Seznamka
Martin C. Putna
Autor: Jakub Rais
Základem kázání jsou verše z knihy Genesis (6,5–7.18):
Hospodin viděl, jak se na zemi množí lidské zlo a že všechny myšlenky, jež spřádají v srdcích, jsou den co den jen zlé. Hospodin litoval, že vůbec učinil člověka, a trápil se v srdci. Tehdy si řekl: „Člověka, jehož jsem stvořil, smetu z povrchu země a s ním i dobytek, drobnou havěť a nebeské ptactvo! Je mi líto, že jsem je učinil.“
Noe však u Hospodina nalezl milost. Toto je Noemův příběh. Noe byl mezi svými současníky spravedlivý a poctivý člověk. Noe žil s Bohem. Noe zplodil tři syny: Sema, Cháma a Jáfeta. Země však byla v Božích očích zkažená a plná násilí. Bůh pohlédl na zemi a hle, byla zkažená! Každý smrtelník na zemi žil zkaženě.
Bůh Noemovi řekl: „Se všemi smrtelníky je konec. Země je plná jejich násilí, a tak je zničím i se zemí. Postav si archu z cypřišového dřeva. Archu propleteš rákosím a zevnitř i zvenčí ji vymažeš smolou. Uděláš ji takto: archa bude 300 loktů dlouhá, 50 loktů široká a 30 loktů vysoká. V arše necháš průzor a o loket výše ji zastřešíš; do boku archy také vsadíš dveře. Uděláš v ní spodní, druhé a třetí patro. Hle, já sám způsobím na zemi záplavu vody, jež zničí všechny živé tvory pod nebem. Vše, co je na zemi, zahyne. S tebou však uzavřu smlouvu, a tak vejdeš do archy – ty a s tebou tví synové, tvá žena a ženy tvých synů.
Buďte zdrávi, jste šťastní!
Jste šťastní, protože jste dnes večer naživu.
Jste šťastní, protože jste dnes večer zdraví, nebo si tak aspoň připadáte.
Jste šťastní, protože tady dnes večer sedíte v suchu.
Jste šťastní, protože až půjdete domů, lehnete si do postele.
A zítra?
Zejtra, což zítra, kdožpak ví,
Zejtra si lehneme do rakví.
Co mají společného židovský anarchistický a skoro (ale ne úplně) ateistický básník František Gellner a ultrakatolický francouzský král Ludvík XV.? Gellnerova právě citovaná báseň se nazývá Po nás ať přijde potopa – a to je původně výrok krále Ludvíka, či výrok jeho milenky, proslulé madame Pompadour: Po nás potopa. Après nous, le deluge.
I kontext Gellnerova verše a královského povzdechu je na první pohled velmi podobný: Ludvík se svou Pompadourkou tuší společenské změny, které smetou jejich „starý režim“, takže jejich výrok se chápe i jako proroctví o francouzské revoluci. Gellnerovo dvojverší pak je vyústěním sloky, adresované jeho nejmenované „pompadúrce“:
Má milá rozmilá, neplakej!
Život už není jinakej.
Dnes buďme ještě veselí
na naší bílé posteli!
A přece je smysl obou výroků o potopě opačný. Královský výrok znamená „vidím, že se něco děje – něco, co není v běžném a nezměnitelném řádu věcí – ale kašlu na to.“ Gellnerův verš naopak poukazuje k nezměnitelnému řádu života: Život je plný nejistoty; zítra můžeme být mrtvi, protože člověk prostě je smrtelný; má se tudíž radovati z každého dne, kdy je živ. Žid a skoroateista Gellner říká tedy svými neuctivými verši totéž, co jiný Žid, obviňovaný ve své době z ateismu a neúcty vůči tradicím, totiž Ježíš:
Nemějte tedy starosti. Neříkejte: ‚Co budeme jíst? Co budeme pít? Co si oblečeme?‘ Všechny ty věci vyhledávají pohané, ale váš nebeský Otec ví, že to všechno potřebujete. Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost, a toto vše vám bude přidáno. Nemějte starost o zítřek; zítřek bude mít své vlastní starosti. Den má dost svého trápení. (Mt 6,31-34)
S existenciální nejistotou nic nenaděláme. Jsou však věci, se kterými se něco udělat dá; nebo se o to lze aspoň pokusit. Ale co můžeme udělat s potopou? S „potopou“, tedy s nějakou zásadní změnou, jež se zdá ohrožovat náš svět, jak ho známe – náš „starý režim“?
