Seznamka
Ilustrační foto
Autor: Pixabay.com / Rodolfo Quevenco / Creative commons
„Svatá matka církev, která v dlouhém běhu dějin stále hlouběji nazírala a chápala tajemství lidské spásy, vždy rozmanitými způsoby učila, třebaže někdy jen zahaleně, že Nejsvětější Panna Maria, svatá Matka Boží, byla prvním člověkem, který skrze moc Ducha svatého učinil svého Syna a našeho Spasitele, Pána Ježíše Krista, reálně a skutečně přítomným pro všechny, kdo se budou stávat jeho učedníky během jeho pozemského života a po všechny časy až do konce věků.“
Jednoho dne, možná od nynějška za padesát nebo za sto let, budou tato slova nebo jiná jim podobná, ale pravděpodobně ještě nabubřelejší stát v preambuli papežské encykliky nebo koncilního dokumentu, který konečně zpřístupní ženám svátostné kněžství.
Pak budou následovat paragrafy o Marii Magdalské, která byla první, kdo hlásal reálnou přítomnost vzkříšeného Krista „dalším“ apoštolům…
Myslím to vážně. Svěcení žen nakonec přijde, protože církev není schopná přijít s jediným přesvědčivým argumentem, kterým by ospravedlnila pokračující udržování institucionální a institucionalizované misogynie. Zmůže se maximálně na to, že řekne: „Vždycky jsme to tak dělali.“
Nicméně až se církev konečně zbaví dostatečného počtu kleriků a klerikalistů, kteří hájí odsouvání žen do pozice občanů druhé kategorie, přijde papež nebo ekumenický koncil, pravděpodobně s množstvím ženatých biskupů, který bude mít odvahu a svatou vůli kněžství žen konečně schválit.
Učení církve se nikdy nemění
Avšak nikdy ani náznakem nepřipustí, že mění věčné učení církve. A nikdy nepřiznají, že předchozí učení bylo špatné. Nikdy.
Podobně jako se papež František vyjadřuje ve svém novém motu proprio o právním uznání toho, co minimálně dvě nebo tři generace katolíků dosvědčují po celá desetiletí – totiž, že ženy při mši čtou (jsou lektorky) a že dívky ministrují (jsou akolytky) –, tak i dokument povolující kněžství žen bude hovořit o „potřebách doby“ a „vývoji nauky“ a „konsolidované praxi“...
Někteří budou mít námitky a budou říkat, že to není možné, nebo že je to dokonce nesmyslné. Budou správně upozorňovat, že Jan Pavel II. pro svěcení žen „zavřel dveře“, jak i František při mnoha příležitostech potvrdil. Avšak tento chytrý jezuitský papež ví velmi dobře, že zavřené dveře mohou být vždy otevřeny.
Vysadit dveře z pantů
Tímto novým motu proprio a průvodním dopisem, který zaslal prefektovi Kongregace pro nauku víry, kardinálu Luisovi Ladaria, papež jedny dveře nejen otevřel (v tomto případě dveře k formálnímu ustanovení žen jako lektorek a akolytek), ale začal je přímo vysazovat z pantů, aby už nikdy nešly znovu zavřít:
„Umožnit laikům obojího pohlaví přístup ke službám akolyty a lektora z titulu jejich účasti na křestním kněžství zvýší skrze liturgický akt ustanovení také uznání cenného přínosu, který velký počet laiků včetně žen po velmi dlouhou dobu poskytoval životu a poslání církve.“ Poznamenává papež v listě prefektovi Kongregace pro nauku víry.
