Seznamka
Jaroslav Vokoun
Autor: TF JCU
Před časem jsem předsedal habilitační komisi jednoho kolegy, katolického kněze vyučujícího na jedné ze severočeských univerzit. Základem jeho habilitační práce byl záslužný výzkum stavu mysli křesťanských učitelů na státních školách. Jeden z výsledků výzkumu v daném prostředí byl očekávatelný: Všichni prožívají velké napětí mezi tím, co „Církev říká“, a co „Věda říká“ či „Sekulární svět říká“ (přičemž jejich představa o vědě a sekulárním světě je zjevně už dosti archaická, soudobá věda i sekulární svět ve svých výpovědách velmi znejistěly…) Toto napětí pak řeší prakticky všichni osobním příklonem k tomu, co „říká“ věda a sekulární svět, a křesťanskou ortodoxii zkoušejí nahradit jakousi „ortopraxí“, která se vejde do požadavků a ideálů soudobého liberálního světa; ti, kdo tomuto napětí chtějí zcela uniknout, odkládají víru (opačnou možností by byl fundamentalismus vytěsňující tento rozpor příklonem k pravověří).
V rámci celoživotního vzdělávání máme na fakultě diskusní kroužek, v němž jsou téměř samí římští katolíci, většinou nadprůměrně vzdělaní a většinou už kolem sedmdesátky. I u nich neustále narážím na stejné napětí; zde má spíše podobu „Církev by se měla přizpůsobit světu, měla by konečně určité věci uznat.“ Oba zmíněné vzorky v podstatě vidí řešení vnímaného napětí mezi ortodoxií křesťanství a ortodoxií současného světa v tom, že církev ustoupí. To by jistě bylo určitým řešením jejich problému, ale zrušilo by se tak napětí, které ke křesťanství od starověku patří.
Toto napětí prožívali už církevní Otcové, když se jako humanističtí vzdělanci otevírali zvěsti evangelia; i pravověrný tomismus vznikl jako humanistické otevření světu a uznání nároků relativní autonomie světa. Paradoxem reformace je, že ve svých předních představitelích vedla zápas s humanismem, ale je bez něj nemyslitelná. Napětí mezi dnešním humanismem (či spíše dožívajícím humanismem 19.století) a ortodoxním křesťanstvím (či jeho troskami) je jen jednou z mnoha verzí tohoto napětí.
Církevní Otcové mě vždy fascinovali právě spojením obojího; na jedné straně otevřeností světu, na druhé straně až (z dnešního hlediska, možná nic nechápajícího) malicherností v některých otázkách ortodoxie. Byli ve vztahu ke světu schopni něčeho, čeho my většinou nejsme schopni, tj. otevřenosti i odmítání současně, jasného ano a ne. Paradox výzvy z nejstaršího křesťanského listu „Všecko zkoumejte, dobrého se držte“ a výzvy ze zralého listu téhož autora „Nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli“ dokázali ve svých nejlepších představitelích udržet pohromadě. Jejich metodami byla chrésis, tedy umění užívat pohanské kultury jako křesťan, a diakrisis, tedy umění rozlišování (a také charisma rozlišování) toho, co je křesťansky přijatelné a co ne. To první vedlo spíše k otevřenosti, to druhé asi často k odmítání, ale podstatná je právě schopnost tohle spojit.
Tuto schopnost obvykle nemáme, proto se nám tento paradox rozpadá do dvou postojů a každému postoji pak odpovídá dosti silný proud v rámci křesťanstva. To ještě samo o sobě není žádná chyba: Společenství církve je prostorem, který je schopen udržet pohromadě to, co nemůže existovat pohromadě ve vědomí jednotlivce či skupiny. Problém je až tam, kde se jeden pól pokusí ten druhý zrušit, převálcovat, nebo kde se z plodného napětí stává nekonečná přetahovaná bez vítěze. V praxi je asi každý z nás schopen zastávat do hloubky jen jednu pozici, pořádně pochopit křesťanskou ortodoxii nebo poznání tohoto světa; povrchní člověk ovšem lehce spojí obojí, co lze doopravdy spojit asi jen božským pohledem – objektivita je ve vědě klasicky definována jako videre ut Deus videt, vidět to z toho nadhledu, z kterého vidí Bůh, nezávisle na nás pozorovatelích, a na to nemáme. Jde tedy spíš o to radovat se, že jsou tu ti druzí, s nimiž je má pozice v napětí, které může jiskřit a dynamizovat církev.
Svět se svými nároky, se svou vědou, filozofií a uměním a jejich provokacemi křesťanské zvěsti tu zřejmě vždy bude a s ním i křesťané formovaní více vlivem světa než vlivem evangelia (které stejně interpretují v „mezích rozumu“) – takže, ač to někoho asi zarazí – problémem je spíše ten druhý pól, tj. aby tu byli ti, kdo hájí nároky křesťanské zvěsti vůči výzvám tohoto světa (tj. „zlí ortodoxové“). K tomu ze zkušenosti nás, kdo jsme podobně jako církevní Otcové přišli ke křesťanství zvenčí, ze světské kultury a z respektu před tím, co věda říká a svět říká: V první fázi každý z nás hledačů nutně má ještě měřítka tohoto světa, a je dobré, že v církvi jsou lidé, kteří mu vyjdou vstříc a ukážou, že Kristus a křesťanství jsou vlastně dobré i z tohoto světského hlediska. Těch, kdo to umí, je u nás dost. Tohle lze ale provozovat jen do určité míry, a pokud člověk jde v křesťanství do hloubky, narazí na nutnost ještě druhého obrácení, kdy přijme nejen křesťanské obsahy sympatické i z hlediska současného světa, ale kdy přijme i specificky křesťanská kritéria hodnocení (která jsou ovšem jiná a někdy protichůdná tomu, co platí ve světě jako dobré a správné. Symbolem dialogu církve se světem bývali mudrcové z východu, kteří do Betléma přišli na základě svých (astrologických) předpokladů. Pokud se na zpáteční cestě začetli do starozákonních svitků, tyto předpoklady ovšem museli revidovat).
Další pak závisí na tom, zda takto „obrácený křesťan“ ztratí smysl pro to, co odložil, a pro svou ortodoxii se stane neschopným dialogu, nebo zda se mu křesťanská ortodoxie stane pozicí, která mu umožňuje vést dialog se světem a jeho pohledy a zkušenostmi (a ovšem i se zastánci oprávněných či neoprávněných nároků světa mezi křesťany) tak, že je tento dialog užitečný pro církev i svět. Mezi těmi, kdo řeší napětí mezi světem a křesťanstvím na úkor ortodoxie, má ovšem ortodoxie špatnou pověst: je to „strnulá ortodoxie“. Hlubší seznámení s formováním ortodoxie (nikoli se lpěním na ortodoxii) ovšem ukáže ortodoxii jako pluralitní dynamický proces hledání, kde je výsledek obvykle na vážkách a budoucnost otevřená.
Autor je profesor filozofie a teologie na Teologické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích.
