Seznamka
Katolický kněz, historik a teolog Tomáš Petráček
Autor: Hospodářské noviny / Milan Bureš
Dlouho očekávaný a neméně dlouho avizovaný knižní rozhovor s historikem, katolický knězem a pedagogem Tomášem Petráčkem je na světě. Literární historik, redaktor a překladatel Martin Bedřich se coby iniciátor tohoto projektu pustil s profesorem Petráčkem do práce, která se rozrostla téměř do dvou set stran a čtyř oddílů: Cesta dějinnosti, Cesta historika, Cesta křesťana a Cesty církve dnes. Kniha, doprovázená dobrými černobílými fotografiemi Vojtěcha Vlka, Tomáše Chlouby a Petra Neuberta, to rozhodně není uspěchaná a udýchaná, třebaže po ní byl v posledních letech hlad. V daném žánru dnes tolik oblíbených rozhovorů patří nepochybně mezi ty nejzajímavější. Petráčkovou předností je, jak civilně a prostě umí, bonhoefferovsky řečeno, hovořit o věcech, které zasahují nejhlubší záhyby našeho srdce.
Prolog
Oba muži, jeden kladoucí poučené a inspirativní otázky, druhý reflektující – nerozvláčně a přímo – řadu aktuálních témat i svůj osobní život a cestu k povolání historika a kněze, se dopustili strašné věci. Bez špetky slitování si na vás vyžádají několik hodin či večerů četby, aniž by vám i jen na okamžik dali vydechnout. Na jednom jediném místě se totiž zúročila Petráčkova letitá práce pedagoga, kaplana, kazatele, publicisty, spisovatele, vyhledávaného přednášejícího a neunavitelného diskutéra a glosátora událostí, které tak či onak formují naše každodenní životy. Církevní a občanská angažovanost Tomáše Petráčka, jehož jméno a postoje se staly symbolem svobodomyslného, otevřeného a velkorysého františkovského křesťanství, způsobila, že – aniž by o to pokaždé stál a chtěl – je dotazován z tisíce stran na skutečnosti, které hýbou naším českým a moravským prostředím.
Muž, který bývá pravidelně torpédován z prostředí krajního katolického konzervatismu, jenž má v některých svých představitelích blízko k pseudoideologiím „antievropanství“, xenofobně orientovaného nacionalismu a populismu a odporu vůči lidem odlišných kultur a vyznání, se tohoto knižního interview zhostil se ctí. I když mu, co vím, nevadí být ve středu dění, a rozhodně si nenechá líbit kdejaký útok nebo sprosťárnu jen proto, že je křesťan a kněz, zdá se mi, že i přes svůj temperament, proslulou elokvenci a nespornou erudici ustál pokušení udělat ze sebe dokonalý automat na otázky pod heslem: „Zeptejte se mě na cokoliv, já na všechno – a správně – odpovím.“ Petráčkománie podle mého mínění nehrozí. Nejde totiž o autoritativní monolog vidoucího, nýbrž o dialog s otevřeným koncem, který otevírá nové a nové otázky a svým čtenářům intuitivně důvěřuje a věří. Pozorujete-li jeho vcelku trpělivé odpovědi na sociálních sítích, kde se na něj den co den houfují Wikipedií a konspiračními weby vyzbrojení Augustinové, aby mu s razancí vedoucího masny zasolili, říkáte si: „Kde ten člověk bere energii, aby tohle všechno ustál?“ Kde? Přece ve víře, že tohle všechno má svůj nadpřirozený smysl. Tahle kniha je toho důkazem.
Prameny růstu
Přiznám se, že pro mě zpočátku nebylo snadné rozplést klubko tohoto pozoruhodného rozhovoru. Je to totiž opravdový rozhovor mezi přáteli, který může trvat hodinu nebo celý den a v němž se semele všechno, co srdce tazatele, autora a naslouchajících tíží. Není to komentovaná biografie ani traktát scholastického ražení. Můj čtenářský prožitek nevyrůstá z toho, co všechno a kde všude Tomáš Petráček studoval, učil, byl. Vyrůstá z toho, co v šíři celé knihy pověděl o svém dětství, dospívání, rodině, domovu, kraji, přátelích, setkáních, přírodě a putování. Peripetie jeho historických a teologických studií, stejně jako lehce orwellovsky zabarvený pobyt v kněžském semináři a zahraniční stáže, jsou pro pochopení jeho osoby důležité, ale ne stěžejní. Nasazení pro věc, vnitřní energie, ochota k nepohodlí i oběti, odvaha vstupovat do zápasů a konfliktů, po nichž zůstávají šrámy, láska k církvi, která se snaží být ježíšovsky autentická, to všechno pochází z jeho dětství a mladistvých let. I přes své světoběžnictví a lásku k frankofonní kultuře tu vidím sympatického člověka z jeho milovaných Hořic a Hradce, který všecko, co kdy dělal a do čeho se pustil, myslel vážně. A hořel.
