Seznamka
Zdeněk A. Eminger
Autor: archiv autora
Popeleční středa r. 2020. Bazilika svaté Sabiny. Řím. Byl to zvláštní, nezapomenutelný den. Po setkání česko-římského teologa Karla Skalického s papežem Františkem zbyla jen hodina, abych se převlékl a vydal zase na cestu. V odpoledních hodinách totiž papež na Aventinu, ve starobylé bazilice svaté Sabiny, vedl obřady Popeleční středy. Zájem o tuto liturgii je mezi Římany velký, tím spíš, že v klášteře dominikánů, přiléhajícím ke kostelu, kdysi žil svatý Dominik, papež Pius V. nebo Tomáš Akvinský. Dějiny církve i osobní historie řady mučedníků, včetně svaté Sabiny, šly přes tento krásný pahorek, pod nímž se kdysi ve Velkém cirku pořádaly například závody vozatajů a po zaplavení rekonstrukce námořních bitev. Slunečné počasí kontrastovalo s bohoslužbou, jež člověku měla připomenout jeho pomíjivost a vyzvat jej k úkonům kajícnosti a pokory.
Posvátné znamení popela najdeme v řadě náboženství. Když byla církev svého času odmítavá a skeptická ke zpopelňování (kremaci), pak i tento způsob pohřbívání vedl k uvědomění Boží velikosti, v níž Stvořitel i z nepatrných a rozptýlených zrnek lidského popelu stvoří člověku nové, oslavené tělo, aby byl s duší zase takový, jak kdysi vyšel z lůna své matky. Kdo někdy měl v hrsti popel svého blízkého, ví o pomíjivosti své. Kdybyste stáli o silný obraz životní prchavosti, podívejte se na film Pouť / The Way (2010). Otec, jehož syn zemřel při pouti do Santiaga do Compostela, za něj vykoná jeho i svou cestu smíření a na různých místech rozsypává jeho popel, aby svého syna po letech odcizení zase našel a aby našel sám sebe.
Při obřadech na Aventinu byl papež František unavený. Popelec mu uděloval titulární kardinál baziliky Jozef Tomko, dalším pak přítomní kněží a řeholníci různých národností. Jejich tváře najdete na Cranachových obrazech. Kulaťoučké obličeje vedle tváří jakoby vyřezaných ze dřeva nebo odlitých z mědi. Lidé vysocí i malí, hubení i velcí, staří i mladí, vážní i veselí. Mnozí lidé si dali odsypat trochu popela domů, jiní byli pod tíhou okamžiku nemluvní, soustředění a ve své oddanosti krásní. K našemu sektoru, kde se po odchodu z baziliky zastavil za husitskou farářkou Martinou V. Kopeckou sám papež, aby s ní promluvil pár slov, se jistými kroky blížil vysoký františkán s nápadně ostrými rysy. Podíval se na nás pohledem, který obnažoval a viděl do srdce, a pomalými pohyby a líně tekoucími, ale výraznými slovy „Pamatuj, že jsi prach a v prach se obrátíš“ nám poznamenal čela křížem a nasypal do vlasů špetku popela, který ještě hodiny poté padal do očí a značil tvář drobnými mapami černě na připomínku, jak krátký život je a jak mnoho je třeba v něm vykonat, unést a přežít.
Při východu z kostela začalo pršet. Domů jsem šel sám pěšky přes Circus Maximus, kolem Kolosea a po Via di Porta Latina, kde potkáte na velmi hrubém dláždění za soumraku jen několik aut. Za obrovskými zdmi se rýsují siluety římských vil a nádherně vonících zahrad. Kola těch několika málo vozů víří prach a hlínu, drolící se z rozpadajících se zdí. Toužím, aby tou cestou ve mně kráčel Ježíš, syn tesařův z Nazareta, a abych na konci u brány potkal alespoň pár galilejských rybářů, jejichž život se vlomil do věčnosti mučednickou smrtí. Stále slyším v mnoha akcentech vyřčené „Věř evangeliu“ a papežovo „Jděte v pokoji“. Cítím v dlaních popel milovaného člověka, tak jemný, jak jemný byl on, ona. Jistota konce není nikdy samozřejmá. V čase celosvětové pandemie budou letošní obřady Popelce obzvlášť silné. Řekni, Bože, kolik času ještě zbývá a kdy vlaštovky přeletí Alpy?
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
