Sedmého března býval tradičně svátek Tomáše Akvinského. Ten den totiž prošel roku 1274 branou smrti - a tedy jako skoro u všech svatých se právě na toto datum stanovil v katolickém prostředí jeho svátek. Kvůli kolizi s postní dobou byl sice církevní Tomášův svátek přestěhován na leden, ale nejen občanský kalendář, kde Tomášův svátek zůstal, ale i odkaz jeho jmenovce Masaryka, který má navíc tento den i narozeniny, mi umožňuje následující krátké zamyšlení.

Ve středu sedmého března totiž Středisko empirických výzkumů uveřejnilo výsledky šetření o vztahu našich obyvatel k Bohu a církvím. Základní fakta dávají v podstatě čtyři důležité zprávy:

1. K víře v Boha se přihlásilo 38% dotázaných, přičemž pouze 17% uvedlo, že věří „určitě“; zbylých 62% spíše či určitě v Boha nevěří

2. Od roku 1993 se tato situace nijak podstatně nemění; tehdy nastal výraznější zlom k opětovnému nárůstu těch, kteří s Bohem nechtějí mít nic společného.

3. Mezi těmi, kteří se považují za ateisty, je nejvíce mladých lidí ve věku od 18 do 29 let.

A konečně 4. - v naší společnosti narůstá počet lidí, kteří věří v amulety, věštce, horoskopy a podobné „nadpřirozeno“ okultního charakteru.

Není třeba příliš mnoho důvtipu, aby si z toho střízlivě uvažující křesťan odvodil docela jasný závěr: „radostná zvěst“ v našem podání neoslovuje. Mohli bychom sice hledat různé „polehčující okolnosti“ v historii více či méně dávné, vidět za tím ty či ony síly od předlistopadových komunistů až po dnešní kapitalistické zlatokopy. Ale jenom by to svědčilo o neschopnosti podívat se pravdě do očí. Vždyť ta data ukazují, že na celé čáře prohráváme právě u těch, kteří byli v předlistopadové době ještě dětmi. A také, že nadějnější trend se zlomil ve chvíli, kdy se začaly nešťastné spory kolem tzv. restitucí církevního majetku a definitivní zvrat znamenala událost chybně nazývaná zasvěcení národa Panně Marii. Hlad lidí po „duchovnu“, který jsou ochotni nasytit kdejakou náhražkou a někdy i vyloženým šmejdem, pak dává skutečně nelichotivé vysvědčení nám, kteří se považujeme za křesťany. Je jen smutným potvrzením toho, co říkám, že v této situaci se největší církev vzchopí ke kampani, která má zajistit čárku ve sčítacím archu, místo aby se spíš postarala o správnou formulaci otázky týkající se vztahu k Bohu.

Byl bych ovšem špatným následovníkem Tomáše Akvinského, kdybych zůstal jen u kritiky. Navíc jsem za těch posledních jedenáct let měl možnost mezi mladými lidmi, hlavně skauty, zažít, že jejich touha po pravdě, čistotě, kráse - zkrátka po Bohu - zdaleka nemusí skončit u horoskopů, amuletů či podobných okultních lákadel. A také nemusí být snadnou kořistí nějaké nebezpečné sekty. Vyžaduje to ovšem respektování několika pravidel. Myslím, že platí univerzálně - a proto ta hlavní uvedu:

Tedy - Bůh je nekonečným tajemstvím. Nikdo tedy nemůže tvrdit, že dobře ví, jaký Bůh ve skutečnosti je. Mezi našimi představami o Něm - a jím samým - je naprosto zásadní rozdíl. Proto také je třeba brát vážně a s respektem jakýkoli vztah člověka k Bohu - i když ho vyjadřuje představami, která nám můžou připadat podivné či dokonce směšné. Vypovídají totiž mnohem víc o jeho vzdělání, výchově a kulturním prostředí, než o jeho skutečném vztahu k Bohu. A konečně: každý musí cítit, že ho nechceme lanařit pro „svoje“ církevní nebo náboženské společenství, nýbrž že nám opravdu jde o to, aby se potkal s Bohem.

To, co jsem teď stručně popsal, není samozřejmě návod k zaručenému úspěchu. Spíš k tomu, abychom sami nebyli překážkou Bohu. I to ovšem dnes znamená hodně.