Naděje v dějinách
Autor: Vyšehrad
Hořel touhou po studiu – a dal do toho všechno. Hořel touhou po smyslu života – a dal do toho hledání maximum. Hořel ochotou nabídnout se pro kněžskou službu – a dal se pro to celý. Hořel otázkami, zda by neměl vstoupit do řehole – a udělal všechno pro to, aby se i v této věci rozhodl svobodně. Hořel touhou kněžsky sloužit těm, k nimž má nejblíž – a stal se farářem akademické farnosti a vyhledávaným průvodcem duchovního života pro mladé a hledající. Hořel potřebou přispět k zušlechtění občanského, politického a kulturního prostředí své země – a nasadil se pro to jako málokdo jiný. Hořel a hoří touhou po smíření s těmi, kteří mu už nerozumí a kterým nerozumí on – a jeho kniha je podle mého nabídnutou rukou k odpuštění. Osobní animozity a vystřízlivění z dlouholetých přátelství (jména si dosaďte sami) se podařilo v knize udržet na úrovni, která je diplomatická a neruší. Mám za to, že tuhle knihu si přečtou i ti, pro které se autor stal příliš progresivním a v jejich uvažování neloajálním. Budou překvapeni.
O čem myslím?
Z intimní hloubky, z lásky k rodině, kraji a zemi, která je po celou dobu svého trvání přirozeně včleněna do širších svazků, plyne to, co si Tomáš Petráček myslí o církvi ve světě i o té české, co si myslí o lidech, kteří si z církve udělali jen další novou politickou stranu, co si myslí o studentech, kteří – přinejmenším v oborech, které vyučuje – ještě neztratili naději ani ideály, co si myslí o polistopadovém a zvláště pak současném politickém vývoji, v němž se nějaké duchovno, pokud o něj vůbec někdo stojí, dá koupit po kilech a ještě s požehnáním. I když autor nabízí možné cesty řešení zašmodrchaných věcí ve společnosti, tím spíš v církvi, jeho pohled na české církevní centrum není příliš veselý. Sám má to štěstí, že dosud žije ve společenství, které mu a kterému on rozumí a která souzní a navzájem se podporují. Pochmurná atmosféra běžného pastoračně-kněžského života jeho kolegů a kamarádů už tak růžová ale není.
S pomocí Martina Bedřicha si klade otázky, co se stalo, že je církevní, v širším rysu duchovní společenství u nás někdy tak rozdílné od podobných společenství západního světa, v nichž měl možnost žít, studovat a zrát. Co se přihodilo, ptá se na mnoha stranách knihy, že lidé (už) nejsou schopní rovnocenného dialogu, potažmo že (už) vůbec neví, co to dialog (diploos) vůbec je a k čemu vede? Proč si moře lidí neví rady se svobodou, s otevřenými hranicemi, s volbami, s totalitou, s hloupostí, s laickým či klerickým životem v církvi, s partnerskými vztahy, s důležitostí kontextuálního vzdělání, s vyrovnáním se s minulostí a také s tím, jak tady a teď jako křesťané napomáhat příchodu Božího království a budoucnosti?
Podle svobody poznáte je
Zaujala mě jeho myšlenka, že Bůh člověku dal v Ježíši všechno, co potřebuje pro správu každé vteřiny svého života, společnosti, země a světa. A svoboda, ověřovaná v dialogu a skutcích, je tím, co jsme v Ježíši dostali, abychom to dokázali. „Zůstávám mezi vámi dál přítomný,“ píše o Ježíši, „v textech Písma, ve svátostech, ale zbytek už je na vás, tak si to tady prostě udělejte, jak chcete. Už přece víte, o co jde. Překvapte mě svojí tvořivostí, schopností milovat.“ Dobrovolná účast, angažovanost, altruismus, pomoc, charita, investice sebe samého, sázka na to, že to s Bohem prostě dáme, tím vším Tomáš Petráček burcuje ty, kteří to už dávno vzdali a kteří, jak několikrát připomíná ze svých bohosloveckých zkušeností, raději nechali „ten zlý a ošklivý“ svět běžet kolem, protože oni přece mají pravdu, protože oni přece jsou anebo budou budoucí katoličtí kněží. Stížnosti na svět, který prý (uprostřed jako nikdy v dějinách svobodné Evropy) znovu připomíná totalitu, Petráček odmítá prostou evidencí: nikdy v dějinách neměli křesťané tolik příležitostí, jak veřejně a téměř ve všech dostupných médiích oslovovat své spoluobčany a ukazovat jim na Naději, za níž se sami kdysi vydali. Nikdy neměli víc prostoru, jak druhým ukázat, co to znamená být svatý. Potěšilo mě, do jakých detailů dešifruje polopravdy i vyložené lži a konspirace o tom, jak jsme na tom jako Evropané zle a jaké nebezpečí nám prý hrozí, ponejvíce právě z civilizačního okruhu západního světa.
