Seznamka
Ilustrační foto
Autor: Pixabay.com / Rodolfo Quevenco / Creative commons
Druhý vatikánský koncil oživil některá potlačená a zapomenutá charismata v duchu výroku z Písma: „Každý zákoník, který se stal učedníkem království nebeského, je jako hospodář, který vynáší ze svého pokladu nové i staré“ (Mt 13,52). K těmto charismatům patří panenské zasvěcení, které se udílelo jen v klášteře. Od roku 1970 mohou toto zasvěcení přijmout i ženy žijící ve světě. Uchazečky skládají do rukou diecézního biskupa slib čistoty bez slibu chudoby a poslušnosti. Přiměřená chudoba a poslušnost se však předpokládá.
Zasvěcené panenství (Ordo virginum) patří k méně známé, ale prapůvodní a nejstarší formě zasvěceného života. Nemá zakladatele ani zakladatelku, zrodilo se v církvi zcela spontánně. Vzor představuje Panna Maria, kterou podle apokryfního Jakubova protoevangelia rodiče přinesli do Jeruzalémského chrámu a „obětovali“ Bohu. Připomíná to svátek Zasvěcení Panny Marie v Jeruzalémě 21.11. (dříve Obětování Panny Marie).
Panny jako zvláštní stav v církvi existovaly vedle poustevníků a asketů již v apoštolských dobách. V Matoušově evangeliu Ježíš mluví o těch, kteří se zřekli manželství pro Boží království. Apoštol Pavel píše: „Žena nevdaná a panna se stará o věci Páně, aby byla svatá na těle i na duši.“ (1 Kor 7,34). Z toho lze soudit, že panenské povolání existovalo už kolem roku 50. Ve Skutcích apoštolů vystupují čtyři dcery jáhna Filipa, "prorokyně a panny, které měly dar mluvit pod vlivem vnuknutí“ (Sk 21,8-9).
Zasvěcené panenství představovalo v prvních třech stoletích vstupenku do mučednického stavu. Z tohoto období pochází mnoho panen mučednic, např. sv. Agáta, Lucie, Cecílie, Anežka Římská. Povolání se přesto rozvíjelo, zvláště v Egyptě a Kartágu v duchu Tertullianova výroku: "Semenem nových křesťanů je krev mučedníků“.
Změnu přinesl Milánský edikt (313). Církev uznala zasvěcené panny jako životní stav, začala je zasvěcovat slavně a veřejně. Uchazečka složila do rukou biskupa slib a přijala závoj. Jednalo se o analogii svatebního obřadu. První historicky doložené zasvěcení se konalo v roce 352 nebo 353 v bazilice sv. Petra v Římě. Papež Liberius zasvětil sestru biskupa Ambrože Marcelínu.
Zasvěcené panny žily v křesťanské obci u svých rodin, věnovaly se modlitbě, službě a pokání. Od 4. století se začaly sdružovat do komunit, kterým biskupové stanovovali pravidla. Některé komunity přijaly mnišská pravidla a staly se základem prvních ženských klášterů. Několik století koexistovaly dvě skupiny – panny v klášteře a panny ve světě. Obě skupiny byly zasvěcovány stejným liturgickým obřadem, později se začal v klášterech užívat odlišný liturgický obřad.
Během 5. a 6. století vznikly v Římě a střední Itálii početné komunity panen. Proti nim vystupoval sv. Benedikt z Nursie, zakladatel západního mnišství, který považoval za vstupní bránu k dokonalosti pouze řeholní stav. První lateránský koncil konaný v roce 1139 tento způsob života odsoudil. V rámci liturgických reforem byl pro zasvěcování panen zaveden opět pouze jeden obřad, ale k zasvěcování ve světě již nedocházelo. V 15. století se upustilo od panenského zasvěcení i v klášteře. Uchazečky se začlenily do řeholní instituce složením řeholního slibu.
Touha po zasvěceném životě ve světě však přetrvala. Příkladem bylo hnutí bekyň, které vzniklo ve 13. stol v Belgii, rozšířilo se v Evropě i v Čechách. Jednalo se svobodné ženy nebo vdovy, které neskládaly řeholní sliby, nevstupovaly do kláštera, ale žily ve společných domech. Modlily se, rozjímaly, četly Písmo, vydělávaly si tkaním a předením, vyskytly se mezi nimi zdatné obchodnice. Církev se snažila tyto ženy přičlenit k III. řádu sv. Františka jako terciářky. Mužskou analogií bylo hnutí beghardů. Přezdívalo se jim jamníci, protože se scházeli v jámách.
