Seznamka
Ilustrační foto
Autor: www.e-cirkev.cz
A: Mám poznámky k Putnově Kázání o potopě a klimatické změně, které bylo zveřejněno na Christnetu. Normálně bych asi nejdříve napsal, že je to kázání příliš dlouhé – více než 2200 slov, to je dvojnásobek běžného nedělního evangelického kázání. Vím však, že Martin C. Putna své promluvy dovede udělat neobyčejně poutavé, a tak budu mít jen tři jiné formální připomínky:
1. Tato promluva má v sobě pevnou argumentační linii, to jsem si ověřil uzávorkováním myšlenkových odboček. Budiž to kazateli ke cti. Ta linie vede od starozákonní potopy, zaviněné tehdejším pokolením, k možné současné potopě, způsobené zvedáním hladiny oceánu a zaviněné našimi ekologickými hříchy. Odbočky z této linie jsou však velmi rozkošatělé, pro dnešního posluchače příliš rhizomatické. Například ta nejdelší, halasovská o chápání potopy jako společenské změny, má slov 218, což mohou být třeba i tři minuty mluvení o něčem jiném, než se řeč zase vrátí k potopě doslovné. A posluchač má s navázáním jistě problém. Cituji závěr odbočky: "Některé společenské hříchy se od časů Halasových nezměnily. Jiné, jako akutní hrozba atomovou válkou, naštěstí ustoupily. Jiné se vynořily. Naše potopa – a náš hřích: klimatická změna…" Je to, jako když vlak (zde mysl) překodrcá v krátkém sledu tři výhybky, než najde svou kolej.
2. Při hledání podobnosti mezi Noem a soudobými ekoaktivisty kazatel na jednom místě hlavní linie použije zvláštní figury, jakési přesmyčky. Jako když se ve staré magnetofonové kazetě pásek přetočil a pak hlava četla jeho rubovou stranu: Archoplavci ze starověkých příběhů byli Bohem či bohy povoláni zachránit samy sebe a svou rodinu. Naši současní varovatelé před potopou chtějí zachránit lidstvo. Uf. Tak pokud už dnes typologické čtení vůbec působí násilně a svévolně, tahle divně přesýpací typologie tím spíše. – Přitom není zmíněno, že v NZ je Noe antitypem pro Ježíše samého (Mt 24, 37-42, 1Pt 3,18-21), právě i v tom smyslu, že Ježíš z potopy zachraňuje druhé, z potopy hříchu. Ať už posluchač tuto souvislost zná či ne, dostávají tady Greta a spol. mesiášské kontury.
3. Kazatel trochu přepíná, když dlouze rozvádí, zda není starozákonní potopa předobrazem té, která hrozí nám, a ani nezmíní, že ve Starém zákoně samém je vyznění příběhu nadějné. Hospodin sám se tam zavazuje: „Už nikdy nebudu zlořečit zemi kvůli člověku, přestože každý výtvor lidského srdce je od mládí zlý, už nikdy nezhubím všechno živé, jako jsem učinil… Ustavuji s vámi svou smlouvu. Už nebude vyhlazeno všechno tvorstvo vodami potopy a nedojde již k potopě, která by zahladila zemi.“
B: To, co jsem zde doposud napsal, stálo na novodobé homiletice a biblistice. Zní to jako kritika, ale o tu mi dnes tolik nejde, jen kvůli ní bych tento článeček nepsal. Něco mě napadlo při přemýšlení nad Putnovým kázáním až později. Možná by toto kázání (když neuvažujeme moderní reálie, samozřejmě) obstálo v patristice – i když tam by asi vyžadovali christologické zacílení. Anebo v baroku, tam i se svým produkováním nových svatých. Toto píšu bez ironie. MCP církevní otce i baroko dobře zná. Proto beru tuto promluvu jako antikvitu, umělecké dílko v retro stylu. Kam patří i manýristické fígle a ostrovtip. A v neposlední řadě – z tohoto úhlu pohledu i jeho délka sedí, či je dokonce nedostatečná, kázávalo se v těch starých obdobích i celé hodiny. Možná i takové kázání někoho inspiruje (znám totiž, myslím, takové baroka-milce) a třeba jim bude i popostrčením ke křesťanství.
Autor je evangelický farář
