Seznamka
Ilustrační foto: Ježíš umývá nohy apoštolům
Autor: Wikipedia.org / Giotto di Bondone
Na banální otázku, zda byl Ježíš skutečně nejen Bohem, ale i člověkem, dostaneme pravděpodobně v křesťanském prostředí téměř jednomyslnou odpověď, že jistě ano. V eseji se pokusíme ukázat, že toto samozřejmé dogmatické předporozumění je sice správné, ale ve skutečnosti s sebou v katolickém prostředí nese mnohé obtíže. Na úvod musíme zdůraznit, že primární potíž není ve vlastní teologické reflexi, ale ve schopnosti ji skutečně žít. Teologie bez praxe je mrtvou literou.
Představa, že Ježíš neměl lidské tělo nebo nebyl tak úplně člověkem, není určitě ničím novým a dějiny christologie jsou zápasem o tento článek víry doslova protkány. To, na co si dovolíme upozornit, je skutečnost, že bychom měli být velice obezřetní k úvahám o tělesnosti bez úvah o mysli. To, jakým způsobem myslíme, mluvíme, strukturujeme teologické výpovědi, není něčím, co by bylo bez vazby na naši tělesnou zkušenost.
Například apollinarismus tvrdil, že Ježíš měl jen lidské tělo, a nikoliv lidskou mysl. Z toho musíme vyvodit dvojí. Předně si představuje tělo jako jakousi schránku pro duši, jako něco zbytného a nepotřebného. Mimo něj zde existuje duše či mysl, o kterou jde ve skutečnosti. Za druhé musíme říct, že co nebylo přijato Slovem, nemůže být spaseno, jak zdůrazňuje Ctirad Václav Pospíšil, takže by se vzkříšení týkalo jen těl bez myslí a myšlení. Důsledky jsou pravděpodobně zcela zřejmé.
Adopcionismus předpokládal, že existuje jeden Boží duch, který na Ježíše člověka sestoupil během křtu. Tělo Ježíše je opět něčím upozaděným a zbytečným. To, co reálně působí vykoupení, byl pro Pavla ze Samostaty a další zastánce této teorie Boží duch. Upozadění těla ale v podstatě znamená, že se celý soteriologický akt děje mimo tělesnou zkušenost.
Pominout nemůžeme ani doketismus, který hlásal že Ježíš má tělo pouze zdánlivé nebo alespoň zásadně odlišné od lidského, neschopné utrpení. Je opět tedy vlastně jen duchem, s určitým způsobem zjevování se, ovšem bez vazby na konzistenci výpovědi Boha o sobě samém.
V podobném výčtu bychom mohli s větší či menší pečlivostí pokračovat dlouho. Obecně problémem studia herezí prvních století je, že jen málokdy máme nějaké autentické prameny od samotných heretiků, takže to, co vidíme, je často jejich karikatura nebo vyostření v dokumentech koncilů a synodů, které se snaží identifikovat to, čemu církev skutečně věří. To, co musíme zdůraznit, je skutečnost, že Ježíšovo tělo a tělesnost byly v prvních čtyřech stoletích nesmírně silným a problematickým tématem. Heretik není člověk vlažný nebo indiferentní, ale obvykle intelektuálně zapálený, kladoucí si otázky. Pokud tedy budeme sledovat současnou problematičnost reflexe Ježíšova lidství a tělesnosti, činíme tak na poli náročných teologických reflexí, sporů a velkého množství vzájemného nepochopení a utrpení.
Snad jen dodejme, že z hlediska teologické reflexe jsou klíčové body vztahující se k této problematice články víry „skrze Ducha svatého přijal tělo z Marie Panny a stal se člověkem. Byl za nás ukřižován, za dnů Pontia Piláta, byl umučen a pohřben. Třetího dne vstal z mrtvých podle Písma. Vstoupil do nebe, sedí po pravici Otce.“ Uvádíme možná delší pasáž, než je zvykem, ale jak uvidíme, chápání Ježíšova lidství a tělesnosti je pro naše myšlení a věření zcela zásadní. Současně si povšimněme, že tento text je vlastně kritickou reflexí všech výše zmiňovaných herezí.
Betlém
Rád bych ilustroval problém toho, jak k tělesnosti Ježíše přistupujeme na příkladech betlémů, které představují jednu z nejrozšířenějších forem lidové vánoční zbožnosti. Pokud se zaměříme na to, jak obvykle vypadají, mají poměrně zřetelnou strukturu. Jsou zde Maria a Josef, kteří adorují nově narozeného Krista, na Marii nejsou vidět stopy náročného porodu či cesty a je vlastně dokonale kontemplující netělesnou bytostí, což je obvykle zdůrazněno i modrou nebeskou barvou jejich šatů.