Ilustrační foto
Autor: Unsplash.com / Josh Applegate
Výrazným příkladem zasvěcené panny ve světě je Kateřina Sienská (1347-1380). Narodila se v italském Toskánsku v rodině s 25 dětmi. Otec pracoval jako barvíř vlny a hlásil se k františkánským terciářům. V sedmi letech se zasvětila Bohu soukromým slibem. Její matka byla velmi zbožná, ale prakticky založená žena, pro duchovní styl dcery neměla příliš pochopení. Ta k její nevoli odmítala nabídky sňatků, nakonec se připojila k dominikánským terciářkám. Přestože neuměla číst a psát, diktovala dopisy plné duchovní hloubky a vysoké literární hodnoty často i několika písařům zároveň. Dopisy adresovala papežům, kardinálům, biskupům a vysoce postaveným veřejným činitelům. Nešetřila v nich ostrými výrazy, ale ti ješitní hierarchové a činitelé její slova kupodivu přijímali, dokonce ji jmenovali učitelkou církve. Možná proto, že tyto dopisy vycházely z hlubokého spojení s Bohem a pokory, ne z nějaké nezvládnuté emocionality. Vyšly i knižně pod názvem Listy sv. Kateřiny.
Z renesanční Itálie pochází sv. Anděla z Merici (1474-1540), zakladatelka Společnosti sv. Voršily pro ženy a dívky, které toužily žít podle tří evangelních rad ve své rodině a prostředí. Koncem 17. století ve Francii došlo k přeměně společnosti na řeholní kongregaci s přísnou klauzurou.
Velkou bojovnicí za působení zasvěcených žen ve světě byla Angličanka Mary Ward (1585–1645). Narodila se v době vlády královny Alžběty I., která po vzoru Jindřicha VIII. usilovala o oddělení církve od Říma. Mary pocházela z katolické šlechtické rodiny. Její babička prožila pro svou víru čtrnáct let ve vězení. Dům rodičů tajně navštěvovali jezuitští kněží, v případě prozrazení jim hrozila poprava. Mary je velmi obdivovala. Prohlašovala, že až bude velká, stane se taky paterem. Duchovní volání v sobě cítila už od dětství, ale konkrétní formu musela dlouho hledat. Rodiče a jejich přátelé kněží očekávali, že založí v severní Anglii silnou katolickou rodinu. Ani neměla kam vstoupit, protože Jindřich VIII. kláštery zrušil. Začala tedy zvažovat útěk z Anglie. Nevíme detailně, jak její rozhodování probíhalo, ale není pochyb, že bylo ovlivněno událostí z listopadu 1605, známou pod názvem "spiknutí střelného prachu". Několik anglických katolických šlechticů se rozhodlo uskutečnit atentát na krále Jakuba I., nástupce královny Alžběty. Jednalo se o schopné mladé muže, v nichž rostla frustrace z nemožnosti účastnit se společenského, profesního a politického životě. Nový král sice zpočátku signalizoval vůči katolické církvi vstřícnost. Později však získal dojem, že katolíci jeho benevolence zneužívají, a začal vystupovat protikatolicky. Spiklenci nechali tajně umístit do podzemí Westminsterského paláce 36 sudů střelného prachu s úmyslem vyhodit budovu do vzduchu během zahajovacího jednání parlamentu, jehož se měl zúčastnit král a většina protestantské aristokracie. Cílem bylo vyvolat povstání a dosadit katolického panovníka. V předvečer akce došlo k jejímu odhalení, spiklenci byli zatčeni a popraveni, v zemi nastaly protikatolické represe.
Mary Ward se podařilo uprchnout během roku 1606. Vstoupila do přísně kontemplativního kláštera klarisek v belgickém Saint Omeru, který jí nevyhovoval. Po nějaké době z něj odešla a založila vlastní klášter určený pro ženy uprchlé z Anglie. Ale i tento řád musel mít přísnou klauzuru. Mary cítila, že život za klášterními zdmi nebude její cestou, tak odešla i odtud. Začala kolem sebe shromažďovat ženy a zakládat školy pro dívky. Tak vznikl institut Anglických panen, dnes známý pod jménem Congregatio Jesu. Anglické panny chodily běžně po ulici, pěkně se oblékaly, navštěvovaly kulturní a společenské akce. Začalo se jim přezdívat "pádivé holky" a do Říma chodila jedna stížnost za druhou. Pohyb zasvěcených žen mimo klauzuru nebyl v 17. století přípustný. Institut se slibně rozvíjel v mnoha zemích, ale nepodařilo se získat papežské schválení.