Tyto řádky následují krátce po místě, kde František znovu omílá starý dvoupatrový systém církevní služby a používá pár šikovných slovních kliček, aby odůvodnil, proč horní patro stále vylučuje ženy: „Jasnější rozlišení mezi tím, čemu se dnes říká ‚neordinované (neboli laické) služby‘ a ‚ordinované služby‘, umožňuje zrušit vyhrazenost prvně jmenovaných pouze mužům.“
„Jestliže s ohledem na ordinované služby církev ‚nepovažuje sama sebe za oprávněnou připustit ke kněžskému svěcení ženy‘ (srov. v. Jan Pavel II., apoštolský list Ordinatio sacerdotalis, 22. května 1994), pro neordinované služby je možné, a dnes se to jeví i vhodné, tuto vyhrazenost překonat.“
„Tato vyhrazenost dávala smysl ve specifickém kontextu, ale v nových kontextech může být přehodnocena, protože vždy měla za své kritérium věrnost Kristovu pověření a touhu žít a hlásat evangelium předané apoštoly a svěřené církvi tak, aby mohlo být zbožně slyšeno, svatě zachováváno a věrně hlásáno.“
Problém, na který se zde naráží, je, že nejdůležitější svátost je křest. Je to jediná svátost nutná k tomu, aby člověk mohl být ustanoven do konkrétní služby, ať už je udělována „skrze liturgický akt ustanovení“, nebo svěcením.
„Už není muž, ani žena“
Neexistuje žádný teologický důvod nebo božský příkaz, který by umožnil ženám přístup k některým službám, ale odepřel jim přístup k jiným. Jsou to lidská ustanovení, obzvláště proto, že Ježíš nikdy nikomu neudělil „kněžství“, jak ho známe dnes.
Jediné „kritérium“, které umožňuje církvi zrušit onu „vyhrazenost“ těchto jiných služeb pouze mužům, jak říká papež, je „věrnost Kristovu pověření a touha žít a hlásat evangelium předané apoštoly a svěřené církvi tak, aby mohlo být zbožně slyšeno, svatě zachováváno a věrně hlásáno.“
Muži a ženy si ve křtu buď jsou rovni, nebo si rovni nejsou. Sv. Pavel říká: „Už není muž, ani žena“ (Gal 3,28). Skrze tuto nejdůležitější svátost jsou tedy voláni ke svatosti všichni.
Církev si ale vyvinula svátost kněžství, a to v často přehnaných podobách, což v důsledku vedlo k vytvoření dvoupatrového systému, který určuje, jak který člověk dosahuje svatosti, zastává službu nebo vykonává církevní autoritu (dohled).
Univerzální povolání ke svatosti versus vyšší životní stav
Po mnohá staletí až do našich dnů byly kněžství a řeholní zasvěcení pokládány za „vyšší životní stavy“ oproti stavu „pouze“ pokřtěných. Druhý vatikánský koncil však formálně potvrdil „vývoj nauky“ k takzvanému „univerzálnímu povolání ke svatosti“ založenému pouze na tom, že jsme pokřtěni v Kristu.
Nicméně rozlišení na dvě třídy církevní služby trvá dále a ženy zůstávají jedinými pokřtěnými členy, kteří jsou vyloučeni z privilegovaného stavu svěcených služebníků. Vypadá trochu hloupě dělat velký pokrok z právní změny, kterou papež František uskutečnil formálním uznáním toho, že ženy vykonávají služby, které už zastávaly po desetiletí. Rafinovaní a prohnaní teologové budou stále moci po libosti ohýbat teologii jako preclík, aby buď podpořili, nebo vyvrátili, co papež právě udělal. To už je ale jedno.
Katolická církev stejně nakonec bude světit ženy na diakonky a na kněžky, protože dělat to je věc správná a svatá, a také proto, že církev, která brání polovině či ještě většímu množství svých členů, aby plně odpovídali na Boží povolání ke službě, je církev zmrzačená.
V „nových kontextech“ našeho vyvíjejícího se a rozvíjejícího se světa je sebevražedné si byť jen pomyslet, že by bylo možné nechat ženy v druhořadé sekci Božího lidu. Církev, která to dělá ještě dnes v této době, je odsouzena stát se sektou.
Avšak neztrácejte naději. Je zde Duch svatý a On to nedopustí.
Z anglického originálu publikovaném v La Croix International přeložil Jiří Pavlík.
