Seznamka
Papež Pavel VI.
Autor: Archiv autora
Sledoval jsem právě skončenou cestu papeže Františka do Konga a Jižního Súdánu pod drobnohledem. První jeho cesta na africký kontinent se uskutečnila v r. 2015 (jen v tom samém roce František navštívil 9 zemí planety). Tehdy papež navštívil Keňu, Ugandu a Středoafrickou republiku. Pokud František nezmění své plány, pak by se do konce r. 2024 neměl již do Afriky podívat. František nepřijel do neznámého prostředí. Počínaje papežem Pavlem VI. se africký kontinent dostal do centra zájmu římskokatolické církve, který vyvrcholil v osobě papeže Jana Pavla II., jenž navštívil Afriku mnohokrát. Wojtyłovy cesty do Afriky před r. 1989 nebyly pochopitelně zmiňovány v československém zpravodajství ani v tisku, a pakliže ano, pak negativně. Papež totiž přijížděl do zemí, v nichž se po koloniálním období snažil Sovětský svaz a státy pod jeho vlivem zapálit „oheň revoluce“ a získat Afriku pro myšlenku globálního komunismu pod heslem „Proletáři všech zemí, spojte se!“. Nikdo nedemaskoval ďábelskou ideologii komunismu v Evropě, v Africe a Jižní Americe tak jasně jako Jan Pavel II.
Pavel VI. Láska k Africe ve jménu evangelia
Na přelomu července a srpna 1969 navštívil africký kontinent – Ugandu – papež Pavel VI. Šlo vůbec o první oficiální apoštolskou návštěvu Afriky v dějinách římskokatolické církve. Setkal se s tehdejším prezidentem Miltonem Obotem, který nakonec musel podruhé a definitivně uprchnout do jihoafrického exilu, kde v Johannesburgu zemřel. Setkal se ale především s ugandskými i ostatními africkými biskupy, aby na závěr své cesty společně slavili eucharistii v hlavním městě Kampala. Součástí návštěvy byla i setkání s představiteli ostatních mimokřesťanských náboženství. Pavel VI., který převzal po Janu XXIII. Druhý vatikánský koncil a stal se v jeho druhé fázi jeho rozhodným ochráncem, ukázal, že Afrika je pro katolickou církev důležitá právě tak jako ostatní kontinenty. Tak jako jeho následovníci přicestoval do zemí, které se v průběhu 20. století a za následujících padesát let proměnily, rozdělily nebo zanikly ve svých někdejších hranicích. Vystřídali se v nich nespočetní vládcové, náznakově občas i cosi jako demokratické volby a bohužel také mnoho válečných, mezi-etnických konfliktů a občanských válek, které lze zvláště ve Rwandě a Jižním Súdánu nazvat genocidami. V řadě zemí Afriky, kam papežové přicestovali, tvořili katolíci značnou část populace vedle křesťanů jiných denominací, muslimů a ostatních náboženství. Většina Afričanů se nadto musela vyrovnávat jak s pozůstatky a někde i živou přítomností evropského kolonialismu, který stál za dehumanizaci afrických národů a velkým utrpením afrického lidu, tak se smrtícím vlivem importovaného komunismu a sovětské zahraniční politiky. Nebylo pro papeže snadné komunikovat s africkými vládci severu nebo středoafrických zemí, ani s formálními představiteli apartheidu v Jihoafrické republice. Nechat tyto země napospas pod heslem „s diktátory se nemluví“, si žádný s papežů ale nedovolil. A to ani náznakem.
Polský papež, papež Afriky
Asi nikoho nepřekvapí, že největší počet cest do Afriky vykonal sv. Jan Pavel II. Již dva roky po svém zvolení, v r. 1980, navštívil Zair, Kongo, Keňu, Ghanu, již zaniklou republiku Horní Volta (dnes Burkina Faso) a Pobřeží slonoviny. O dva roky později, v r. 1982, se v rámci rostoucího zájmu církve o africký kontinent vypravil do Nigérie, Beninu, Rovníkové Guinei a Gabonu. A to byl teprve začátek Wojtyłovy africké mise. V roce 1985 zavítal do Toga, Pobřeží slonoviny, Kamerunu, Středoevropské republiky, Zairu, Keni a Maroka. V roce 1988 pak do Zimbabwe, Botswany, Lesotha (zde slavil blahořečení oblátského kněze a lesothského misionáře Josepha Gérarda), do Svazijska (Eswatini) a Mosambiku, nikoliv však do Jihoafrické republiky. V květnu téhož roku totiž papež rázně odsoudil představitele a politiku jihoafrického apartheidu, a tak nebyl v této zemi vítán, ač Svatý stolec o návštěvu usiloval. Stala se však věc, která rozhodně nebyla náhodou, jako spíš znamením osudu.