Tož, hlásíme-li se tak či onak ke křesťanství, měli bychom si znovu přečíst onu pasáž o doslovné biblické potopě z knihy Genesis; a hlásíme-li se k dědictví evropské kultury, měli bychom si přečíst i ony další příběhy o potopě ze starých velkých knih: Řecko-římský příběh o potopě, jak ho klasicky zbásnil Ovidius, podle kterého se z celého lidstva uchovají jen spravedliví manželé Deukalión a Pyrrha - a sumersko-babylónský příběh o potopě, jak ho v eposu o Gilgamešovi knize vypráví sám onen přeživší, muž jménem Utnapištim (pokud ovšem jeho pravé jméno nebylo Putnapištim; kdoví, třeba se ještě na nějaké hliněné tabulce najde apokryfní verze…)
Biblická a řecká verze se shodují v tom, proč potopa nastala: Je to trest za hříchy lidstva. U Ovidia jde o jeden konkrétní případ: Zeus chodil po zemi jako Pán Ježíš v českých pohádkách; viděl všechno zlo a bezpráví a cynismus; jeden konkrétní případ lidské zpupnosti pak dovršil míru božského zhnusení: Lykáón, král Arkádie, chtěl vyzkoušet, jestli je Zeus opravdu tak všemohoucí, a předložil mu k jídlu lidské maso. Zeus ho za trest proměnil ve vlka lidožrouta, vrátil se na Olymp a takto ke spolubohům promluvil:
Jeden padl sic dům, však nikoli jediný pouze
hoden byl zhouby: kam země až sahá, tam zločinnost vládne.
Jako by k hříchu se spikli! Ať všichni tedy co nejdřív,
jak jim dle zásluhy sluší – toť vůle má – pykají trestem!“
Jedni souhlasí s Iovem a pobídkou vlastní
větší v něm vzbuzují hněv, těch ostatních souhlas je tichý.
Přece však záhuba lidského rodu všem působí lítost,
všichni se s obavou ptají, jak bude pak vypadat země,
zbavená smrtelných lidí. Kdo kadidlo bude pak nosit
na oltář! Chystá se snad v plen divoké zvěři ji vydat?
Těm, kdo takto se ptali, král bohů hned zakázal bát se,
sám prý zařídí vše a slíbí jim plémě, svým vznikem
podivu hodné a od lidí dřívějších odlišné zcela.
(Proměny I,240–251)
A už je vypuštěn jižní vítr Notos, přinášející vláhu; a už Poseidón zatřese zemí, takže se řeky vylijí z břehů; a už jsou spojenými vlnami řek a moří zaplavována pole i města; a už lidé plovou, už se topí. Ovidius to líčí se vší ovidiovskou plastičností i barvitostí, přečtěte si to sami v první knize jeho Metamorfóz čili Proměn. Neméně plasticky a barvitě pak líčí, kterak oni jediní dva spravedliví přeživší vytvářejí nové lidstvo z kamenů, jak je k tomu vyzvala bohyně Themis, patronka spravedlnosti:
Nebýt zde svědkem ta prastará pověst, kdo věřil by tomu?
Kameny začaly ztrácet svou tvrdost a odkládat tuhost,
postupně začaly měknout a změklé nabývat tvaru.
