Zaslepenost negativním vztahem, ať k jednotlivci nebo instituci, s sebou přináší ochotu s důvěřivostí kuřete věřit všemu špatnému, co kde bude na tuto adresu zmíněno. Kdo nemá rád církev, s nadšením přijme každou špatnou zprávu o ní. Toto naštvání je však především obraz vlastního nitra. Existuje něco, s čím se dotyčný naštvaný jedinec musí vypořádat. Vlastní problémy, bolesti, pocity zklamání a neúspěchu a hledání viníka. Vylepšit vlastní obraz na úkor pošpinění obrazu někoho jiného. Jistě, některé negativní zprávy vycházejí z reality. Ale problémem, je ta upřímná touha nekriticky oddaně věřit tomu špatnému o církvi. Jedna z variant slepé víry.
Malá Pollyana (hrdinka půvabné knížky od Eleanor Hodgman Porterové) se v každé situaci dokázala radovat z toho dobrého, co v ní uměla nalézt. Takto nás může těšit, že o církev je stále zájem, což ovšem není tak zcela úplně jednoduché při smršti negativní masáže. Hádat se, že jde v konkrétním případě o smyšlenky, nemá příliš velký efekt. Účinnější je volit alternativu dobrých zpráv. Být schopni porozumění a také humoru. Negace táhne dolů k zemi, do neživota. Opakem je povznesení nad hádky, malichernosti. Nakopnutí směrem výš (tedy někdy docela s chutí i fyzicky).
Evangelium je dobrá zpráva. Dobrá zpráva musí být srozumitelná. Být posly dobrých zpráv není jednoduché. Musíme hledat jazyk, který není prázdný a být přesvědčiví. Osobní svědectvím vypovídajícím o naší osobní zkušenosti se vztahem k Bohu. Svědectvím víry, která nesvazuje, ale osvobozuje, přináší radost ne strach.
Autorka pracuje jako kancléřka Arcibiskupství pražského a též je advokátkou Metropolitního církevního soudu.