Seznamka
Ilustrační foto
Autor: Pixabay.com
„A tak zůstává víra, naděje, láska – ale největší z té trojice je láska,“ píše Pavel ve svém listu do Korintu. Bez ohledu na kulturní a civilizační okruh, v němž žijeme, bez ohledu na vyznání a na všechno, co mám a kam mířím, jsou Vánoce časem touhy, vzpomínek a doufání.
Onen zvláštní čas po zimním slunovratu, v němž křesťané očekávají narození Světla, rezonuje v lidech celého světa něčím, co lze jen stěží vysvětlit globálním propojením světadílů. Těch několik vyhrazených a posvátných dní, v nichž se i člověk hrubozrnného srdce snaží chovat jako člověk, nás znovu spojuje v jeden lid, v jednu společnost, v jednu gens humana. Už první dny po Novém roce ukážou všechny staré rozpory a napětí, pro které nemůžeme druhému přijít na jméno. Ale neboj se jich! Těch několik málo dní, snad jen hodin nebo minut, má v sobě sílu rozbít kamennou krustu lidského srdce, které se tři sta šedesát čtyři dní živí nenávistí a utrpením. I těch pár minut - nebo snad jen vteřin - stačí, aby kdokoliv z nás uviděl, co je třeba smířit, co odpustit, co napravit, co vrátit, co zachovat, co milovat, proč být. Je to pohled možná k nesnesení, ale je to pohled omilostněné vteřiny. Je na každém, jak na něj odpoví.
„Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově.“ Jenže jaký Spasitel? A jaký Kristus? A jaký Pán? Celý rok tu byl k tomu, aby se kdokoliv otevřel tajemství Spasitele a Krista a jeho kralování. Celý rok tu byl k tomu, aby člověk svým životem dokázal, kdo je jeho Spasitel a Kristus a Pán. Celý rok tu byl k tomu, aby kdokoli, kdo o Ježíši něco zaslechl a uvěřil, šel a zvěstoval, že se už brzy narodí Spasitel, Kristus Pán... Poznání Boha neuchvátáš.
Lidé čistého srdce touží, a nesejde na tom, jak moc jsou jejich přání velká a fantastická. Boží dítě, které žije navzdory naléhání tohoto světa své křestní znamení, je vybízeno k tomu, aby prosilo o všechno, po čem jeho srdce touží. A jelikož to srdce bylo uhněteno a vyzkoušeno láskou, dobrotou a spravedlností, ví, o co si má Bohu říct. Člověk bez svědomí, soudce, zélóta a pán, který celý rok budoval lidské království z tohoto světa, v němž musíš pokorně smekat čepici a obřadně říkat rukulíbám, ani teď, v těch několika málo dnech a hodinách a okamžicích netouží, ale chce, nepřeje si, ale očekává, neprosí, ale diktuje své požadavky, protože bůh, kterého celý rok nesl do světa, slyší jen na zaříkávání a vojenskou disciplínu. Avšak tak jako loni a tak jak za tisíce let, takový bůh se v Betlémě pod hvězdami nenarodí, víš?
Ten, kdo v tomto světě ještě věří, udělá všechno pro to, aby rozmnožil touhu svých blízkých a aby jim udělal radost, z níž budou žít do jara, kdo ví, jestli ne do příštích Vánoc. Člověk, jenž se v kalupu uplynulého roku nebál dávat a pomáhat a rozdávat a zachraňovat a být, bude vedle touhy svých blízkých v tichosti a na kolenou prosit za víru, za naději a za lásku, neboť ví, že jen tak mu bude dáno poznat, co je to dobrota a spravedlnost a co je hlavní úkol Ježíšových učedníků. Ten, kdo říká lásce ano, asi nepochybuje, o co bude v slzách volat k dítěti, jehož už za pár chvil budou v chladném ránu zahřívat Maria s Josefem. „Lásku, lásku,“ volal v nejtěžších chvílích svého života teolog Vladimír Boublík. Co do ticha svaté noci asi zavolám já? A ty?
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