Sotvaže narostly též a dostaly jemnější tvářnost,
Lze na nich viděti cosi, jak podobu lidského tvora,
ovšem nejasnou dosud, jak jeví se načatý mramor,
nedosti propracovanou a podobnou hrubým as sochám.
Cokoli vlhkého bylo v těch kamenech, cokoli bylo
prolnuto šťávou a zemí, to dostalo podobu těla;
neohebné a pevné zas mění se ve tvrdé kosti.
Kamennou žilou co bylo, to v těle teď totéž má jméno.
V nedlouhém čase ty kameny pak, jež na pokyn boží
Deukalión tam házel, se změnily v podoby mužů,
z těch pak, jež házela Pyrrha, zas nové povstaly ženy.
Proto jsme rodem tak tuhým a zvyklým útrapy snášet,
a tím dáváme důkaz i o svém někdejším vzniku.
(Proměny I,400–415)
Biblický čtenář si nemůže nepovšimnout nejen analogie mezi oběma potopami a oběma přeživšími trosečníky – ale i analogie mezi řecko-římským vznikem nového lidstva z kamenů a Ezechielovým údolím suchých kostí, jež dostanou nový život (Ez 37,1–14).
I třetí starověký příběh se těm dvěma v mnohém podobá. Zásadně se však liší v jednom: Ve zdůvodnění potopy i volby přeživšího, respektive v nezdůvodnění obojího. V Eposu o Gilgamešovi bohové prostě rozhodli – a není řečeno, proč tak učinili. A když tak učinili – sami se zděsili toho, co učinili:
Tu sami bozi se potopy lekli,
prchnuvše vystoupili až k Anovu nebi.
Jako psi choulí se bozi, skrčeni na rampě jeho.
Jako rodička Ištar křičí,
naříká vládkyně bohů krásnohlasá:
„Někdejší dnové v bahno se přeměnili,
Protože zlo jsem kázala ve shromáždění bohů,
Vyhlásit válku ke zničení lidstva,
já, já, která jsem zrodila lidstvo?
Jak potěr rybí teď moře plní.“
A bozi Anunnakové naříkají s ní.
Bohové sedí schouleni v pláči.
Mlčí jejich rty…
(Epos o Gilgamešovi XI,113–126)
Když pak potopa opadne a přeživší pan Utnapištim uspořádá děkovnou oběť, bozi se nad obětí pohádají a málem porvou: Ty ne, ty táhni, ty za to můžeš…
Biblický čtenář zde může snadničko poukázat na slabost starověkého polyteismu: Bohové nevědí, co chtějí; a nevědí, co dělají; a když něco udělají – zjistí, že to vlastně nechtěli. Není tu žádné jednoty, žádné suverenity – a co ještě podstatnějšího: žádné logiky, žádné racionality, žádné spravedlnosti. Řekové a Římané sice posílili roli boha nejvyššího, ale pořád je ve shromáždění bohů mnoho hádání a zápasení, i mnoho podléhání Osudu, té síle dokonale nelogické a neracionální. To náš Pán Bůh biblický, ten je naprosto suverénní a jeho konání vždy dává dobrý smysl…
Ehm, opravdu? Vždyť Pán Bůh se v Písmu co chvíli rozhněvá, slituje, dává přemluvit, smlouvá a mění názor! Vždyť i na začátku perikopy o potopě „Hospodin litoval, že vůbec učinil člověka, a trápil se v srdci.“ Vždyť i samo hebrejské ELOHIM, „Bůh“, je plurál: „Bohové“. Vždyť i v Bohu biblickém je tolik „bohů“, rozumí se: Tolik podob a poloh, tolik nevysvětlitelného a nesrozumitelného. Kdo si myslí, že má Boha definovaného a přečteného, že ho „zná“ – ten prostě jen neví, že nic neví.
