Seznamka
Karel Šiktanc
Autor: Wikipedia.org / Creative commons
Je-li mezi českými básníky druhé půle dvacátého věku někdo, jehož dílo se vzpíná k tomu, stát se epopejí národního osudu a plnit tu roli, jakou o generaci dříve hrálo dílo Halasovo a Seifertovo – je to zajisté Karel Šiktanc. Umělecký vrchol tohoto vzepětí nastal v éře disentu. Tehdy se v básníkově meditaci o národním osudu nejsilněji ozývá nota náboženská.
Než se Šiktancovo dílo začalo vzpínat tímto směrem, prošlo v padesátých letech fází stalinisticky socrealistickou a poté fází „poezie všedního dne“. Už ve „všednodenní“ sbírce Žízeň (1959) se však objevuje skladba obsahující prajádro Šiktancovy zralé, „mýtické“ poetiky: Jakubská noc. Historickým námětem je počátek první světové války, jak jej prožívá jedna česká vesnice. Vesnice sama je však líčena nikoliv historicky, ale právě „mýticky“ – jako téměř mimodějinný mikroprostor, žijící v kruhovém čase ročních dob a svátků, zrození a úmrtí – a proto tak tvrdě vytržený výzvou k odchodu mužů do světové války.
Už v této rané skladbě jako by Šiktancovo zbásnění české vsi navazovalo nejen na staré schéma obrozenské, ale (zde spíše nevědomě) i na novější schéma ruralisticko-regionalistické. Zcela nový je však básnický jazyk. Šiktanc suverénně pracuje s tradičním trochejem či jambem, ale jednak je střídá s volným veršem, jednak pravidelné verše graficky rozbíjí a posouvá. Tím činí z básně i vizuální objekt a dodává jí ještě víc dynamiky. Dynamika, vzruch, pohyb ženou Šiktancovy poémy kupředu; v tomto ohledu se tedy zásadně liší od „statického“ ideálu vesnice obrozenské a ruralistické. K dynamice přispívají zejména útržkovité a přerývané dialogy, ony zlomky individuálních řečí, splývající posléze do polyfonního toku řeči celé komunity.
V následujících knihách Šiktanc tuto poetiku rozmanitě varioval. Téma se přitom měnilo víc než poetika. V poémě Heinovské noci (1960) je námětem vyhlazení Lidic – téma nejen národní a politické, ale i osobní, neboť básníkova rodná obec Hřebeč byla k Lidicům přifařena a lidický děs byl součástí básníkových jinošských vzpomínek. Na rozdíl od mnoha dalších zpracování lidické tragédie přitom Šiktanc připomíná i osobu lidického faráře coby neodmyslitelnou součást života obce. V knihách Nebožka smrt (1963) a Zaříkávání živých (1966) se Šiktanc od dějin posouvá k existenciálním polohám meditací o lidské smrtelnosti, v knize Město jménem Praha (1966) zase zpět k evokaci symbolů české identity; na ústřední symbol je povýšen svatovítský zvon Zikmund. V obojí poloze jako by se Šiktanc stával následovníkem zejména Halasovým – ale přitom svým vlastním, nyní již neomylně rozpoznatelným jazykem šiktancovským. Od češství pak zase k všelidskosti, ke zkušenosti, tentokrát vyjádřené biblickým mýtem, ve skladbě Adam a Eva (1968). A pak přišla okupace, Šiktancovo vzepření a publikační zákaz. Sbírka Mariášky (1970) už ke čtenářům nesměla.
A tehdy, v počátcích normalizace, v letech 1971–1973, v čase úzkostné „starosti o zemi“, vznikla TA Šiktancova skladba. Ta, díky níž je teprve možno ho řadit mezi „příchozí od daleka“: Český orloj. Skladba komponovaná jako průvodce starým svátkovým rokem a současně jako dialog otce a syna: o tom, odkud přicházíme a jaké jsou hlubinné zdroje naší totožnosti. Základním zdrojem je sama země, svátky a tradice, pohanské i křesťanské.
Již v dřívějších Šiktancových knihách se objevovaly motivy ze světa křesťanských motivů a obrazů. Farář v Heinovských nocích, smrt jakožto barokně rurální „Smrtholka“ v Zaříkávání živých, chrámový zvon ve Městě jménem Praha, biblická dvojice a Bůh coby její protějšek v Adamovi a Evě, svatý František v Mariášcích. Až v Českém orloji je však křesťanská tradice položena do základu celé básnické vize. Je to ovšem křesťanská tradice „venkovská“, napojená na kosmobiologický rok a na katolický kalendář:
Zas bude Třech Králův
A na jméno Ježíš
Korunku nám sváže kozorožím chlupem
Její Milost Zima v Trněném Oujezdu
Je to také tradice neoddělitelná od lidového „pohanství“, od folklorního „čarování“:
Zaklínám tě, mračno,
Skrze svatej kříž,
Na kterýmžto kříži,
Visel Pán Ježíš!
Český orloj je cosi jako novodobá Babička veršem. Je to básnická vize světa, v němž se příběhy českých legend odehrávají „teď a tady“, zpřítomňovány ve svátcích a rituálech:
Zítra na Tetíně
Uškrtí kněžnu Ludmilu
Oproti Babičce a jiným „Babičkám“ však Šiktancův kalendář obsahuje i výročí a mýty jiné-než-katolické. Stejně jako smrt svaté Ludmily se „tady a teď“ odehrává třeba bitva u Sudoměře, staroměstská poprava či (nikdy z autorovy paměti nemizící) vyhlazení Lidic. Šiktancova vize české tradice rozhodně není vyhraněně katolická. Chceme-li, je „ekumenická“, je vizí jednoty všech možných tradic. Bylo by ostatně nemoudré hledat v ní nějakou striktní teologickou logiku. Konstantou je v této vizi země, národ a rod – nikoliv konfese. Jednotlivá konfese je vždy jen částí celku:
Do poutní kaple vtrhly vlaštovky.
