Seznamka
P. František Pevný SJ
Autor: Pametnaroda.cz
V pátek 26. března zemřel ve věku sta let nejstarší člen českého Tovaryšstva Ježíšova, František Pevný. Psát určité ohlédnutí za jeho životem je náročné. Vidíme v něm proměnu společnosti, dva totalitní režimy, ale především postupné formování člověka, který dokáže láskou a pevností měnit dějiny svého světa.
Narodil se 16. února 1921 ve Svatém Štěpáně na Valašsku do nepříliš bohaté rodiny. Jeho bratr se ve prospěch Františka vzdal možnosti studovat na gymnáziu (pro oba to nebylo finančně možné), a tak začala jeho postupná cesta ke kněžství. Jeho sestra se stala dominikánkou. Jeho život vážně ovlivnila nehoda, když při sekání dříví v šesti letech přišel o jedno oko. To také sehrálo důležitou roli v tom, že se nemohl stát architektem, což umožnilo rozhodnutí vydat se na cestu kněžství.
Během studia v semináři se poprvé setkal se spiritualitou a příběhem svatého Ignáce, ale následně byl nuceně nasazený v Berlíně, což mu další kontakt s jezuity neumožnilo. Po více než roce na továrnu, kde pracoval, spadla během spojeneckého náletu bomba. Nemusel se tedy vracet a poměrně rychle dokázal navázat na studium a pokračovat v něm.
5. července 1947 byl biskupem Stanislavem Zelou vysvěcen na kněze. Během primiční mše oddával svého rodného bratra (spolu s jeho svatbou později slavil i padesát let svého kněžství) a byl poslán do Drahotuše nedaleko Hranic na Moravě. Zde se začal systematicky věnovat mládeži, což se mu později stalo osudným.
Spolu s několika místními Orly se k němu dostaly protikomunistické letáky, které pomáhal namnožit. Protože ale byla celá skupina mladá a nezkušená, došlo k roznesení letáků do všech domovních schránek ve vsi. Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. V noci z 11. na 12. února roku 1949 byl zatčen. Tresty pro celou skupinu byly drakonické (šlo o součást vykonstruovaných procesů proti Orlům) – František dostal 12 let žaláře, později zvýšeného na 14, a to v situaci, kdy neexistoval zákon, podle kterého by mohl být souzen. Dopustil se nejvýše přestupku s možnou finanční pokutou. I jeho obhájce se připojil k vykonstruovanému procesu, který byl i na tehdejší poměry mimořádně tvrdý. Písemné vyhotovení rozsudku přes svoji žádost nikdy nedostal a hned po jeho vynesení (29. června 1949) byl deportován do věznic a pracovních táborů. V nich strávil celkem 11 let.
Režim s ním často pohyboval z místa na místo, aby nemohl tvořit nějaké dlouhodobější vztahy s dalšími vzdělanými nebo věřícími vězni. Přesto sám popisoval, že se snažil vzdělávat, ale například za psaní poznámek se dostával do korekce. Roku 1955 dokonce pracoval v Jáchymově v táboře I, tedy v nejhorším pracovním táboře u nás – v třídírně uranové rudy u věže smrti.
Mezi lety 1956–1960 (kdy proběhla amnestie) byl vězněn v Leopoldově, kde se setkal s jezuity a vstoupil tajně do řádu, což formálně umožnil jeho diecézní biskup Zela, který zde byl vězněn také. Sblížení s Františkem Šilhanem (nabídl mu vstup do řádu) a Adolfem Kajprem (byl jeho novicmistr) bylo pro jeho další život klíčové. Zde se rodí osobnost opravdového autentického jezuity. Na rozdíl od mnoha svých spolubratří se nikdy nestal příliš veřejně známým, ale o to mu ani nešlo. Nebyl umělec, intelektuál, vyhledávaný kazatel nebo organizátor duchovního života – ale byl autentický, statečný, laskavý člověk. Vstupuje do řádu v době, kdy je přesvědčen, že z vězení pravděpodobně nikdy nevyjde, že řád nebude obnoven a že jediné, co může dělat, je celou situaci duchovně přijmout.
Ani po amnestii v roce 1960 nenásledovalo jednoduché období – pracoval v dělnických profesích až do roku 1969. Tehdy odešel na tři měsíce do Innsbrucku na řádová studia, vrátil se a mohl působit v duchovní správě. Krátce působil v malé jezuitské komunitě na Velehradě, ale brzy musel odejít na Opavsko do farnosti Vítkov, kde zůstal až do 1993.
Na počátku 90. let se zapojuje do obnovy řádového života, ale nikdy nemá primárně veřejnou viditelnou roli. Mezi lety 1993 až 1997 působí jako novicmistr v Kolíně, následně odchází do komunity v Brně, kde zůstává až do svého odchodu do penze do Domova svaté Alžběty na Žernůvce.