„Znáš Boha?“ ptají se evandělikálové na Andělu, a myslí si, že ho sami znají, protože jsou evandělikálové. Paradoxně se podobají tomistickým teologům, kteří si myslí, že Boha znají, protože si ho definují podle aristotelských sylogismů.
Haha, Bůh je snad podřízen Aristotelovi?
Houbeles. Bůh je vždycky „za“: Na jednu stranu se manifestuje v prorocích a spravedlivcích, v Písmu a ve „spermatech logu“ rozesetých po všech kulturách, a nejdokonaleji v Ježíši. Na druhou stranu je stále přesahující a překvapující, tajemný a skrytý. Tak to říká prorok Izaiáš: „Vskutku, ty jsi Bůh, který skrývá se, Bůh Izraele, Spasitel!“ (Iz 45,15)
My proto nebudeme zde spekulovat o Bohu. My se v přemítání o potopě obrátíme k druhé straně: k člověku. O tom můžeme něco říci. Lidstvo propadlé zločinům – a pár spravedlivých. Zločin – a trest. „Prestuplenije i nakazanije“, jak dí Dostojevskij. Nehřešte, a potopa už příště nebude!
Ale co to je „hřešit“? A co to je „potopa“?
Pojem „potopa“ může býti chápán doslovně – nebo jako metafora pro nějakou společenskou změnu; třeba pro tu francouzskou revoluci, jako v případě krále Ludvíka a jeho madame. Revoluce může být k dobrému, nebo ke zlému; a také – jak pro koho; podle toho, jak se komu vedlo ve světě „předpotopním“. František Halas rozepsal v posledních měsících života, roku 1949, poému Potopa. „Potopa“, toť celková krize světa; snad i krize komunistické revoluce, ve kterou celý život upřímně věřil a jejíž odpornou realitu ještě stihl vidět; snad i dobově aktuální hrozba atomové války. Především je však potopa v Halasově vidění trestem za hříchy sociální:
Naslouchej jak svět náš řičí
Ve střevech strašných výbuchů
A v šachtách víry věční dříči
Zabijí slizkou ropuchu
Co vypocuje krev a zlato
Na plínky dětí nevěst šat
Jaká jen tlama civí na to
Kdo přišel se jen podívat
Pro toho všecky stromy v lese
Shazují listí před časem
A v šibenice měníce se
V hrození trčí bezhlasem
Druhá vlna potopy
Podle Halase je tedy hříchem i lhostejnost vůči hříchu světa: „kdo přišel se jen podívat“. A to ještě Halas nemohl znát pojem „poverty porn“, ono laciné a neplodné dojímání se chudobou, ony turistické exkurze do slamů v Bombaji.
Některé společenské hříchy se od časů Halasových nezměnily. Jiné, jako akutní hrozba atomovou válkou, naštěstí ustoupily. Jiné se vynořily. Naše potopa – a náš hřích: klimatická změna. Potopa koneckonců i doslovná, jak ledovce a permafrosty tají, voda stoupá a přímořská města se začínají připravovat; viz Benátky a jejich záchrannou hráz, nazvanou biblicky „Mojžíš“.
Že se tyto věci dějí a že se budou dít dál a hůř, na tom se shodují vědci v příslušných oborech – zajisté kromě těch mála vědců a ne až tak mála publicistů, kteří jsou tak či onak propojeni s firmami, které žijí ze statu quo, ze „starého režimu“; a kromě těch, kteří upřímně věří v kikináboženství a jeho dogmata „nic se neděje“ a „všechno vyřeší volný trh“. Ti pak zuřivě spílají všem, kdo se snaží na potopu upozorňovat a dělat něco proti jejímu postupu.
Utnapištim – Deukalión – Noe: Lze k nim přirovnat Grétu a současné klimaaktivisty?
Ano i ne. Archoplavci ze starověkých příběhů byli Bohem či bohy povoláni zachránit samy sebe a svou rodinu. Naši současní varovatelé před potopou chtějí zachránit lidstvo.