A jedna z nich –
snad slepá radostí z kousíčku Říma
v pohankoví Čech
Snad i pro tuto „ekumeničnost“, ale především pro svou mimořádnou básnickou sílu, tak naléhavě vyjadřující úzkost počátků normalizačního času, se Český orloj stal v samizdatu jednou z nejopisovanějších knih; v letech 1980–1981 vyšel pak v exilu. První legální domácí vydání roku 1990 znamenalo velkolepý Šiktancův návrat na veřejnou kulturní scénu. Ve srovnání s tím se relativně mnohem menšího ohlasu dočkala skladba, jež na Český orloj volně navazuje – Tanec smrti aneb Ještě Pámbu neumřel (psána 1974–75, vyšla v samizdatu 1979). Sub specie dějin katolické literatury je to přitom skladba ještě důležitější, neboť ještě „teologičtější“; a básnicky rozhodně ne slabší.
Jak naznačuje název, Tanec smrti byl inspirován nábožensko-uměleckým motivem, zrozeným v pozdním středověku a veleoblíbeným v baroku. Konkrétní Šiktancova inspirace vycházela z pozdně středověkého vymalování tance smrti na stěnách kostelíka ve slovinské vsi Hrastovlje. Jednotlivé zpěvy Šiktancova Tance smrti odpovídají typickým figurám smrtích tanců – přece jen jsou však poněkud aktualizovány. U Šiktance si smrt nejde pro císaře, krále, rytíře, papeže, biskupa či jeptišku, ale pro řezníka, policajta, domovnici, maršála či kuchařku – a nakonec pro básníka. Smysl však zůstává týž: univerzálnost lidské ohroženosti a smrtelnosti. Každou figuru ostatně uzavírá výstup chóru, jenž po způsobu řeckého divadla zobecňuje poučení z příběhů jednotlivých „tanečníků“.
Skladba však má ještě druhé pásmo. S jednotlivými výjevy smrtího tance se střídají epizody příběhu, jehož hrdinou je sám Bůh. Je to ovšem Bůh „příliš lidský“, starý a slabý. Bůh, který rozhodně není všemocný – který je však milosrdný. Bůh, který nemůže nic moc udělat se zlem světa – který však může vykonat jeden konkrétní skutek lásky: Může pokřtít jedno dítě svými slzami. Tímto aktem se Bůh znovu spojuje se světem, s jeho utrpením – které působí lidé. Lidé, kteří si myslí, že „bohy“ jsou oni sami:
Bůh třese zemí,
hluchou k tomu pláči,
jak by zapomněl, že živa jen z trýzně. […]
Zde ten, co klečí, zoufá si, je Bůh.
Zde ti, co Bohem
býti chtějí,
porcují páva.
Agnus Dei!
Stále jde o básnickou meditaci, ne o teologii. Přece však nelze přehlédnout, že tato básnická meditace autora, který se nikterak nepohybuje v křesťanském, natož teologickém prostředí, pozoruhodně souzní s mnohými myšlenkami poválečné reformní teologie katolické, protestantské i židovské. Mimo jiné souzní s myšlenkami o „Bohu po Osvětimi“, jenž už není myslitelný jakožto Bůh všemohoucí, jenž však je stále hoden víry a důvěry jakožto Bůh, který stojí na straně trpících.
Po Tanci smrti napsal Šiktanc ještě řadu dalších knih. V některých se obracel k dalším aspektům „českého mýtu“, konkrétně k Máchovi a máchovské krajině v knize Pro pět ran blázna krále. V jiných reflektuje s hořkým odstupem čas pozdní normalizace – ale i divoké a chaotické aspekty let devadesátých. K náboženským tématům už se nikdy takto koncentrovaně nevrátí. Na rozdíl od mnoha básnických kolegů a/nebo druhů z disentu se k nim téměř vůbec nevyjadřuje ani mimo poezii – v rozhovorech, esejích nebo egodokumentárních textech. Nevyjadřuje se ostatně téměř vůbec ani k jiným tématům světonázorovým, literárním – a zvláště ne biografickým. V tom ohledu jde „proti době“: Jestliže svět disentu a kultury míří s Vaculíkovým Českým snářem ke stále otevřenějšímu „sebepsaní“ – Šiktanc zůstává „čistým básníkem“, který nevypráví, ale „jen“ básní.
V jednom rozhovoru však, na přímou otázku Jiřího Rulfa, přece vyslovil cosi podstatného na téma náboženství a svého psaní. Vyslovil, že se vyslovovat nebude: „Kdysi v mládí jsem ministroval. Víra souvisí s pokorou – a pokora musí být vlastní každému umění. Často si říkám: pokud mi opravdu byl dán v poezii nějaký dar – což není nikdy jisté – pak za to musím být někomu nebo něčemu vděčný, a proto s ním vedu i svůj častý tichý rozhovor. Ale považuju to za jednu z nejintimnějších věcí člověka, takže bych o tom dál nerad příliš mluvil.“
(Úryvek z knihy Česká katolická literatura v kontextech 1945-1989. Torst, Praha 2017, s. 713–718)
Karel Šiktanc zemřel 26. prosince 2021 ve věku 93 let.