Mary Wardová často cestovala s nasazením života do Anglie a arcibiskup z Canterbery prohlásil, že "je víc než velkým zlem, nebezpečnějším než šest jezuitů". Od anglikánského arcibiskupa to vyznělo spíše jako projev uznání. Ale i v katolické církvi, zvláště u jezuitů, narážela na nepochopení, předsudky a podezírání. Šířily se různé pomluvy, jejichž důsledkem byla roku 1631 papežská bula Urbana VIII., která vyhlásila, že Institut se musí, potlačit, vymýtit, vykořenit a zrušit’. Mary byla zatčena jako, heretička, schizmatička a rebelka proti církvi svaté’ a uvězněna inkvizicí, což zhoršilo její už tak podlomené zdraví. K uvěznění papež příkaz nevydal, ani o tom nevěděl. Pánové od inkvizice byli v tomto případě papežštější než papež. Jakmile se papež o uvěznění dozvěděl, přikázal Mary propustit, dokonce jí nabídl osobní setkání. Bylo mu jasné, že to není žádná rebelka ani kacířka, ale kromě obecného duchovního povzbuzení jí nemohl víc nabídnout.
Umírající Mary se vrátila do Anglie. Před smrtí napomenula shromážděné sestry, proč se tváří smutně, a vyzvala je ke zpěvu a chvále Boha. Nevím, jestli byla vyznavačkou dnes tak populárního pozitivního myšlení, nebo měla prorocký dar a tušila, že její dílo bude v budoucnu pokračovat. Zemřela s Ježíšovým jménem na rtech, pohřbili ji na protestantském hřbitově. Roku 1877 Institut obdržel plné papežské schválení, Mary Wardová byla oficiálně uznána za jeho zakladatelku. Benedikt XVI. jí v roce 2009 přiznal “hrdinský stupeň ctnosti" a nazval ji "ctihodnou služebnicí", což znamená předstupeň svatořečení. Boží dílo a Boží vůle se nakonec prosadí bez ohledu na zájmy církevní hierarchie, která nestojí nad Božím dílem, ale má mu sloužit. Ne vždy to dělá, ale to už není náš problém.
Po Tridentském koncilu v polovině 16. století nastal tlak na uniformitu. Zdálo se, že zasvěcené ženy ve světě skončily. V následujícím století se vynořily činné ženské řády, dvířka se tak pootevřela.
K prvnímu znovuobnovení zasvěceného panenství ve světě došlo překvapivě v Číně, kde v letech 1899-1900 vypuklo tzv. Povstání boxerů. Jednalo se o tajnou čínskou organizaci, která bojovala proti politickému a ekonomickému vlivu cizinců, zvláště západních mocností. Nazývala se také Pěst ve jménu míru a spravedlnosti. Po potlačení tohoto povstání došlo k zákazu tradičních ženských řádů. Místní církev se uchýlila k starověké praxi zasvěcování žen do "stavu panen" a povolila jim zůstat u svých rodin.
Počátkem 20. století si někteří biskupové a opati začali uvědomovat, že tato forma zasvěceného života může církvi prospět. Z Říma však přicházely odmítavé reakce založené na středověkých názorech, že žena nemůže existovat ve světě sama, ale jen v manželství, nebo chráněna klášterní zdí. Během obou světových válek mnoho žen zůstalo bez manžela a musely se postarat o rodinu. Začaly se také uplatňovat v odborných profesích a působit v Katolické akci. Církev konečně pochopila, že jde o znamení času.
Ordo virginum má biblický základ. Procházelo dějinným vývojem, existují k němu liturgické odkazy, myšlenky církevních Otců, kanonické normy i teologické bádání. Nejedná se tedy o nějakou pokoncilní novinku, ale návrat k počátkům a pramenům křesťanského života.
Autorka je zasvěcená panna žijící v plzeňské diecézi