„Sami sebe“ chtějí zachránit docela jiní aktivisté, totiž „prepeři“: Ti, co se „připravují“ na možné katastrofy tak, že budují bunkry vybavené zásobami konzerv a automatickými puškami. Možná, že si oni sami připadají jako novodobí Noemové. Biblický příběh je však potřeba vztáhnout k dnešku úplně jinak.
Jednak, ve starověkém světě byli zachráněni Noe a Deukalión jakožto ti spravedliví – ne jakožto ti, kdo měli dost prostředků na vybudování archy. V případě Deukaliónově dokonce šlo jen o malý člun, jak výslovně Ovidius praví – tedy o milost nebes, ne o technické možnosti.
A jednak, když jde o ty technické možnosti: V onom starověkém světě a v případě oné akutní potopy to jinak nešlo, než postavit archu či spustit člun, a kdo se vešel, ten se vešel. V našem světě a v případě naší potopy, proklatě pomalé a nenápadné, je stále šance, že mohou být zachráněni všichni. „Archa“ není fyzická loď, ba ani loď kosmická, tento „bunkr“ pro „prepery“ ještě nekonečněkrát bohatší. „Archa“ je samo to poselství o hrozící potopě a o hříchu lidstva: archa z pravdivých slov a symbolických činů. Jistě i z činů praktických, které mohou s potopou bojovat; ale jakých, to já vám nepovím. Nejsem žádný Václav Kecílek, abych nabízel recepty z oborů, ve kterých se nevyznám. Vyznám se jen ve starých textech – snad, trochu, doufám.
Archoplavci starých textů: Utnapištim – Deukalión – Noe.
Archoplavci naší doby: Greta – a u nás třeba Petr Doubravský. Dva příklady za mnohé.
Avšak, Deukalión a Noe byli zachráněni proto, že byli spravedliví. Znamená to, že jsou Greta a Petr a další jim podobní „spravedliví“? Nebo že jsou snad dokonce „svatí“?
Ne, určitě ne v konvenčním slova smyslu. Však ani Noe nebyl „svatý“, viz jeho první akce po záchraně: založil vinici, ožral se a provedl opilecký striptýz. Na adresu Gretiny osobnosti lze jistě říci leccos kritického – že je psychicky nevyrovnaná, že je možná „hysterická“.
Jenže přesně tohle lze říci i o biblických prorocích. Zvláště tehdy se to o nich říkalo, když hlásali nepříjemné věci, jako Jeremiáš zkázu Jeruzaléma (Jr 26). Hysterik, alarmista, exhibicionista! Rozumný člověk hledí na takové spatra, rozumí se: ze svého zdánlivě bezpečného vysokého patra…
Jenže spravedlnost archoplavců a proroků neznamená dokonalou, bezchybnou osobnost. Znamená „jen“ nelhostejnost ke zlu.
V tomto smyslu může být každý aspoň trochu Noemem.
Může?
Noe byl přece povolán.
Ale „být povolán“, to znamená uslyšet hlas ve svém srdci: Musím něco dělat! Nemůžu to tak nechat!
Hlas v srdci? Boží hlas?
Současní mladí klimaaktivisté možná většinou nevěří v Boha.
Ale co to je „věřit v Boha“? Ten, kdo koná víc, než je v zájmu jeho osoby a jeho biologické rodiny – kdo přesahuje čili transcenduje obzor soukromý a sobecký – ten prakticky prokazuje víru v Boha, totiž Boha přesahujícího.
A tak to je.
Přímluvy:
Mysleme na ty, kdo mají odvahu být jako Noe.
Mysleme na ty, kdo nemají odvahu být jako Noe.
Mysleme také na ty, kdo říkají, že Noemové jsou cvoci a že žádná potopa není a nebude.
Proneseno 11. ledna 2022 v Rock Café, v cyklu NEKOSTEL.