Život v neobyčejné obyčejnosti
Výše uvedený životopisný črt možná ukazuje, jak rány osudu a událostí Františka tesaly, ale neodkazují přímo k němu samotnému. Rád bych zmínil několik drobných událostí či fragmentů, které možná lépe ukáží, jaký a kým skutečně byl.
Když měl v roce 2009 papež Benedikt XVI. na letišti v Brně mši, objevovaly se různé články o nejstarších kněžích, kteří se této události účastnili. Pokud se nepletu, žádný z nich nezmiňoval Františka – malého kněze, který svojí již opatrnou cupitavou chůzí došel na místo pro kněze, sedl si, z dálky koncelebroval a pak se svými spolubratry vyrazil nazpět. Žádné fanfáry, žádné oslavování nejstaršího kněze, žádný mimořádný liturgický oděv. Vypadal přesně tak jako celé roky předtím v kostele Panny Marie v Brně. Toto „nehraní si na nic“ bylo pro jeho službu zcela zásadní.
Pokora nespočívá v tom, že člověk zamlčí nebo zatají své dary, že se tváří jako neumětel, ale ve schopnosti přijmout sebe a svůj osud takový, jaký je. Nehrát si na nic a být si vědom sám sebe. Nechtít zastínit druhé, ale naopak s nimi být v lidské blízkosti. Takový František nesporně byl. Často vyprávěl o svém životě, protože věděl, že je to pro posluchače zajímavé, že to chtějí slyšet, ale nikdy se neoslavoval, nemluvil o sobě jako o hrdinovi či velikánovi, jakkoli by mu to asi nikdo nevyčítal.
Druhý důležitý rys byl vidět v jeho kázáních. Možná dnes máme někdy trochu pocit, že dělíme církev na moderní, liberální a dobrou – a na konzervativní církev minulého století. František ale toto dělení překračoval a ukazoval, kudy vede ona radikální dělicí linka. Nikdy nepotřeboval hrozit peklem, nadávat na společnost a svět. Nebyl moderní kazatel s náročnými rétorickými figurami, necitoval jednoho sociologa či filozofa za druhým. Ale z jeho kázání vyvstávala autentická láska – k Bohu, k lidem v kostele, ke světu, ve kterém se nachází. Láska byla transformativním prvkem každého jeho setkání s kýmkoliv; druhého můžeme proměnit jen vztahem, zájmem, oním vtažením do spolubytí.
Znám málo lidí, kteří tak často děkují, kteří se ve věku téměř stoletém neustále usmívají a mají smysl pro humor. Vzpomínám si na jednu přednášku Pavla Ambrose, který říkal, že v padesáti si za svůj obličej může každý sám. Když jsme se dívali do tváře stoletého Františka, tak právě onen hluboký úsměv a lásku jsme v něm nesporně viděli. Lásku jako ontotvorný princip v nehrané, bytostně autentické podobě.
Myslím, že život s ním v komunitě v Brně nebyl nikdy úplně snadný – muž, který by v devadesáti letech mohl (a podle mnohých i měl) odpočívat někde na kanapi, rázoval po chodbě, byl rád součástí dění, měl velice jasnou představu o tom, jak věci mají probíhat, jak a co má být organizované, jak vypadá dobrá mše a pastorace. I když byl téměř slepý a měl problém vyjít na schůdek k oltáři, sloužil mše s mimořádnou energií. A jeho spolubratrům slouží ke cti, že mu při polední mši ve všední dny pomáhali koncelebrací, takže jeho životní zkušenost zprostředkovávali druhým.
I ve velmi pokročilém věku patřil mezi nejlepší kazatele brněnské komunity, byl vyhledávaným zpovědníkem, člověkem pečujícím o nemocné, i když sám byl často v horším zdravotním stavu nežli oni. Jeho aktivity mezi onkologickými pacienty na Žlutém kopci, navštěvování nemocných nebo péče o duchovní centrum na Lesné byly často v krajnosti obětavé.
Rád bych připojil ještě jednu věc – skoro každý kněz má kolem sebe skupinu lidí, kteří jsou silně spirituálně či psychologicky výstřední, kteří ho v určitém ohledu vyčerpávají, „zdržují“. Lze je odmítnout, ale František byl právě opačný. Vzpomínám na jeho nekonečné hovory s lidmi před dveřmi kostela nebo před dveřmi rezidence. Byl služebníkem Kristovým pro všechny lidi, nevybíral si.
Na jeho spiritualitě bylo na první pohled vidět, že byla formována v lágrech a vězeních. František se stal diamantem utvářeným tlakem totalitního režimu. Diamantem, který není vzácný sebou samým, ale tím, že odráží světlo Boží. Smrtí se jen přesunul blíže ke svému zdroji.
Více zdrojů o životě Františka Pevného:
