, že svojí odborností přikryje z kontextu vytržené věty o tom, že Bůh trestá toho, koho miluje, a že trestá předně neposlušné a zlé, zatímco poslušným a hodným přeje. Podívejte se kolem sebe a zjistíte, že Bibli nelze číst jako kuchařku. Wright ví, na co se při takových egyptských ranách ptá teodicea: Proč? Proč? Proč? Poslechněte si, jak se k takovému „proč“ staví: „Nejlepší odpověď, jakou jsem v posledních týdnech zaznamenal, ovšem nereagovala na „Proč?“, ale na „Co?“. Co můžeme udělat?“ Ve dvou větách tak zaměřuje naši pozornost od negativního smyslu a prožitku k pozitivnímu vyústění. Vždyť podíváte-li se na dějiny raného křesťanství a středověku, který podobných ran nebyl ušetřen, vidíte, že to byli právě křesťané, svatí hříšníci Boží, kteří dobrovolně a svobodně vstupovali do centra katastrofického dění, aby tam v Kristově jménu a za jeho spolupůsobení vnášeli Boží milost, naději a lásku. Místo „proč se to děje?“ je křesťanu třeba být instinktivně přítomný v modlitbě a službě tam, kde se rozlézá beznaděj, utrpení, frustrace, lhostejnost a smrt. Jedině v této důvěře je možné otevřít brány Boží milosti a dopřát Duchu svatému, aby mohl vanout mezi věřícími, a ne nevěřícími „věřícími“. „Znamená to,“ připomíná Wright, „že když se otřásá svět, Ježíšovi následovníci mají být lidmi modlitby všude tam, kde svět prožívá bolest.“ Víra chápaná jako hra tetris, kde všechno „těm šikovným a dobrým“ zapadá do sebe a ti špatní zažívají opakovaně pouze „game over“, je nejen pavíra, ale svým způsobem vlastně nevíra. Definitivní školské odpovědi, distribuované mezi křesťany nejlépe v jednoduchém, user friendly manuálu, by z Kristova vykupitelského díla, o němž nás každý nový den zpravuje jeho věčně živé a aktuální Slovo, učinilo něco mezi hrou „Člověče, nezlob se“, matematikou základní školy, vrtkavostí olympských bohů a některou z nejlepších literárních anti-utopií. „Mezi nebem a zemí,“ píše Wright, „je toho opravdu mnohem víc – víc bolesti a víc nerozluštitelných záhad – než kolik si ve svém pojetí světa připouštíme. Dokonce i v křesťanském pojetí světa.“
Co dělá Bůh v čase pandemie? A co děláme my?
Wright varuje, abychom se nedali ukolébat tím, že známe „skrytý morální mechanismus vesmíru – že Bůh musí trestat lidský hřích“. Vůbec nejde o to, říká, jak velkých hříchů se dopustila předchozí pokolení a jak nedokonalý a hříšný člověk je. Ježíš není přikován k minulosti. Neřeší to, co se už nedá ovlivnit. Jeho důvěra v Otce je dokonalá. Čeká, co on – Bůh Otec – s každodenně se kazícím světem udělá. A Ježíš, Boží Syn, trpně nestojí s nonšalancí pozorovatele, ale jde Otci v ústrety tím, že s tím sám něco dělá. Vždyť on je, dodává Wright, „Světlo světa“ a věčné „nyní“. A my, pokřtění v jeho smrt a vzkříšení? Co bychom asi chtěli slyšet? I my a právě my jsme „sůl země“ a „světlo světa“ (Matouš 5:14.15), kteří mají dokázat, že jakékoliv „Proč?“ lze přemostit a uzdravit dnes a denně obnovovaným „Pojďme něco dělat“. Kladete-li si spolu s britským biblistou otázku „Co Bůh dělá v době pandemie?“, měli byste být z četby Písma pokojní a vědět, že Ježíš svou božskou vládu dosvědčoval a dosvědčuje právě v konkrétní pomoci konkrétnímu člověku; a volá k této pomoci i své učedníky. Ježíš není kosmický super-vládce, jenž přišel spravovat svět jako trpaslík v nějaké videohře. Je to král, jenž přijíždí do Jeruzaléma na oslátku a přijímá plán i kalich svého Otce. Věří mu, že takhle to má být, a jde na smrt, a tedy k Životu. „Věřte mi, spolehněte se na mě, dělejte to to jako já. Tohle jsou kameny Božího království.