Seznamka
Vladimír Boublík v roce 1973
Autor: Archiv autora
V pátek 25. září si připomeneme úmrtí česko-římského exilového teologa Vladimíra Boublíka (1928–1974), který zemřel při návštěvě Československa na komplikace spojené s rakovinou plic. Boublík - katolický kněz, profesor Papežské Lateránské univerzity a děkan tamní teologické fakulty - po sobě zanechal jen zčásti zredigované dílo, které je v řadě ohledů souměřitelné s nejlepšími pracemi velkých teologů minulosti. I když Vladimír Boublík zemřel v pouhých 46 letech, stihl ve svém životě ovlivnit generaci svých vrstevníků, ponejvíce pak svého přítele a rovněž jihočeského rodáka prof. Karla Skalického, který na Lateránu na jeho dílo úspěšně navázal a který se po svém návratu do vlasti v r. 1994 zasadil o reflexi Boublíkových myšlenek a vydání některých jeho titulů.
Vladimír Boublík vstoupil do mého života zvláště svými úvahami o teologii mimokřesťanských náboženství a zásadně ovlivnil moje vnímání teologie kultury a umění. U Boublíka jde ruku v ruce s prací jeho osobní život, charakteristický nezdolnou touhou po kněžství, kráse, potřebou hlubokého a kontextuálního teologického studia a také hledáním lásky/Lásky, která je i navzdory utrpení a smrti jediným pravým smyslem lidského života. I když se Vladimír Boublík po svém útěku do exilu cítil spíš Římanem, jeho srdce hnětla bolest po vlasti, po domově a po mamince. Mnoha Boublíkovým exilovým kolegům bylo dáno prožít o čtyřicet let delší život, dožít se svobodných poměrů, vrátit se domů a – s různou mírou úspěšnosti – se aklimatizovat na domácí poměry.
Vladimír Boublík zemřel čtyři roky předtím, než jsem se narodil v klatovské nemocnici, kde na dohled sametové revoluce zemřela také moje maminka. Pokaždé, když jedu kolem, vzpomínám. Rád jsem v Římě navštěvoval místa, kudy Vláďa Boublík chodíval a kde, pro sebe i pro druhé, rád trhal květiny, které tak miloval. Ty podstatné informace z jeho života pověděli před pár lety jeho spolupracovnice, dr. Monica Schreier, prof. Karel Skalický a ti, kteří ho pamatovali ještě z doby před útěkem za hranice. Na odborné úrovni se jeho dílu dosud věnovali dr. Jiří Žůrek a dr. Kateřina Brichcínová. Na připomínku jeho života přinášíme krátký úryvek z jeho statě o mimokřesťanských náboženstvích, který pro exilový časopis Studie v. r. 1979 z italštiny přeložil šéfredaktor Studií Karel Skalický. Možná se mnou budete souhlasit, že podobná slova dnes nezaznívají tak často jako tehdy na konci 70. let... Moci si tak jednou jedinkrát říct to, co o Boublíkovi napsala Monica Schreier. „Pro mě však byla jeho láska bohatstvím, inspirací, výsadou.“
Potřeba dialogu se dnes pociťuje v různých oblastech křesťanského života, jenž stále více přijímá pluralismus moderní společnosti a uvědomuje si, že koexistence v dialogu je nutností. Přijetí dialogu nezprošťuje misionářské povinnosti. Bylo by však vážnou chybou (chybou psychologickou, ale i hříchem proti upřímnosti a proti lásce), kdyby dialog byl chápán jen ve vztahu podřazenosti vůči misionářské činnosti a vůči »obrácení« těch, kteří se dosud nevydávají za křesťany. Důsledné a upřímné přijetí dialogu vyžaduje od křesťanů hluboký ohled vůči druhému a předpokládá jakousi společnou základnu, upřímnou touhu obohatit se poznáním zkušeností, jež nám přicházejí od druhých. Vést dialog znamená setkat se za účelem lepšího vzájemného poznání, za účelem vzájemného obohacení, za účelem konfrontace. Společná základna dialogu je široká: pozitivně je určena vším, co tvoří náboženský názor na svět, a negativně s dnes probíhající společnou konfrontací s ateismem a s problémy moderního světa.
Dialog na sebe může brát různé formy podle různých dějinných situací, může se uskutečnit mnohými způsoby: počínaje diskuzemi rázu spíše doktrinálního až po osobní důvěrná setkání. Pro velkou většinu evropských křesťanů je dialog s náboženstvími dosud značně omezen. Lze spíše mluvit o ochotě či připravenosti k dialogu. Tato připravenost je povinností všech křesťanů, kteří nechtějí přehlížet znamení časů; zavazuje zvláště kněze, kteří mají vést a připravovat věřící k dialogu.
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
