František a sůl země

Evo Morales předává repliku díla jezuitského kněze Luíse Espinala, který byl v roce 1980 zavražděn příslušníky tehdejší pravicové diktatury
Autor: L'Osservatore Romano

Snad by bylo možné začít Kristovým podobenstvím o soli. Je to známá pasáž z Matoušova evangelia: „Vy jste sůl země; jestliže však sůl pozbude chuti, čím bude osolena? K ničemu již není, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali.“ Na mne toto přirovnání působí hodně drsně. Je to opravdu velký nárok, velká zodpovědnost. Respektive je to současně zaslíbení i nárok, jako ostatně celé evangelium. Nedá se to brát na lehkou váhu, i když výrok lze interpretovat různým způsobem. To „vyhození ven“ a „pošlapání od lidí“ myslel evidentně Ježíš vážně. Pokud bychom přirovnání chápali nejen osobně, ale ve společenské dimenzi, je to možná věta o postavení církve, o jejím poslání ve světě.

Ten potřebuje svědectví evangelia s jeho paradoxy i nároky. Pokud se církev jakožto společenství světu jen přizpůsobí a přestane mu dávat jistou příchuť, třeba i ve formě nesouhlasu, špatně to s ní dopadne. V minulých dobách se církvi mohlo stávat, že se přizpůsobovala vládcům tohoto světa, že ztrácela svou prorockou funkci, že se až příliš snažila být tmelícím, zklidňujícím prvkem společnosti. V moderní době spíše hrozí druhý extrém, totiž že nerozpozná nebezpečí radikálního sekularismu, který je schopen rozložit jakékoli principy, na nichž společnost stojí. Přitom už by její členové, alespoň v našich geografických souřadnicích, měli být vybaveni jistou ostražitostí, pokud takové přizpůsobení hrozí – zkušenost s různými typy totalitarismu 20. století by přece měla přinést určitou duchovní imunitu.

Znepokojující tóny

 Cílem mého příspěvku není kritika všech intencí a kroků současného papeže Františka. Sám ho občas poslouchám, zvláště když vykládá biblické oddíly, a přijde mi to velice zajímavé a povzbuzující. Co víc, jeho důrazy na Boží milosrdenství a soucit působí občas jako balzám na duši. Je to velmi vstřícné, přívětivé, motivující. Nemohl bych se přidat k těm, kteří současného papeže viní z herezí v náboženském slova smyslu. Na druhé straně si nemohu nevšimnout určitých jiných tónů současného pontifikátu, které na mě už tak harmonicky a povzbudivě nepůsobí.

Tyto tóny bych rozdělil do dvou bodů, jednak pro přehlednost a jednak proto, že podle mého vystihují určité slabiny Františkova působení. Použiji přitom podněty amerického politologa Daniela J. Mahoneyho.

První bod se týká jisté Františkovy sympatie k levicovým autoritativním režimům a jejich představitelům. Sympatie je možná silné slovo. Jsem dalek toho, abych jakékoli setkání a jakýkoli čin v rámci vatikánské diplomacie přeceňoval, přesto se může zdát, že například kontakty se sesazeným bolivijským diktátorem Evo Moralesem poněkud překročily míru nutnou v rámci korektních diplomatických vztahů. Představte si, jak by vás asi pobouřilo, kdyby papež opakovaně navštěvoval třeba takového maďarského Viktora Orbána nebo třeba i našeho stárnoucího pana prezidenta. A to jde přitom ještě o nesrovnatelné osoby. Pro našince také působí divně některá papežova vyjádření, například ta, kdy viděl ve Fidelu Castrovi přesvědčeného ochránce životního prostředí. Uvědomuji si dobře, že diplomacie je umění možného, ale přece jen nemohu nesrovnávat – například s papežem Janem Pavlem II., který sice také nechával své diplomaty vést rozhovory i s podivnými režimy, například těmi komunistickými, sám ale vystupoval osobně otevřeněji a kritičtěji. U současného pontifika jako by to bylo naopak.