Papež u benzínové pumpy
Při odletu z botswanského Gaborone do lesothského hlavního města Maseru nemohlo letadlo kvůli špatnému počasí a písečné bouři přistát a nemělo ani dostatek paliva, aby pokračovalo na letiště do Botswany. Pilot se tedy rozhodl změnit směr a přistát na mezinárodním letišti poblíž Johannesburgu. Jihoafričané museli pochopitelně nechat letadlo přistát. Co ale dělat, když hlavním cestujícím byla „persona non grata“, papež? Aby nedošlo k mezinárodnímu skandálu, vypravil se na letiště za papežem jihoafrický ministr zahraničních věcí Roelofem Frederikem „Pik“ Botha. Patrně strašný letecký zážitek, který demoralizoval větší část výpravy včetně novinářů, a zároveň nemožnost, aby se celá delegace dostala do cílové stanice, měly na svědomí ještě jednu věc, která se dodnes jeví téměř mysteriózně či jako z hollywoodského filmu. Jihoafričané nabídli papeži a jeho doprovodu, že je dostanou do Maseru, vzdáleném zhruba 440 kilometrů, konvojem automobilů za ozbrojeného doprovodu policie. A tak se i stalo. Když ale musela některá auta včetně papežova zastavit u benzínové pumpy, aby natankovala, přibíhali z blízkého a širokého okolí konsternovaní lidé, vrhali se na kolena a prosili, aby jim papež požehnal. I když i na Janu Pavlu II. se projevily účinky dramatického letu a náročné cesty, několikrát z auta vystoupil, lidem požehnal a daroval jim růženec. Navíc den předtím si členové teroristické skupiny Anti-Lekhanya Lesotho Liberation Army vzali z poutníků, směřujících na mši svatou s papežem, 71 rukojmích. Při ozbrojené akci byli nakonec tři z únosců zabiti, avšak zemřeli a byli vážně zraněni i někteří civilisté. Papež míjel toto místo masakru půl hodiny předtím a po zjištění, co se stalo, byl viditelně otřesen. Zamířil do kaple a následně požádal, aby mohl přeživší navštívit v nemocnici královny Alžběty II. Bůh má zvláštní smysl pro nenadále situace.
V roce 1989 se po návštěvě Madagaskaru a Réunionu podíval do Zambie a Malawi. V 90. letech se sedmdesátiletý papež rozhodl navštívit Republiku Guinea-Bissau, Mali, opět Burkinu Faso a Čad. Čtyři měsíce nato pak přiletěl na státní návštěvu Československa. Uplynulo sotva tři čtvrtě roku a Jan Pavel II. se rozhodl začít svou další cestu na Maltě a poté navštívit Tanzanii, Burundi, Rwandu a znovu Pobřeží slonoviny. Pochopitelně že to nebyl konec afrických cest v Polsku narozeného papeže. Zkraje roku 1992 se vydal do Senegalu, Gambie, Guinei, Angoly a do Svatého Tomáše a na Princův ostrov. Téměř přesně o rok později uskutečnil návštěvu Beninu, Ugandy a Súdánu, od něhož se v r. 2011 odtrhlo území pojmenované Republika Jižní Súdán, které nyní navštívil papež František. V roce 1995 se vydal podruhé do Kamerunu, do Jihoafrické republiky a potřetí do Keni. V r. 1998, u příležitosti 100. výročí evangelizace Nigérie a blahořečení římskokatolického kněze, trapisty Cypriána Iwene Tansiho (1903–1964), navštívil tuto krásnou a násilím ze strany Boko Haram a občanskými tenzemi zkoušenou zemi. V roce 2000 uskutečnil cestu do Egypta, z níž pokračoval do Jordánska, Izraele a na Palestinská území. Symbolická, s Afrikou vzdáleně spojená cesta, byla jeho návštěva Malty v r. 2001. Papež připomněl Afriku, resp. duchovní a kulturní most mezi Afrikou a Evropou, po němž do Itálie přišla v průběhu dějin řada pozdějších významných osobností. Vzpomněl také na ty, kteří v Africe působili – například sv. Augustin, narozený v Tagaste v Numidii a působící v Hippo Regius (dnešní Alžír). Z afrického kontinentu, jak připomínali všichni pontifikové, kteří Afriku navštívili, pocházela celá řada teologických osobností a světců a pravděpodobně i někteří z papežů prvních staletí. Také Benedikt XVI. navštívil Afriku. V r. 2009 Kamerun a Angolu a v r. 2011 Benin.
