Je to ještě malý kluk. Čtrnáct let, to teprve začíná puberta, vlastně se nic neděje. Jenže tohle dítě má dost zvláštní koníček, je členem World Church of the Creativity. Což není nic míň než neonacistická organizace, která nenávist vůči jinakosti povýšila na "svaté náboženství".

Zjistil, že je nutné chránit svoji rasu a že musí být pyšný na to, že je bílý. Šíří rasisticky zaměřenou literaturu, mluví o svém přesvědčení s lidmi a chce si koupit střelnou zbraň, prý jen tak bude moci chránit mír a lásku okolo. Ochraňovat dobro zlem? Ten prcek to myslí vážně. Hrdě nosí znak WCOTC na svém rukávu, prý si tak získal respekt.

Dítě zcela pohlcené zhoubnou ideologií, nevidí, neslyší, nechce vnímat cokoli jiného. Má jasno, musí pečovat o rozvoj bílé rasy. Nenávidět ty, co mají jinou intenzitu pigmentu. Jde pod štítem nenávisti do války. Pevně věří v bílou pravdu. Blázen. Neví, co říká. Je to jen halucinace, nechal se ovlivnit kamarády. Bohužel ne, tento velmi mladý muž se rozhodl nenávidět a říkat, že miluje.

Nezná historii, nechce ji znát. Žádné koncentrační tábory prý neexistovaly, je to jen výmysl "zlých" Židů. Ty bytostně nesnáší, aniž by jediného z nich spatřil. Ale synagogu jim určitě časem zničí nebo zakáže, pokud by se náhodou dostal k moci. Krásně naplánovaný život.

Tohle není anonymní příběh, ale životní postoje zcela konkrétního amerického kluka. Nechal se omámit zhoubnou ideologií. Rozhovor s ním se podobal házení jedné luštěniny na plochou stěnu. Neochvějně věří, že jde po správné cestě, i když je to cesta krve. Krve, kterou prolily nevinní lidé, jen proto, že byli jiní.

Nikdy nevěřil, že koncentrační tábory skutečně existují. Druhá světová válka pro něj byla jen povyražením a prý je škoda, že "ti správní" prohráli. Osvětim se v jeho očích stala pojmem zla, kterým působí Židé na ostatní. Za pád World Trade Centre mohou opět jen a jen Židé. Kde jsou hranice svobody, když z dětí rostou zrůdy?

Tvoje svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého. Jedny ze slov, co do nás bušili učitelé při hodinách občanské výchovy. Tehdy jsme tomu nikdo nevěnovali pozornost, mohlo nám být dvanáct, třináct. Jenže teď ta slova trochu chápeme. Svoboda je něco moc cenného, ale pokud se nesnoubí s lidskostí a úctou je k ničemu. Pak je z ní jen paskvil a karikatura. Škoda, že tomuhle klukovi to nikdo neřekl.

Možná stačí jen mávnou rukou a říct, že nás se to vlastně vůbec netýká. Je to malý kluk kdesi v New Yorku, daleko od české vísky. Ale takovýhle kluk může být i u vašich sousedů, hraje si, zatím má jen atrapu zbraní. Jenže zlo dokáže vyrůst do obludné velikosti, pak se budeme těžko bránit. Tehdy možná stačilo, aby někdo tomu klukovi vysvětlil, že člověk je člověkem bez ohledu na svoji národnost nebo barvu kůže. A hlavně, že nikdo nemá právo nad životem toho druhého. To dítě mělo slyšet, že milovat je správné ne nenávidět.

Řešení je nadosah ruky. Uvědomit si, že z toho prcka na pískovišti bude jednou dospělý člověk. Ano, to batole vytrvale ničící nebo budující bábovičky je už nyní klíčící osobnost se vším všudy. Teď je ten čas na péči a láskyplné vysvětlování, jinak z něj může vyrůst lidská zrůda bez srdce. A svět přijde o další dítě.