 Jistě je také namístě zmínit v této souvislosti Čínu, zemi, o níž se oprávněně hodně mluví. Nemyslím si, že by to bylo zcela totožné, ale historik si přece nemůže v této souvislosti odpustit srovnání s pověstnou vatikánskou Ostpolitik, tak významnou i pro bývalé Československo a další země tehdejšího východního bloku. Myslím, že je přinejmenším zvláštní, když se dnes uctívá osobnost kardinála Josefa Mindszentyho, který mimochodem vzdoroval i tehdejší papežské politice, a na druhé straně se málo připomíná trpící katolická církev v čínském podzemí, věrná Svatému stolci už sedm dekád.

Přílišná kritika Západu

Přečetl jsem si rozhovor papeže s Dominiquem Woltonem O společnosti a politice. Jsou tam pasáže, které mne velice oslovují. Na druhé straně mne ale zarazilo, jak mnoho tam papež mluví o devastaci prostřednictvím dědictví kolonialismu a hříchů Západu, včetně trhu a kapitalismu. Nepléduji zde pro kapitalismus, ale pro vidění obou stran mince. Proč máme tolik kritizovat (a třeba oprávněně) Západ, jeho minulost i současnost, a na druhé straně být tolerantní k nezápadním náboženstvím a politickým systémům? Leccos je vysvětlitelné, jak mi před nedávnem opakoval profesor Karel Skalický, papežovým původem, jeho latinskoamerickou zkušeností. Nemá ale katolík právo požadovat po papeži, aby byl univerzální a nenechal se tolik svázat zkušeností jednoho kontinentu? Ale vlastně to není přesné: papež je na druhé straně až příliš paušální, když kritizuje války, peníze a ty, kteří ničí ekosystém. Není zde naopak té generalizace příliš? Války jsou různého druhu, penězi lze zachraňovat životy a dalo by se možná říci, že někteří ekologisté ničí svobodu, a nakonec životní prostředí v širším slova smyslu víc než my všichni dohromady. Jako by u papeže scházelo nějaké senzorium k rozlišení západních hodnot a nebezpečí jejich aktuální destrukce.

Rozhovory s  D. Woltonem jsou ale zajímavé nejen pro to, co v nich je, ale i to, co v nich není. Zarazilo mne, kolik je v nich například oceňování moderního chápání rovnosti a jak absentuje hlubší promýšlení západního chápání demokracie a jejích kvalit. Papež samozřejmě není a nemusí být politolog. Vychýlení na stranu jakéhosi „emotivního“ chápání náboženství a politiky mi však přijde nabíledni.

Nebezpečný sekulární humanismus

Čímž se dostávám ke druhému bodu, na který se podle mého soudu též hodí citát z Matoušova evangelia. Je mi velice sympatické, jak je současný papež velice otevřený k různým církevním nařízením, jak se snaží změnit kuriální atmosféru, jak klade důraz na osobní příklad. Ale jak se mi líbí jeho církevní politika dovnitř církve a myslím, že je velmi zapotřebí, tak se mi méně líbí politika „navenek“, k něčemu, co by se dalo nazvat opět s Mahoneyem sekulární modernou. Zdá se mi, že František podcenil nebezpečí ze strany sekulárního humanismu, který už dávno není – pokud vůbec kdy byl – jakýmsi klidnějším proudem, který často oprávněně tepe církev za určité nedokonalosti, ba hříchy. Ten bychom mohli jistě uvítat.

Dnešní sekulární humanismus má však mnoho nebezpečných rysů a bylo by naivní, kdybychom si to nepřiznali, a co více, kdybychom na tato nebezpečí neupozorňovali a neanalyzovali je. Není možné se jednoznačně otevírat světu, který křesťanskou tradici a moudrost odvrhuje. Není možné jednoznačně hodnotit dnešní trendy včetně ekologického aktivismu, různých genderistických novinek a zeslabování obhajoby každého lidského života. Když poslouchám občas nějaký papežův projev věnovaný společenským a politickým problémům, tak zcela souzním s názorem, že připomíná proklamace nějakého vysokého komisaře OSN (papež si ostatně této podivné organizace velmi cení).