“ Jenže někteří lidé tohle nechtějí. Touží po opakování Biblí vyprávěných zázraků. Právě tak, a ne jinak! Touží po tom, aby cokoliv, co je potřeba, za ně udělal někdo jiný. Touží po viditelných a dramatických zásazích Boží moci, které by napříště odradily „ty zlé“, kteří za to přece mohou. Jenže neodradí. Zítra to bude stejné a bude to stejné až do konce času tohoto světa, ba horší. „Proč to dopouští? Proč nesešle z nebe hromy a blesky (sice to připomíná báje o pohanských božstvech, ale proč ne) a nedá věci do pořádku? Odpověď zní, že Bůh ve skutečnosti posílá své blesky – v lidské podobě. Posílá chudé v duchu, mírné, plačící, mírotvorce, hladovějící po spravedlnosti. Oni jsou způsob, kterým Bůh jedná ve světě. Jsou mnohem účinnější než hřmící hromy a blesky. Chopí se iniciativy; všimnou si, kde jsou nenaplněné potřeby, a jdou je naplnit.“ Křesťan má přece v jakémkoliv čase sloužit jako Kristus, a ne si dávat sloužit. Ve šťastných, tím spíše tragických okamžicích života, má být majákem jeho milosti a naděje. Wright varuje před tím, abychom z podobných, lokálních či planetárních událostí vyvozovali dalekosáhlé, apokalypticky zabarvené závěry. Je koronavirová krize jasným Božím znamením, a když, tak o jaké znamení jde? O „znamení Konce“? O „výzvu k pokání“? O „příležitost pro standardní evangelizaci?“
Bůh není pozorovatel, jedná v nás a skrze nás
Sám Wright se přiklání k posledním dvěma východiskům. Jako křesťan si je vědom, že to první, co by měli věřící a církve dělat, je se modlit. Rychlý nástup neviditelné smrti, která lidstvo zasáhla již tolikrát, člověku připomíná, jak málo toho ví o světě, o Bohu a sobě samém. „... sám Duch se za nás přimlouvá nevyslovitelným lkáním.“ připomíná autor Pavlova slova z listu Římanům (8:26) Sténající třetí osoba Trojice se v nás a za nás „nevyslovitelným lkaním“ přimlouvá, abychom onen Boží zápas o člověka ve světě neprohráli. Křesťan, jak vysvítá z Wrightova uvažování, nemá ze sebehorší agónie stvoření kam utéct, kam emigrovat, kam se schovat. Jeho jediným úkolem je zůstat ve světě a naplňovat úkol, k němuž ho Bůh vyzval – jít do celého světa a zvěstovat evangelium. A právě tady se vracíme na začátek našeho textu. Všechny snahy uzavřít se do sebe, ohradit církev, ostentativně dlouho přemýšlet, co že nám to Bůh Covidem-19 jako chce říct, pořádat konference a dohadovat se o tom, co se bude dělat v post-koronavirovém období, jsou zřetelným nepochopením Božích a zároveň lidských věcí. Církev, která se ukryla před strachem z nepatrného viru, to je to samé, jako by se skryla před chudými, nemocnými, sténajícími a umírajícími, jako kdyby se zřekla dělat to, k čemu tu vždycky byla a napořád bude. Pokud si křesťané kladou otázky nad jen stěží zakrývatelným úbytkem věřících v posledních měsících, možná mají odpověď sami před sebou – dezertující církev, dezertující křesťané, paralyzované instituce si jen velmi těžko udrží zbytky autenticity a výjimečnosti, které – jistě ve svobodných zemích – přinesly církvím podporu lidí mimo církev; zkrátka proto, že církev ještě byla tam, kam už se nikomu nechtělo jít.
Co dělat tady a teď?
