Nedávno jsem vedla rozhovor s jedním mladým a celkem úspěšným novinářem. Mimochodem je to celkem pohledný muž. Řešili jsme slasti i strasti života, najednou z něj vypadlo, že mám v novinářské práci oproti němu obrovskou výhodu….

Absolutně jsem v tu chvíli nechápala, on má zkušenosti, vzdělání a já jen svoji drzost. Odvětil, že jsem žena a navíc krásná. A to je podle něj v této práci výhoda nesporná.

  Po vznesení této věty se ve mně začaly rojit nejrůznější myšlenky. Sama sobě jsem si snažila namluvit, že to byl jen vtípek, ale na něj to nevypadalo. Proto jsem si ve své paměti přehrávala poslední články, jejich příchod na svět, reakce lidí. Blik! Za celou dobu, co se snažím vytvářet z písmenek nesouvisle souvislé texty, se mi ozvaly snad jen dvě ženy a to navíc velmi stručně. Zato muži mi píší celkem hojně a i spolupráce s nimi je "jaksi" snadnější. Jsem žena na českém křesťanském internetu, nejsem náhodou zjevení?

  Ne, existuji. Jsem bytost z masa a kostí a do jisté míry i „žádaná“. Proč vůbec? Tuhle otázku si musím stále klást, hledám uspokojivou odpověď nebo aspoň pravdivou. Asi nejlogičtější se mi zdá zákon nabídky a poptávky. Čím je zboží nedostatkovější, tím je o něj větší zájem a roste jeho cena. Čistě logicky, žen se na internetu pohybuje méně než mužů a pokud jde o křesťanskou část virtuálního světa, je situace ještě horší. Proto, když už se nějaká bytost ženské pohlaví objeví, vzbudí zákonitě pozornost.

  Trošku moc jednoduchá odpověď. Přece nejsem jediná aktivnější žena v církvi, která má přístup k internetu. Jsou i jiné a jistě neméně schopné. Jedna dokonce hyperaktivní. Žena či spíše dívka tradičnějšího rázu, přesto je její jméno pojmem.

Její záběr činnosti je obrovský, zvládá reagovat v různých diskusích, oslovovat církevní představitele, bdělým okem sledovat internet, od stránek jistého ateistického sdružení přes osobní weby různých "šílenců". Pokud se ji něco nelíbí, neváhá a ostře reaguje s vehemencí jí vlastní. Již za života je legendou. Bojuje jako lvice proti zkaženosti světa. Jen si někdy vyslouží ironický posměšek okolí.

  Já „rýpu“ jen do oblasti partnerských vztahů, v diskusích se objevuji sporadicky a přehled o osobních stránkách nemám. S církevními autoritami se snažím "jakžtakž" vycházet. „Zbožňouše“ štvu. Na svět se snažím dívat pozitivně.  Příliš agresivní e-maily mě psát nebaví. Tedy čistě objektivně mám menší záběr působnosti.

Kde je tedy zakopaný pes? Ona je přece taktéž aktivní, osobnost a zvládá sledovat obrovský tok informací. Přesto jí zůstaly některé dveře zavřeny. Sama se mnohdy ptám na otázku: Co je to „za kouzlo“, které mi pomáhá?

Odpověď mi dal až jeden člověk mimo církev, když pronesl poněkud lechtivější větu ohledně mého vzhledu a vazby na mé aktivity na internetu. Použil neprůstřelné argumenty. Že mě to nenapadlo! Vlastní tělo a práce spolu úzce souvisí. Někdy bohužel a jindy snad bohudík.

Příště svoji fotku radši nezveřejním a asi by byl klid. Nebo ne?