Papež František
Autor: Flickr.com / Presidencia de la República Mexicana

Vím, že to zní tvrdě, naštěstí to není ani můj postřeh, ale na mne to tak opravdu někdy působí. Dělá to na mne dojem, jako by papež neviděl úplně ostře, že čelíme poměrně silnému ideologickému tlaku. Že už dávno nejde o ochranu životního prostředí, která je samozřejmě správná, ale o ideologický tlak mediálně silných skupin, které nemají demokratické pozadí. Že už dávno nejde o napravení postavení žen ve společnosti, ale o atak na starou křesťanskou tradici, která staví více na tom, co odpovídá lidské přirozenosti a Božímu záměru s člověkem. Že už dávno nejde o pluralitu názorů, ale o politickou korektnost, která nás ujařmuje.

Co mne ale opravdu irituje, jsou některé papežovy úvahy o míru, který staví nade všechno. Jako bychom už nevěděli či nechtěli vědět, jak je pojem míru zneužitelný. Jak se na mír odvolávali v nedávné minulosti ti, kterým šlo o útlak a nespravedlnost. V této záležitosti nemůže být žádný křesťan, tím méně papež, naivní. Jsme poučeni Solovjovem, Dostojevským a Solženicynem, že existuje i „nebezpečný mír“, a někdy dokonce i spravedlivý boj se zlem či legitimní válka. Zdá se mi, že papež František toto jemnější uchopení problémů odmítá.

Při této příležitosti se mi zdá vhodné, abych připomněl jednoho křesťana z českého prostředí, který měl v tomto ohledu jasno – katolíka, disidenta, chartistu Václava Bendu a jeho pronikavé postřehy tohoto druhu. Neměli bychom si je znovu přečíst v čase, kdy je mír znovu využíván v politické agitaci, ačkoli sofistikovaněji než za komunistické éry?

Františkův paradox

Rád bych konstatoval, že mne vůbec netěší, že takto musím mluvit i psát. Pro mne osobně je to velký problém. Ne v tom smyslu, že bych nemohl či nechtěl kritizovat nejvyššího představitele církve. Těžko si ale v hlavě srovnávám paradox, který jsem zmiňoval na začátku svého příspěvku. Jak to, že v náboženských oblastech, v oblastech křesťanského prožívání víry s tímto papežem souzním, ale v politických záležitostech mi jeho prohlášení přijdou tak vágní a místy nedostatečná? Jsou samozřejmě dvě možnosti: problém je možná ve mně a úplně se nedokážu sladit s tím, čemu se říká po staru „hledání třetích cest“. Anebo je problém v tom, že je tento rozpor objektivním faktem a že v určitém rozporu tohoto druhu žije určitá část dnešního katolického křesťanství, což jí nemusí být k dobrému?

Na závěr bych chtěl položit otázku, nad kterou bychom mohli zapřemýšlet. Jedná se o kontinuitu papežství v moderních dějinách, o kontinuitu mnohdy pracně budovanou a takříkajíc „chtěnou“. Každý papež se takřka povinně odvolává na své předchůdce, a to nejen v dogmatice – tam je to jasné –, ale například v sociálních otázkách a v chápání politických záležitostí. Jedná se o však o kontinuitu, či určitý typ diskontinuity? Není v této oblasti opravdu veliký ideový rozdíl například v posledních dvou, třech pontifikátech?

Autor je profesor historie na Historickém ústavu Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně a zakladatel nakladatelství CDK

Vydáno ve spolupráci s redakcí časopisu Universum. Text vyšel v aktuálním prosincovém čísle revue. Poněkud odlišný pohled na politický rozměr působení papeže Františka přináší v tomto čísle Jaroslav Šebek. Jeho text publikujeme koncem prosince.