Výzva ke smíření a odpuštění? Proč? K čemu?

Instalace sochy Panny Marie na obnovený mariánský sloup na Staroměstském náměstí
Autor: www.facebook.com/marianskysloup

Odpovědět na otázku, co mě k sepsání výzvy k vzájemnému smíření a odpuštění vůbec vedlo, asi nelze bez poněkud osobního úvodu. Už dvacet pět let jsem členem Církve bratrské. Zároveň jsem ale vystudoval dějiny umění a ve svém výzkumu se soustředím mj. na barokní umění. Tahle kombinace mi pomohla velmi důkladně poznávat protestantské i katolické pohledy na minulost i na víru. Nutno podotknout, že pro mě osobně to byl pouze počátek cesty k pochopení katolické jinakosti, ale to na tomto místě a v tuto chvíli není tak podstatné. Třeba na podobné svědectví bude prostor někdy jindy... Zvláštním způsobem se katolický a protestantský pohled už mnoho let střetávají v debatách o obnově mariánského sloupu na Staroměstském náměstí a je to vlastně jediné téma, na němž je míra vzájemného neodpuštění a nesmíření patrná velmi plasticky. Všude jinde jsou naše vzájemné ekumenické vztahy uctivé a korektní, ale taky poněkud odtažité a povrchní. Spíše než jak bratři v Kristu chováme se k sobě navzájem jako bratranci z desátého kolene…

Cizí příbuzní

Samozřejmě existuje mnoho pozitivních výjimek. Znám katolické kněze, kteří slouží stejně obětavě protestantům i katolíkům. Znám protestanty, kteří mají mezi katolíky mnoho blízkých přátel. Vím o mnoha místech, kde se všichni v daném městě působící duchovní pravidelně setkávají a modlí se spolu. Přesto bych řekl, že drtivá většina křesťanů v téhle zemi „ty druhé“ nezná. Nerozumí jejich bohoslužbám ani teologickým důrazům, příliš nezná jejich běžné starosti a radosti. Nežijeme spolu, ale vedle sebe. Stačí připomenout vzrušenou debatu, která se odehrála 19. ledna 2020 před rozhlasovými mikrofony v pořadu „Vertikála“ mezi arcibiskupem Dominikem Dukou a emeritním předsedou rady Církve bratrské Pavlem Černým. To, co si oba zmínění mužové v přímém přenosu navzájem řekli, není ani náznakem výsledkem nějakého osobního sporu, ale především fatální neschopnosti vnímat odlišné teologické důrazy „těch druhých“. Protestantský kazatel dost dobře nemůže pochopit, že pro katolíka je Marie přímou součástí cesty k Bohu, zatímco katolický církevní hodnostář nemůže pochopit, že pro protestanta je uctívání Marie modloslužbou a neomluvitelným hříchem. Pochopení pro odlišný pohled přitom nutně neznamená jeho přijetí, může být i cestou k potvrzení vlastního postoje. Bez vzájemné důvěrné znalosti k něčemu takovém dojít nemůže. Potřebujeme se navzájem daleko hlouběji poznat. A to se netýká pouze teologie, nýbrž i praxe.

Jednota jedině v Kristu

Znovuobnovený mariánský sloup má být „sloupem smíření“. Organizátoři jeho obnovy to opakují neustále dokolečka, velmi tvrdošíjně a bez většího úspěchu. Zjevně tím ale demonstrují výše napsanou tezi o neschopnosti vzájemného naslouchání. Zda má toto „smíření“ znamenat smíření mezi katolíky a protestanty, nebo snad „smíření se“ protestantů se sloupem, nebo si tím eventuálně máme jako nekatolíci a národ usmířit Marii za to, že jsme jí sloup před více než stoletím strhli, to už se nedozvíme… Zbývá hořký pocit, že pojem „sloup smíření“ je pouze jakousi elegantní frází a že fakticky jde spíše o „sloup nesmíření“... Hledání jednoty je bezpochyby podstatné a důležité. Ostatně proto vznikla i zmíněná výzva. Nutné je ale také napsat, že pokud máme jako křesťané dojít ke vzájemnému smíření, nemůže se dít jinak než v Kristu. A to nejen proto, že to je základní novozákonní důraz, že přesně k tomu apoštol Pavel nabádá například rozhádaný korintský sbor, ale také proto, že právě Kristus je tím, co jednotlivé církve věroučně spojuje. Nikdo totiž nemůže položit jiný základ než ten, který už je položen, a to je Ježíš Kristus. (1 Kor. 3.11)