Se stejnou vervou kritizuje zlehčování vážných nemocí církve a jejího prostředí, zvlášť toho výchovného: sklony ke klerikalismu, k ontologické povýšenosti kléru nad laiky, zneužívání moci, zastrašování, umlčování, mlžení, kolaboraci s krajními proudy politických stran, zvláštní nakládání s majetkem, fetišizaci kontaktů, spojenců a sklony učinit z církve ghetto. Vizi pro budoucí církev přejímá z toho nejlepšího, k čemu nás vyzval Druhý vatikánský koncil a mnoho vzácných lidí před ním i po něm. Je radost číst o tom, co zdůrazňuje i papež František, že církev „bude muset opustit paláce“, že ji čeká „radikální decentralizace“, že by se měla poohlédnout po „nějaké formě liturgie, která bude schopná spojit věci, které jsou vlastně nespojitelné – sdělnost a autenticitu, aby se používal jazyk, kterému rozumíme, a zároveň touhu po mystériu, po vykročení mimo horizont naší každodenní zkušenosti“. Slova o tom, že „církev má ze své podstaty mandát, a dokonce povinnost, aby prováděla pravidelnou údržbu, revizi a inventuru toho svého aparátu“, budou znít povědomě, přívětivě a domácky všem, jimž se návraty kamsi před koncil nelíbí z principu jejich duchovního a demokratického ustrojení. Pro všecko na světě, proč lidé jako Tomáš Petráček nepůsobí v kněžských seminářích jako průvodci mladých mužů k cestě za povoláním?
Rozum ve službě víry
I když o sobě Tomáš Petráček říká, že je „prostě hrozný racionalista“ a že má „díky tomu tu víru opravdu solidně jednoduchou“, mám za to, že svou prací a službou nabízí daleko přesnější a jemnější směrovky „kam a ke Komu jít“ než ten, kdo se tituluje jako bytost veskrze duchovní, zbavená žádostivostí, fantazie, světa. Petráčkovo poznání Boha jako toho, „kdo je pánem nad světem a dějinami“, je dle mého soudu ovšem obtížně sdělitelné těm, kteří dnes a denně bojují o živobytí, jsou na okraji nebo kterým se stala ta nehoda, že se dostali do nějakého románového farního společenství z času venkovských románů a už nevědí, kudy z něho a kudy dál. Tenhle pozitivní aspekt jeho vyznání se těžko bude přijímat těm, kteří jsou osamělí (laici i kněží) a které někdo, jak autor připomíná, neustále odněkud kontroluje, protože i on sám je pod drobnohledem vyšší šarže. Naopak sympatický bude mnoha čtenářům intelektuální a deduktivní rozměr jeho víry a náboženského života.
Tady se Petráček ukazuje jako dobrý žák tomášovské školy neustálého, kritického a ve slově smysluplného a srozumitelného tázání, které se nesmí zastavit a říct: „Odteď už není třeba žádná teologie, žádná filozofie, žádné debaty, protože všechno je vymyšleno, ozdrojováno, prodebatováno, odsouhlaseno, zajištěno závějemi anathemat a všelijakými jinými bu bu bu.“ Nedivím se, že v Petráčkových stopách jdou mladí lidé a studenti, ti, kteří se někdy vypravili do světa, lidé, kteří ještě neztratili sny, ideály, vize a naději. Myslím si, že nemálo jeho odpůrců mu často opakuje větu: „Tak si to běž zkusit být biskupem!“ Jenže právě tady je jeho největší síla, která pramení v základním pochopení Kristova vykupitelského příběhu a Bohem darovaných charismat. Nemusíš být přece biskupem, nezáleží na typu služby, k níž jsi byl povolán. Dělej v tom, co jsi, kde jsi a co umíš všechno, aby ses cítil práv nazývat se Božím učedníkem a abys místu, kde žiješ, přispěl alespoň tolik jako dřívější stavitelé katedrál.
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