Ježíš v horším případě po narození sedí, usmívá se na příchozí a žehná jim s výrazem moudrého starce či monarchy a tělem malého dítěte, nebo spí a usmívá se. Také tomu ale musíme rozumět, protože nejde o psychologický konstrukt dvacátého století, ale o petrifikaci středověké představy, že usmívat se umí jen člověk, tedy že usmívání je manifestací rozumu a vědomí sebe sama. Spící usmívající se Ježíš tedy není obrazem dítěte, ale dospělého plně vědomého bohočlověka uvězněného v dětském těle.
Georges de La Tour: Pastýří v Betlémě (výřez)
Autor: Wikipedia.org
Pohled do evangelií věnujících se Ježíšově dětství je přitom zřejmý – nejde o žádného malého dospělého, ale o někoho, kdo podléhá procesu psychického zrání a zákonitostem vývojové psychologie stejně jako všichni ostatní. Pokud se podíváme do apokryfního Tomášova evangelia dětství, textu ze druhého či třetího století, tak řeší právě tento problém – Ježíš je zde líčen jako mág, uvězněný v lidském těle s nedospělou psychikou, ale disponující nesmírnou kouzelnou mocí. Zdá se, že tělo je něco, co Ježíše odtahuje od jeho dobroty a božství. Ostatně apoštolové jsou zde proměněnými vrabci, což o významu těla pro bytí člověka u autora textu vypovídá dostatečně.
Proč nemáme betlémy s Ježíšem, kde jsou všichni unavení, otrhaní a Ježíš nespokojeně křičí? Křesťanská tradice, zdá se, odmítla odlišovat mezi sarx a soma a postavila tělo v tradici lidové i mnišské asketiky jako něco, co je třeba umrtvovat, co ustupuje do pozadí. K Hospodinu se pozdvihuje duše, ostatně i v kostele se odpovídá „et cum spiritu tuo“, což v žádném případě neznamená „i s tebou“, ale – jak zdůrazňovali starší lidově spirituální knihy „i s duchem tvým“. Duch jako by vytvořil dominantní téma v oblasti vztahu k Bohu, což lze vidět také na tom, že máme duchovní život nebo spiritualitu jako od těla oddělené záležitosti.
Do toho narativu spadá i běžná vánoční meditace o tom, že se Bůh stal bezbranným dítětem. Opět zde vidíme jen rozměr těla jako určité zátěže, pandánu k tomu opravdu božskému, kterého se musíme zbavit, odsunout ho do pozadí.
Křičící Ježíš, jenž je přebalován a kojen, vystresovaní rodiče ztrácející nervy a nadhled. Ti všichni se do tohoto narativu nehodí, jakkoli se zdá, že by byli historicky i teologicky podstatně adekvátnějším obrazem k přemítání. Tato idealizace může být velice nebezpečným podnikem, protože vede k neautentickému nahlížení na svět. Vánoce jsou jistě okamžikem velké radosti, ale i námahy, nejistoty, pocitu nehotovosti a radikálního odvrhnutí všeho předchozího pohodlného způsobu života. Nyní bude životní rytmus protagonistů děje určovat hlad, strach, chuť hrát si, vztek i vzdor malého Ježíše. Ježíše člověka, který přijal vše, co je lidské (mimo hřích), aby to mohl proměnit a nás spasit.
Ukřižovaný
Scéna, kterou se zdá není možné přejít bez tělesnosti, je akt ukřižování. Zde máme gotické a renesanční kříže s naturalistickým Ježíšem, který je celý od krve, mrtvý, odsouzený, opuštěný, trpící. Lze říci, že i zde máme potíž s tělesností? Pokud s se podíváme na zmiňované christologické hereze, pak je zřejmé, že velká část z nich vyrůstá z problému pochopení tajemství kříže – jak je možné, že by mohl Bůh zemřít. Smrt Boha, která se stane později významným filozofickým tématem, je něčí, s čím se srovnává pravděpodobně většina křesťanů v procesu své intelektuální formace těžko a pro mnoho z nás jde o bod, který raději z diskursu vynecháme.
Prvním zajímavým bodem je, že utrpení je zobrazované v křesťanském umění důsledně zvenčí. Vidíme křížovou cestu, smrt na kříži, pietu, zmrtvýchvstalého, ale vlastně sledujeme jen určitou vnější skořápku. Lidové adaptace na křížovou cestu s psychologizujícími sondami jsou pak specifickou kategorií.
Je takový Ježíš evangelií? Nikoliv – ten totiž pláče a zlobí se, projevuje radost i zármutek, má soucit. Je bytostí sociální. Pokud evangelium zachycuje Ježíše jako tichého a trpícího, pak právě v kontrastu s tím, kdo je. Křesťanství není, dle mého soudu, snahou o inspiraci se Ježíšem na křížové cestě, byť i to do něj patří, ale sledováním příběhu evangelií jako celku. Tato celistvost je přitom pro pochopení celého příběhu zásadní.