Zdeněk A. Eminger
Autor: Michal Bauer Pticen
Papež na kolenou jako žebrák, který prosí
Návštěva papeže Františka v Kongu a Jižním Súdánu ve dnech 31. ledna až 5. února 2023 byla tak jako u jeho předchůdců plná kontrastů. Vedle oficiálního přivítání politiky obou zemí, které bylo vnějškově bohaté a perfektní, se pochopitelně odehrával život všedních dní, jenž je v obou zemích stále ovlivňován následky kmenových válek, jen těžko popsatelnou mírou chudoby, ničením životního prostředí a osudovým neporozuměním tomu, že bohatství země je třeba distribuovat mezi všechny její občany, nejen mezi privilegované skupiny, které jsou právě u moci. Asi nejkřiklavější je to právě v případě Konga, na jehož území se nachází druhý největší deštný prales na planetě, Konžský deštný prales, trpící masivním odlesňováním a dosud tvořící téměř polovinu všech lesních porostů v Africe. Zároveň je Kongo doslova pohádkovým nalezištěm nerostných surovin a drahých kovů – diamantů, mědi, zlata, kobaltu či uranu. Jejich největší ložiska se nacházejí na východě země v oblasti Velké příkopové propadliny, za jejímž východním horizontem se nachází Uganda, Rwanda, Burundi a Tanzánie. To všechno je po desítky let zdrojem obrovských konfliktů s tak obrovskou mírou násilí, které Evropané zažili na svém území naposledy za druhé světové války. Ačkoliv se v Kongu i díky deštnému pralesu a národním parkům rozvinul cestovní ruch, čelí konžská a jihosúdánská ekonomika značným problémům. Jen na území Konga žije více než 250 etnických skupin, jejichž území se v řadě případů nekryje s hranicemi státu, ale pozvolna přechází do okolních zemí. I přes obrovské investice západních států a snahu tamních vlád je asi 42 % obyvatelstva negramotná a hladem a dlouhodobou podvýživou trpí téměř polovina obyvatel. A i když v Kongu vyznává křesťanskou víru kolem 80 % obyvatel (z toho 50 % tvoří katolíci) a v Jižním Súdánu kolem 60 % (majoritu tvoří katolíci 52 %, následně episkopální církev a anglikáni) největší míra chudoby a násilí dopadá na děti a ženy. Na východě státu, kde se stále bojuje, je situace v tomto ohledu katastrofální. V r. 1998 vypukla právě v Kongu válka, dnes nazývána druhá konžská neboli Velká africká válka (účastnilo se jí 9 afrických států), která skončila či spíše utichla až v r. 2003. Spolu s první válkou v Kongu v letech 1996–1997 si válečné konflikty vyžádaly 3,8 až 4 miliony obětí v důsledku masakrů, nemocí, znásilnění a hladomoru. Z míst konfliktu se zachovala svědectví o kanibalismu. Doslova „loveni“ byli zástupci kmene Pygmejů, kteří byli považováni ne za lidi, ale za zvířata, jejichž maso může válečníkům druhé strany dodat „magickou sílu a odvahu“. Obě války způsobily exodus části obyvatelstva, což při pestrosti etnických skupin vyvolávalo zas a zas další konflikty v uprchlických táborech. Exodus a znásilňování stály za dramatickým rozšířením HIV a jiných pohlavních chorob. Zvlášť Jan Pavel II. se tak dostal do situace, kdy se musel z pozice papeže vyjadřovat k otázkám potratů, antikoncepce a potřebě moderních léčiv, které v Africe zoufale chyběly. Zvláště jeho postoje týkající se mravní nedovolenosti používání antikoncepce vyvolaly jak v Africe, tak v celosvětovém měřítku značné kontroverze, které dosud neutichly. Při setkání v Kinshase se s papežem Františkem setkaly desítky lidí, kteří přišli při ozbrojeném teroru o končetiny, a mezi nimi řada žen, které byly leckdy opakovaně znásilněny. Lidé zdravící papeže pahýly svých rukou, to byl obraz, z něhož mrazilo.
