Žádné zapomenuté světlo

Martin Bedřich
Autor: Tomáš Vodňanský

Evangelijní perikopa 32. neděle vypráví podobenství o deseti pannách s lampami, které čekají na příchod ženicha (Mt 25,1–13). Půvabně tento příběh zbásnil a zhudebnil Adam Michna z Otradovic v písni Smutek bláznivých panen ve sbírce Loutna česká, kde slyšíme: 

„Ó žalostné dřímání! / přivedlo nás k zmrhání
tak drahého času, / tak milého kvasu.
Otevřete dvéře: / nebezpečno v té hře.

(...)

Ta na světě zvířátka / a v povětří ptáčátka
a v moří rybičky / nejsou tak bídničký
jak my odsouzené, / panenky zděšené.

Podobenství je co do vyjádření pohybu dost živé: panny vyšly; ženich nepřichází; ženich je tady, jděte mu naproti; dojděte si k prodavačům; pošetilé panny odešly; ženich přišel; prozíravé panny vešly; dveře se zavřely. Kontrastuje s tím ovšem nejasnost prostorová – kde se to vše odehrává? Temnota noci, která působí v daném příběhu možná nejexpresivněji, jako kdyby potřebu prostorového ukotvení podobenství zlehčovala. Přesto v něm hraje podstatnou úlohu a pomůže nám lépe pochopit, co tento příběh znamená.

Dřív jsem měl tendenci představovat si scénu jako nějakou venkovskou usedlost, kdy panny jen poodešly někam k bráně, tam se opřely o plot a čekaly, až se na cestě objeví svatební zástup. Při dnešním rozjímání na mě ale zapůsobilo úvodní sloveso „vyšly“. Kdyby totiž panny stály jen někde u vstupu do domu, asi by neměly problém sehnat rychle nový olej i ve tři ráno. Ono zmiňované sloveso jako by ale sugerovalo, že vyšly opravdu daleko, mimo domácí prostor. Jako by jejich úkolem bylo nejen dokonavě „vykročit“, ale nedokonavě „jít“, a to až do chvíle, než ženicha někde potkají. V tomto smyslu hrály jejich lampy několikerou funkci – svítily na cestu jim samým, byly signálem pro blížící se zástup ženicha a poté osvětlovaly vlastní svatbu. (Předběhněme úvahu a zkusme si za světlo lampy dosadit svou víru...) 

Klimbání a usnutí panen je v tomto smyslu zásadním selháním. Není to „vytuhnutí“ při dlouhém, nečinném čekání, které je dost pochopitelné a omluvitelné. Je to zastavení na cestě, přerušení důležitého úkolu. Je přitom výmluvné, že jejich lampy za ně svítí, i když spí. Přestože to na chvíli nezvládly, vykašlaly se na své poslání, lampy ještě nějaký čas „pracují za ně“. Když se vrátíme ke světlu jako symbolu víry, můžeme uvažovat o tom, že i když jsou křesťané jako celek povoláni k tomu, aby vyšli ženichovi = Kristu naproti, resp. aby mu šli vstříc v dějinách, možná nakonec na chvíli zastaví, zmalátní, ztratí sílu a usnou – světlo víry jednoho každého ale stále hoří, a to poměrně dlouho. Je ještě dlouho zdrojem představy, že se nic neděje, že vše funguje, jak má, a celá neideální skutečnost dlouho udržuje naději, že když by ženich přišel, na nic se nemusí přijít, panny rychle vstanou, popadnou stále ještě hořící lampy a hurá na svatbu. 

Navíc v okamžiku, kdy se ženich ukáže, není kritériem to, jestli někomu plamen zhasl, nebo ne. Dělicí linka není buď–anebo, není to obraz černobílého uspěl–neuspěl. Na jednu stranu usnuly=selhaly všechny panny, v tom si nemají co vyčítat. Na druhou stranu navzdory všemu lampy svítí oběma jejich skupinám, jen jedné ale brzy zhasnou, což ovšem v tuto chvíli nikdo zvnějšku nemůže poznat. To, že nutnost obstarat si u obchodníka nový olej znamená osudové časové zdržení, znovu potvrzuje, že se daná situace odehrála někde hluboko na cestě – panny došly skutečně daleko, jejich „výkon“ nebyl malý, ba naopak, jejich únava je z tohoto pohledu pochopitelná. A přesto jedna skupina selže, a to proto, že jaksi podcenila dlouhodobou udržitelnost svého poslání. Neměla železnou zásobu, jela nadoraz. Z pohledu plamene jako symbolu víry svou víru přepálila. 

Když se zamýšlíme nad těmito pannami jako nad křesťany obecně, můžeme si podobenství převyprávět takto: křesťané jsou vyzváni, aby v dějinách kráčeli vstříc Kristu, který má přijít. Jejich víra jim dobře osvěcuje cestu – ne absolutně, občas přehlédnou výmol nebo kámen, o který klopýtnou, ale v zásadě je světlo vede bezpečně vpřed. Únava z putování a to, že se ženich na cestě před nimi tak dlouho neobjevil – čekáme na něj už 2000 let... – vedou k tomu, že zpomalují, zastavují a usínají. Možná je to dobrý obraz minimálně evropského křesťanství. Jejich lampy ale pořád svítí – sice se jako celek nikam neposouvají, ale jako zdroj světla vprostřed noci stále fungují. Jako bezpočet věřících skrytých vprostřed nevěřícího světa, anebo trochu jako naše kostely, mnohdy prázdné, ale pořád svědčící o duchu, který jim dal povstat. Nevíme, kolik dalších lidí díky tomuto světlu nesešlo z cesty, nebo dokonce sami našli ve tmě směr na svatbu, k samotnému ženichovi, případně kolik divokých šelem bylo tímto světlem odrazeno, aby někomu ublížily. O tom ale spáči nic nevědí (ale jistě se to jednou ke svému překvapení dozvědí). Když je blízkost ženicha vyburcuje, nic se neděje! Lampy svítí, křesťanství v našem světě přece pořád je, oni jen protřou oči a upraví šaty. Zbývá však ještě nějaký čas a najednou je vidět, že části už dochází dech. Již toho bylo všeho prostě moc. Co je pak ale tou zásobou prozíravých panen? 

Olej není pouze palivo, ale i elán, skutečná radost z ženicha, který není jen povinností, ale opravdovým završením životního (dějinného) poslání. V žalmu 133 čteme o Hospodinově požehnání, že je: „Jako výborný olej na hlavě, jenž kane na vous, na vous Áronovi, kane mu na výstřih roucha.“ To je něco, čeho je třeba si načerpat pro životní pouť co nejvíc, rozhodně i do zásoby. A je to bohužel také to, co se nedá moc dělit. Světlo, které z takového oleje vychází, slouží všem, poráží temnotu pro všechny zúčastněné i nezúčastněné. Ale přelévat ho jiným je ošemetné, protože pak nemusí stačit ani jednomu. Víra neživená touto radostí se záhy přepálí, dotáhne to sice skoro až do konce, ale těsně ve finiši hrozí, že selže. Připravenost panen, o kterém je závěr podobenství, není v tom, že neměly usnout – to se stane nakonec všem. Ale i přes toto selhání měly mít po ruce zdroj další síly a radosti, který jim umožní vstoupit na ženichovu svatbu. Že je tím zdrojem sám ženich, je nabíledni.