Čteme-li "válečné" projevy George Bushe a Saddáma Husajna, je zajímavé, že oba se v nich odvolávají na autoritu nejvyšší. V prvním Saddámově projevu, bezprostředně po zahájení útoku, je Bůh garantem, který nenechá padnout "veliký lid Iráku": "Utlačovaní mají dovoleno bojovat a Bůh jim dopomůže k vítězství." Bush je pojmenován jako nepřítel, zločinec. Ve druhém projevu apeluje Husajn na víru Iráčanů. Bojovníky nazývá mudžáhidy (bojovníky za víru), jejich boj džihádem (svatou válkou). "Nadešly rozhodující dny a musíte učinit, co vám uložil Bůh - podřezat hrdla nepřátel." Nebo: "Útočte na ně, útočte na ďábla, abyste ho porazili."

Jakým je vlastně Saddám Husajn muslimem? Ať takovým, či onakým, zdá se být především diktátorem, který pragmaticky užívá prostředky dle momentální potřeby. Jeho režim je označován jako sekulární, nicméně ve chvíli konfliktu – ať už současného, či v době války v Zálivu – je boj Iráčanů předkládán jako džihád. Interpretace konfliktu jako souboje dobra se zlem, jako věc celého islámu je také nejspíš největším trumfem, který může Husajnovi zajišťovat podporu. Příchod Američanů do Iráku neprovází jen radost z příchodu osvoboditelů, jak média ukazují. Z úst islámských duchovních autorit se ozývá volání po pomstě bezbožníkům. V bagdádské mešitě Matky všech bitev řekl přítomným šajch Abdal Látif Humajím: "Všem muslimům a Arabům: zabijte syny nevěrců."

Bylo by však s podivem, kdyby islámský svět vzal Husajnem vyhlašovaný džihád za svou věc. Konec iráckého režimu, který se zdá být pravděpodobný, jistě nikdo oplakávat nebude. Na to si Husajn nadělal mezi svými sousedy příliš velké nepřátele. Kolik států, byť islámských, by zrovna kvůli tomuto diktátorovi šlo do střetu s USA? Už při válce v Zálivu se ukazovalo, že muslimský svět o Husajnově režimu evidentně nemá iluze. Nicméně to však samo o sobě ještě nebylo důvodem, aby muslimové zaujali "prozápadní" postoj. Podle přísloví košile bližší než kabát neudělá ze Spojených států hrdinu ani konec iráckého režimu. "Nevěrec" zůstane pro muslimy nevěrcem i nadále. (Že tato intervence může být jen vydatnou roznětkou pro islámský protizápadní extremismus, na to se poukazuje již delší čas.)

Nábožensky laděná rétorika je patrná i v projevech George Bushe. Bushovy odkazy na Boha však zdaleka nemají v západním světě takovou váhu, jako mohou mít v případě Husajna. Sekularizované prostředí Západu, kde náboženství má autoritu spíše marginální, není nakloněno tomu, vykládat vojenskou intervenci jako "křižácké tažení", k čemuž Bush inklinuje ("úvod ke křižáckému tažení" byl údajně původní název operace). V tomto ohledu má Bush problém: církev a její přední autorita, Jan Pavel II., výrazně zpochybňuje válku jako nástroj řešení.

Papeži nelze upřít prozíravost, jestliže se již delší čas staví proti interpretaci současných konfliktů jako "střetu civilizací". Ani v případě současné války by nebylo v žádném případě dobré, aby byla chápána jako konflikt civilizačně náboženský – boj islámu s křesťanstvím. Před tím nás, Pane Ježíši Kriste, chraň.