Nebyl by to papež František, kdyby i tuto svou cestu nepojal svým způsobem osobně a v mnohém neformálně. Musel se přirozeně setkat s řadou konžských a súdánských politiků, kteří mají k potřebě míru tak, jak o něm papež přemýšlí a hovoří, ambivalentní a někdy dokonce opačný postoj. Události oficiálního protokolu působily na první pohled uvolněně, jako kdyby papež přicestoval do některé z tradičních demokracií. Tomu odpovídala i skladba lidí, patrně vybraných křesťanských laiků, kteří se mohli zúčastnit v Kinshase a Džubě (v hlavních městech obou zemí) bohoslužeb. Všednodenní realita lidí, kteří žijí stranou privilegované vrstvy, je ovšem zcela jiná. Už při prvním proslovu v Kinshase František projevil detailní znalost příčin a důsledků letitých etnických konfliktů. Nepřijel jako mravokárce, nýbrž jako poutník a možný zprostředkovatel míru. Řekl: „Přicházím k vám v Ježíšově jménu jako poutník smíření a míru.“ Využil přitom skutečnost, že Kongo je bohatým nalezištěm diamantů, a svoji další řeč vystavěl na symbolu diamantu. Pověděl: „Rád bych k vám promluvil prostřednictvím obrazu, který dobře symbolizuje zářivou krásu této země: obraz diamantu. Drahé konžské dámy a pánové, vaše země je skutečným diamantem stvoření; avšak vy všichni jste nekonečně drahocennější než jakékoliv dobro, které pochází z této úrodné země!“ A dodal: „Církev a papež ve vás mají důvěru, věří ve vaši budoucnost, která je ve vašich rukách…“ Na adresu těch, kteří stojí za masivní exploatací přírodních zdrojů, pak papež mírně zaraženým představitelům řekl: „Ruce pryč od Demokratické republiky Kongo, ruce pryč od Afriky! Dost bylo potlačování Afriky: Afrika není důl určený k vykořisťování nebo půda určená k drancování. Afrika nechť je hlavní postavou svého osudu!“
V Jižním Súdánu stáli po papežově boku arcibiskup z Canterbury Justin Welby a představitel generálního shromáždění Skotské církve Iain Greenshields. Papež sebe a své dva kolegy nazval „poutníky ekumenického míru“ a připomněl, že si je vědom, že „všechen súdánský lid pláče kvůli utrpěnému násilí, kvůli věčně chybějící bezpečnosti, chudobě, která ho zasahuje, a kvůli přírodním katastrofám, které zde zuří“. Vždyť zprávy o násilí a vraždách na křesťanských duchovních a předně na ženách přicházejí z této africké země skoro každý den. Papež znovu připomněl, jak nespravedlivě je nakládáno s přírodním bohatstvím, které je oproti Kongu chudší, ale přesto velké. V Jižním Súdánu se nacházejí velká ložiska ropy, z jejíž těžby je hrazen v podstatě celý provoz státu, i naleziště nerostných surovin a drahých kovů. Kvůli dopadům předchozích ozbrojených konfliktů musí Jižní Súdán dovážet většinu potravin, strojů a další techniky. A třebaže je osou státu řeka Nil a půda zde díky němu a řadě dalších vodních zdrojů patří k nejúrodnějším na světě, je naprostá většina zemědělské výroby primitivní. Papež říká: „Po staletí pokračovali objevitelé do oblasti, v níž se nacházíme, a vydávali se proti proudu Bílého Nilu ve snaze najít prameny nejdelší řeky na světě. A právě od hledání pramenů společného života bych chtěl s vámi začít svoji cestu. Protože tato země, která oplývá mnoha dobrými věcmi pod povrchem, avšak především v srdcích a myslích svých obyvatel, dnes potřebuje opět zahnat žízeň ze svěžích a životodárných zdrojů.