Ilustrační foto
Autor: Unsplash
Pokud je výsledkem reflexe něco, co můžeme vidět na Filipínách v době velkopátečních ukřižovávání, pak jde o jasnou karikaturu celého příběhu. Ale i v „běžné“ spiritualitě je zde přítomen důraz na utrpení, na nesení kříže, na to si nestěžovat, dokonce asketika bude znát různé formy flegelantismu. Zdá se, že je nutné umrtvit tělo, zbavit se tělesnosti, abychom mohli vůbec pomýšlet na to, že budeme dobrými či autentickými křesťany. Tělo není v centru zájmu teologické reflexe, ale je určitým stínem, který je třeba odložit či umenšit, aby bylo skutečně možné pěstovat čistý duchovní život.
Poslední bod, který této konstrukci myšlenky nahrává, je teologicky ne vždy šťastně uchopená skutečnost eucharistické oběti. Zde se mnou pravděpodobně nebude souhlasit řada aristotelovsky orientovaných kolegů, ale říct, že eucharistická oběť je transsubstanciací, je více matoucí než teologicky reflektující. Aby člověk tušil, co daný pojem znamená, musí přijmout mnoho zcela nesamozřejmých pojmů z aristotelovského konceptu světa (substance, hylémorfismus, subjekt – objektovou strukturu), které dnešní člověk nemá a mít nemůže. Pravděpodobně stejně jako dualistické oddělení těla a duše, se kterým se dodnes můžeme v tzv. „duchovní“ literatuře hojně setkávat.
Výsledkem je, že pro většinu lidí bude eucharistie spojená buď s nějakým duchovním problémem, ale pak „toto je mé tělo“ vlastně znamená jeho vyčlenění a myšlenku, že Ježíš skutečné tělo vlastně nemá, nebo vede k dětinským snahám o chemickou analýzu hostií a hledání, zda je v ní nějaké skutečné maso. Je zřejmé, že ani jedno dobří aristotelovští teologové neučí, ale že výsledek této pojmově-myšlenkové struktury může být těžko jiný. Argument o nutnosti vzdělání je jistě dobrý, ale opět jdoucí proti evangelnímu příběhu – rybáři Aristotela nečetli. Zde nechci vystupovat proti vzdělání a kritické reflexi víry, ale upozornit na fakt, že teologie musí být spojená s kulturou, do které promlouvá. Musí být srozumitelná. Teologii totiž potřebují lidé, nikoliv Bůh.
Současné konotace
Rád bych upozornil ještě na jednu skutečnost, která s nedostatečnou reflexí Ježíšova lidství těsně souvisí. Pokud vidíme bouření se proti zavírání kostelů z důvodu šíření coronaviru nebo dokonce myšlenky, že v kostele nebo při přijímání se nešíří, že duchovní struktura člověka je vůči němu odolná, musíme si klást otázku, odkud se takové myšlení bere. Podobně pokud se díváme na oficiální fotografie ze zasedání biskupů, kterým je v průměru podstatně nad šedesát let, avšak většina z nich je bez roušky, je na místě myšlenka, proč se tak děje, jakým způsobem je možné takové chování argumentačně zachytit.
Tím se dostáváme do zajímavé situace – ani Aristoteles se nevyjadřoval nijak proti lidské tělesnosti – a přesto koncept netělesného duchovna, který nikoliv odmítá, ale ignoruje či nevidí, rozměr lidství Ježíše, ale ani nás „běžných“ lidí, vede právě k takovému jednání. Ostatně odsud pojem „duchovní“ pro kněze – mohl by člověk chtít skutečně od „duchovního“ nějak poradit? Jak upozorňuje Marc Johnson, pravděpodobně nikoliv, protože nesdílí stejný svět zkušenosti.
Musíme zdůraznit, že nějaká adekvátnější systematická reflexe tělesnosti v moderním katolicismu se objevuje v katolickém prostředí až na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let v katechezích Jana Pavla II. Situace, kdy papež, jako strážce víry a konzervativismu, nabízí jeden z radikálních kroků směřujících k vlastnímu uznání člověka jako integrální bytosti, je jistě na pováženou.
Ježíš byl - v očích svých současníků - žrout a pijan, jak upozorňuje v sedmé kapitole svého evangelia svatý Lukáš. Je paradoxní, že ani po dvou tisíci letech nemáme schopnost se na Ježíše dívat skutečně jako na bohočlověka. Druhou část tohoto označení totiž zdvořile vložíme do závorek. Možná také proto je tak těžké a stále málo obvyklé hovořit o specifickém žití křesťanství v jiných myšlenkových kulisách, než je mnišství a kněžství.