Nemáme jim co odpouštět

V době, kdy text výzvy vznikal, byl konzultován s mnoha členy různých církví. Jejich reakce byly vskutku pozoruhodné. Členové katolické církve, pokud se vyjádřili, většinou s textem výzvy souzněli a chápali ji. Samozřejmě to může být dáno okruhem katolíků, které jsem oslovil. Naopak někteří protestanté měli k textu množství připomínek, které asi lze shrnout do lakonického „nemáme jim co odpouštět“. Patrně si nejsme vědomi vlastních chyb, pouze toho, že nám bylo ukřivděno. Protestantskou optikou viděno to tak skutečně může být. Žádná z dnes u nás působících nekatolických církví se skutečně, přímo ani nepřímo, nepodílela na jakékoli protikatolické represi. Jinak věc ovšem vypadá z katolického pohledu. Stačí zmínit například mnohá utrpení a doslova tisíce mrtvých, jež přinesly husitské války. Přitom i to je bezpochyby součást „dějin reformace“. Nelze se z nich vyvázat obligátní větičkou, „to my ne, to oni“… Mluvíme-li dnes jako nekatolíci s vážnou tváří o mnoha utrpěných křivdách, nemůžeme se dost dobře vyvázat ze zcela shodně delegované odpovědnosti. Žádáme-li odpuštění za něco, co žádný z dnes žijících katolíků osobně nespáchal, nemůžeme se dost dobře současně vyvázat z hříchů, které činili naši předchůdci... Před Kristem ostatně tak jako tak budeme jednou stát jedině jako dlužníci a omilostnění hříšníci. Už jen proto bychom měli odpouštět bez podmínek.

Jen na okraj se sluší poznamenat, že vzájemné nesmíření a neodpuštění se nutně nemusí týkat jen katolíků a protestantů. Například v protestantských kruzích přinesla mnoho bolesti jinak převratná a překotná doba počátku devadesátých let. V té době vzniklo mnoho nových křesťanských společenství, bohužel ne jen misií navenek, ale často i odštěpením částí společenství už existujících. Ani tohle téma přitom - zdá se - dnes není příliš reflektováno. Bezpochyby přitom existují i mnohá další.

Stejně to nemá cenu

Přesně takhle reagovala ne úplně malá část těch, kteří byli s hotovou výzvou seznámeni... Asi by bylo vskutku bláhové čekat, že si po jejím přečtení padnou představitelé českých církví do náruče a budou si vzájemně v slzách vyznávat hříchy a prosit o odpuštění. Bylo by to ale pěkné a velmi potřebné... Vždyť i Ježíš sám nás, například v Kázání na hoře, učí důslednosti v milování či v odpírání hříchu, jakkoli dobře ví o našich slabostech.

Na kolenou

Celý text výzvy ke smíření a odpuštění si můžete přečíst a také podepsat zde.  Symbolicky v den čtyřsetletého výročí bělohorské bitvy bude doručena představitelům v České republice působících křesťanských církví. To ale jistě není vše, co můžeme pro vzájemné smíření udělat. Potřebujeme se více znát. Potřebujeme se navzájem navštěvovat a mluvit spolu. Samozřejmě vůbec nejlepší je, pokud se spolu dokážeme modlit. Ne jen jednou do roka, ale třeba každý měsíc nebo každý týden. V každém městě a místě jistě existuje řada témat, na nichž se místní církve ve vzájemné modlitbě naprosto shodnou. Proč právě tohle nevyužít? Cesta k mnoha velkým věcem přece začínala právě na kolenou...