“ A k budoucímu vývoji Jihosúdánské republiky poznamenal to, co je důležité pro všechny země světa, nejen pro Afriku: „Základní věcí pro život republiky je demokratický vývoj. … Demokracie kromě toho předpokládá respekt k lidským právům, střeženým zákonem a jeho uplatňováním, a zejména svobodu vyjadřovat vlastní myšlenky. Je třeba si vážně připomínat, že bez spravedlnosti není mír.“ Mnohokrát za celou návštěvu se papež obrátil na vrcholné politiky Konga a Jižního Súdánu a oslovoval je bratři. Nejinak tomu bylo i v Súdánu, v jehož východních teritoriích stále zuří válka a nesčetné každodenní ozbrojené konflikty, které decimují nevinné obyvatele i církev a to, co zde bylo za poslední desítky let k Boží chvále vykonáno: „Bratři, je čas přejít od slov ke skutkům. Je čas otočit stránku, je čas závazku pro naléhavou a nezbytnou proměnu. Uskutečnění míru a smíření vyžaduje nový náraz.“ A nešlo jen o formální prosbu. Vždyť jen po „skončení“ dvou předchozích velkých válek si konflikt mezi kmeny Dinka a Nuer vyžádal minimálně 400 000 obětí. Jako v r. 2015 při apoštolské cestě do Keni (Ugandy a Středoafrické republiky) i nyní apeloval na konec „tribalismu“, a tedy kmenového uspořádání společnosti, která je ale svým státním uspořádáním – republikou.
Symbolickým vrcholem návštěvy Konga a Jižního Súdánu byla závěrečná papežova schůzka se súdánským prezidentem Salvou Kiir Mayardit. Súdánský prezident a jeho víceprezidenti si nepochybně připomněli událost z dubna r. 2019, která se odehrála ve Vatikánu v Domě sv. Marty. Zde prostřednictvím překladatele do angličtiny s pohnutým hlasem a tváří v tvář prosil František súdánského prezidenta a jeho doprovod, aby v sobě našli odvahu a sílu k hledání a uskutečnění míru. Papež v té chvíli udělal to, co nikdo ani z jeho blízkých nečekal. S velkou námahou před každým z nich poklekl a políbil jim nohy. O necelé čtyři roky později připomněl súdánským politikům, že z předchozích slibů o nalezení míru mnoho nezbylo. Připomněl rovněž, a to v řadě svých projevů, že válka dopadá jak na obyvatele, tak na africkou zemi, přírodu, životní prostředí, o nichž ve své encyklice Laudato si’ napsal: „Avšak stvoření může být chápáno pouze jako dar, který vychází z otevřené ruky Otce všech, jako realita osvícená láskou, která nás svolává ke všeobecnému společenství.“ (čl. 79) Nebylo možné, aby František navštívil území mimo hlavní města obou zemí, ale obrázky a svědectví, které z venkovské krajiny Konga a Jižního Súdánu přicházejí, jsou i přes všechnu vloženou energii církví, neziskových organizací a dobrovolníků neveselé.
Další africká cesta papeže Františka, která měla svůj ekumenický charakter, nebyla určena jen těmto dvěma zemím a jejím obyvatelům, ale i nám, obyvatelům Západu, kteří se k Africe někdy chovali a dosud ještě chovají jako ke kontinentu druhého či třetího řádu. Není možné se tady ani tam nazývat křesťany a činit přitom skutky, které obírají naše bližní o život a o naději.
„Drazí, ten, kdo si říká křesťan, si musí vybrat, na které straně bude stát. Kdo následuje Krista, volí vždycky mír; kdo podněcuje válku a násilí, vydává Pána a zavrhuje evangelium. Styl, který nás Ježíš učí, je jasný: milovat všechny, jelikož všichni jsou milovaní jako synové společného Otce, který je v nebesích. Křesťanská láska není pouze pro blízké, ale pro každého, protože každý v Kristu je náš bližní, bratr a sestra, dokonce i nepřítel.“
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