Co tedy konkrétně dělat? N. T. Wright se upíná k těmto nejvlastnějším křesťanským činnostem: 1. Truchlení – truchleme jako žalmista za zemřelé, umírající, pozůstalé, nemocné, truchleme za sebe, plačme s plačícími (Ř 12:15) a radujme se s těmi, kdo už zase mají důvod k radosti. 2. Modlitba Páně – věříme, že tato největší modlitba bude z našich úst Bohem vyslyšena. 3. Přiznejme si, že nemáme jednoduché odpovědi na složité okolnosti života. 4. Uvědomme si, že Bůh se na okolní dění nedívá jako hlídač. Řada věcí, a tedy lidských věcí, ho rozesmutňuje, trápí a šokuje. Je na nás, abychom mu svými činy a změnou smýšlení odpověděli. 5. Nečekejme na velká znamení Boží svrchovanosti. Nad živelnými pohromami ční daleko větší znamení Boží účasti se světem – „Bůh přichází do obyčejného, aby je proměnil v neobyčejné. Že přichází uzdravit nemocný svět. Nasytit hladové, vrátit zrak slepým a život mrtvým. Byla to znamení, že svět se probouzí do nového jara. Do nového začátku.“ 6. Tam, kde je nejhůř, tam má být přítomný křesťan v sociální, lékařské, ekonomické, charitní, duchovenské a vší ostatní službě. Potřebný tu je, tak jako ve středověku, ne „jako Kristus“, ale Kristem jako takovým. 7. Buďme ve víře stateční, ne lehkomyslní (na „správně“ věřícího si koronavir přece nedovolí...), ale neztrácejme racionální rozvahu. Člověk má na to, aby v síle svého intelektu (analýze a nalezení řešení) a modlitbě i tuto z dalších děsivých epidemií porazil, a rozšířil tak hranice Božího království. 8. Zavřené kostely nejsou tragédií. Poklonit se Kristu a velebit jeho jméno jsme mohli a můžeme skrze poděkování těm, kteří byli po celém světě v první linii – a Bůh s nimi a v nich. 9. Komunikace – církev musí vést dialog se sekulární společností, regionální i centrální vládou a najít kompromisy a společnou řeč nad správou světa. Nemožnost navštívit svatostánek promodlený staletími modliteb může být pro někoho fatálnější než samota uprostřed dokonalé lékařské péče. 10. Nebát se. Pokud se svět nevrátí, jak říká Wright, k „novému normálu“ i skrze nás křesťany, ovládnou ho jako vždy „hráči“, jejichž bohem je moc, násilí a mamon.
Wrightova spásná rána na solar
Nemyslel jsem si, že Wrightova kniha Bůh v karanténě: Křesťanský pohled na pandemii na mě zapůsobí tak silně jako jeho předchozí tituly a veřejná vystoupení. U jeho dřívějších biblických reflexí jsem si mohl teologicky tříbit své vlastní pojetí toho či onoho novozákonního příběhu nebo podobenství. S většinou jeho myšlenek jsem souhlasil a posunuly mne o krok kupředu. Jenže tahle kniha je jiná. Netluče na dveře toho, o čem já, vy a on smýšlí jinak. Není to typická hra teologických tezí a přístupů. Ta kniha je náraz na to nejhlubší ve mně. Klade mi neodbytné otázky po tom, kde jsem byl, co jsem dělal, když kolem mne, v konkrétním životě v Čechách a Itálii, umíraly desítky, stovky a tisíce lidí? A nejde jen o Covid-19... Číst si o tom, že máme být majáky Boží milosti a svrchovanosti, je jedna věc. Ale být tím majákem! Ptám se, jestli se vůbec ještě mohu nazývat křesťanem, a pakliže ano, jak jím budu v následujících dnech, týdnech a měsících? Netřeba mě chlácholit – něco jsem dělal, snažil jsem se být ku pomoci těm, kteří se na mě obracejí, nerezignoval jsem na teologickou práci. Ale i přesto, že mě téměř vůbec neovládal strach z neviditelné smrti a že jsem byl a jsem otevřený k možnosti, že i já v důsledku Covidu-19 zemřu, přesto jsem svoji duchovní svobodu, za kterou vděčím jen a jen Ježíši, jeho povolání, křtu a milosti nevyužil tak, abych se mohl s klidným svědomím označit za jeho, třebaže i jen slabého a chybujícího učedníka. Wright mi rozhodně neusnadnil mou životní anabázi, ale právě proto jsem mu vděčný, protože mi znovu ukázal, na co jsem možná tak trochu zapomněl, a totiž:„Osázíme-li zahradu květinami, je mnohem méně pravděpodobné, že zaroste plevelem.“
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
