Seznamka
Děti vzaté do náhradní výchovy mohly prožívat domov. Sám mám jen dvě děti, kterým vzhledem k tomu, že jsou naše, alespoň trochu rozumím a i tak toho někdy máme s manželkou plné zuby. O to více obdivuji ty rodiny, které si dobrovolně vzaly děti další. Když jsem se náhradních rodičů ptal, proč si děti vzali, odpověď byla něco ve smyslu, prostě jsme jim chtěli udělat život lepší. Pro mnohé se toto zdá tvrzení nepochopitelné, ale věřte – tito lidé mezi námi skutečně žijí! A dokonce si děti k sobě berou bez špatných úmyslů. Prostě chtějí pomoci. Jen se jimi neplní první strany časopisů… (více doporučuji např. http://www.rozumacit.cz/ Jakkoli nepochybuji o snaze vychovatelů v dětských domovech, ústavní péče rodinu – byť rodinu náhradní prostě nenahradí. Navíc život v dětských domovech není často vůbec nic jednoduchého. (Sám jsem tam naštěstí nebyl, ale znám ty, které dětským domovem prošli). Jsem si vědom, že náhradní rodinná péče se dá zneužít, ale zneužít se dá naprosto všechno a dost dobře z tohoto důvodu nemohu cokoli odepsat.
O to nepochopitelnější je Klausovo veto několik let tvořeného zákona o sociálně právní ochraně dětí, která měla podle záměru vlády dostat děti z dětských domovů do náhradních rodin. Zákon měl přispět k tomu, aby děti nemusely vyrůstat v ústavech, ale v rodinném prostředí. Klaus zdůvodňuje svoje rozhodnutí mj. tím, zákonodárci zákon přijali pod tlakem mezinárodních institucí - konkrétně Úřadu vysoké komisařky OSN pro lidská práva, Dětského fondu OSN (UNICEF) a Evropské komise. Ty Česko kritizovaly za velký počet dětí v ústavech a nutno dodat, měly pravdu. Jenže podle vedení organizací, které se zaměřují na podporu náhradní rodinné péče, norma vznikla ne po nátlaku mezinárodních institucí, ale domácích expertů. Vím, že český prezident je odborníkem skoro na vše, vím, že je obklopen poradci, nicméně v tomto bych přece jen věřil odborníkům, kteří se problematikou dlouhodobě zabývají… Navíc není nic ponižujícího naslouchat i kritickým hlasům zvenčí.
Prezidentovi vadí i odměna za pěstounství. Klaus předbíhá do budoucnosti a tvrdí, že kvůli této odměně se děti začnou přesouvat do pěstounských rodin ze zištných důvodů. Stejně tak ale můžeme říci, že se někdo stává vychovatelem ze zištných důvodů (omlouvám se všem vychovatelům, toto se kvůli penězům skutečně dělat nedá). Ptám se, proč by pěstouni za svoji službu neměli dostat odměnu? Buďme si jisti, že ona nebude zas tak vysoká, navíc ani pěstouni, ani děti zřejmě nejsou živi ze vzduchu a neoblíkají se lopuchy. Pokud má být pěstounství pouhá „služba zadarmo z přesvědčení“, potom bychom něco podobného mohli chtít i po politicích, kteří se více než kdo jiný dušují službou lidu… Ano, vše se dá zneužít (a nejlepším příkladem jsou právě politici), to ale neznamená, že s vaničkou vylijeme i dítě. Jen proto, že je něco zneužitelné, to či ono zavrhneme, v tomto případě nárok na odměnu.
Klaus se bojí vágně stanovené povinnosti radnic pravidelně posuzovat, zda děti nepotřebují nějakou sociálně právní ochranu. To by podle Klause vedlo ke stále většímu zasahování veřejných institucí do soukromí rodin a do výchovy. Jenže právě neschválením tohoto zákona se děti nechávají v moci státních institucí – tedy v ústavech. Právě zde vidím jedno z úskalí Klausovy argumentace a myšlení. Co nemá pod kontrolou stát a jeho instituce, je podezřelé…
Určitě úředník může situaci posoudit špatně, ale zrovna tak může situaci posoudit špatně vychovatel, který je sám na několik dětí. Navíc ona „vágní kritéria“ až tak vágní nejsou. Pěstounem se člověk může stát až po delší a důkladné přípravě (tzv. odborná příprava fyzických osob vhodných stát se osvojiteli nebo pěstouny k přijetí dítěte do rodiny), tedy nejedná se o jakési neználky vedené pouhými naivními city.
A tak nakonec se obávám jediného – nejhůře z toho vyjdou… děti.
Autor je kazatelem Církve bratrské a učitelem filosofie a etiky. Dlouhá léta působil jako kazatel pro mládež. Převzato z blogu na iDnes.cz.
