Seznamka
Zdeněk A. Eminger
Autor: archiv autora
Na samém počátku ledna si připomínáme křesťanské manžele, svatého Juliána († asi mezi roky 305 a 312) a jeho ženu, svatou Basilisu. Mezi mnoha Juliány vynikal ten náš pohostinností a ochranou pronásledovaných křesťanů. Se svou manželkou žili jako bratr se sestrou. Původně se upínal k zasvěcenému životu, ale na přání rodičů se oženil. Když Basilise navrhnul, aby dál žili sice jako manželé, ale bez tělesné lásky, souhlasila. Po její smrti se Julián stal obětí nemilosrdného pronásledování křesťanů. Nedovedl se klanět modlám ani zradit toho, kdo se již v dětství stal Pánem jeho života.
V dnešní poněkud přesexualizované a překomplikované době se patrně divíme, co že to bylo za manželství a jak to oba mohli vydržet. Myslím si, že právě takový vztah bychom mohli bez problémů nazvat moderní terminologií „alternativní“ a něco si z něj vzít. Oba žili dobrovolně tak, jak mnozí z nás nejsme zvyklí. Byli vlastně úžasně jiní, odvážní, a to jak vzhledem ke svému vztahu, tak k dosvědčení víry, za niž Julián zaplatil mučednickou smrtí. A zvítězil.
Ruský filozof a spisovatel V. V. Rozanov psal o tenké hranici, která odděluje světce od nesvatých. Ve 4. století žil a vládl imperátor Flavius Claudius Iulianus známý spíš pod jménem Julián Apostata či Julián Odpadlík. Pod vlivem studia, četby a vzorů velkých osobností se kolem r. 350 odvrátil od křesťanství (ariánské tradice) k novoplatonismu. Když se caesar Julián, prokazující své vojenské schopnosti ve slavném tažení a bitvách v Galii, stal po smrti císaře Constantia II. sám císařem (361), nařídil tvrdá opatření proti křesťanství, kultu a církvi, avšak ne pronásledování, v němž by mařil lidské životy. Křesťané byli odstaveni z veřejných funkcí, zvláště pak ze škol a akademií, aby neovlivňovali vzdělávání svou vírou a samozřejmě i reflexí Bible. Jeho řecky psaný spis Libri tres contra Galileos (Tři knihy proti Galilejským), z něhož se dochovaly jen zlomečky a na které zareagoval Cyril Alexandrijský dílem Contra Iulianum, byl – zdá se – intelektuálně a duchovně silnou polemikou s křesťanstvím. Jenže jeho úsilí obyvatele Konstantinopole a Antiochie neuchvátilo, tím méně jeho pokus o vytvoření jakési univerzální pohanské církve, která by zahrnovala významné pohanské kulty, podporované novoplatonskou filozofií.
I když jeho politická správa Římské říše fungovala a řada reforem zlepšila strukturu a každodenní život společnosti, byl osudově vehnán do perského tažení, které mělo zajistit bezpečnost východní hranice říše a vypořádat se s barbary. Julián však prohrál. V jedné z bitev, 26. června 363, zemřel po zasažení oštěpem do břicha některým z Peršanů, nebo jeho vlastních lidí. Jeho přátelé i nepřátelé, interpreti a pozdější tradice více méně jednotně hovoří o tom, že čím dál víc vojáků jeho armády se stávalo křesťany a že se Julián celou dobu své císařské vlády i válečného tažení setkával s odporem vůči svému odpadlictví. Nebylo mu platné jeho vzdělání ani tisíceré pohanské texty, obřady a kulty, neboť onen Galilejec, modrý a probodený Bůh Ježíš, nakonec zvítězil. Legenda praví, že za posledními Juliánovými slovy „Zvítězil jsi, Galilejský!“ nebylo pohrdání tím, koho nenáviděl, ale přiznání, že bez Boha se zhroutí všechno – lidský život, plány, sny, malá společenství i říše, které se zdály být věčné. Zvítězil?
Dva Juliáni. Dva nejednoduché osudy, které poznamenaly svět a dodnes nás vedou – dovolíme-li – k přemýšlení o tom, co je podstatné. Který z Juliánů je vám blízký? Ten, onen, oba? Není vlastně nakonec potřeba zažít své vlastní odpadnutí, po němž může lidská duše obrůst novými výhonky a vzbudit se k životu, který má větší cenu než tisíce vrabců?
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
