Několikrát mě za poslední dobu zarazilo spojování odmítání interrupcí či jejich zákaz s příslušností ke Katolické církvi. Dávání nálepek a následné začleňování do škatulek není pro mnohé lidi příliš těžké. Je to ale jednaní dosti zavádějící a zjednodušené a ukazuje to na užší vidění světa těch, kteří toto rozčleňování používají.

V životě jsme každý něčím ovlivňován. Vlivů na naše smýšlení, prožitky, cítění a jednání je mnoho. Jako například rodiče, prostředí, společnost, sdělovací prostředky, zkušenosti atd. Na lidi, kteří se nějakým způsobem ve svém životě setkali s jakoukoliv církví samozřejmě tato zkušenost nechá určitý nezanedbatelný vliv. Záleží pak ale na míře přijetí či odmítnutí toho, co ta církev hlásá. Zde už začínají být velké osobnostní rozdíly mezi lidmi.

Toto možná občas uniká lidem, kteří mluví o určitých zemích jako o katolických. I když se v těchto zemích hlásí převážná většina lidí k nějakým svým „rodinným kořenům“, neznamená to, že jejich jednání vždy z těchto kořenů vychází a že o nich mají nějaké hlubší znalosti.

Při nedávné debatě s mými polskými spolužáky jsem ke svému překvapení zjistil, že to s tím „katolickým Polskem“ není takové, jak by se na první pohled mohlo zdát. Katolictví se tam táhne napříč politickým spektrem, takže není vyjímkou to, že i mezi levicově smýšlejícími politiky je spousta praktikujících věřících. A ti se v polském sněmu vůbec neřídí svou náboženskou příslušností, ale politickým a osobním přesvědčením.

V souvislosti s plavbou lodi schopnou provádět potraty na své palubě nedaleko polských břehů se objevilo, že se proti této lodi staví především odpůrci z řad „radikálních katolíků“. Nejsou to ale spíše konzervativní katolíci nebo fundamentalističtí katolíci? A jsou to vlastně vůbec katolíci nebo kdo to je?

A už jsme zase u škatulek. Prostě strkání někoho někam se mi nelíbí. I mezi ekology v Polsku je totiž mnoho katolíků a přece se nikdy nepoužívá v této souvislosti spojení s Katolickou církví?

Osobně se ptám skepticky na otázku, zda lze interrupce vyřešit nějakým zakazujícím zákonem. Ale legitimně přiznávám snahu některým poslancům na to, aby připravili tento zákon a snažili se o něm přesvědčit lidi kolem sebe. Určitě odmítám jednoduché tvrzení odpůrců, že se každý zákon vždy dá nějak obejít a tak ho nebudeme raději vůbec tvořit.

Já vidím především kořen problému zvaný interrupce v tom, že je třeba naučit lidi zodpovědnosti a lásce k životu. Teď se záměrně vyhnu případům, kdy je početí dítěte nedobrovolné a násilné. Nový život nevzniká přeci ve většině případů na základě nenávisti a rozdělení, ale na základě určitého vztahu a vzájemného souznění. Je to kus těch lidí, kteří šli do tohoto vztahu. A pokud toto nejen ta žena, ale i její partner nepochopí, pak jim asi nějaký zákon bude těžko překážkou. Nezvaného a nepohodlného hosta v břichu matky se proste zbaví a život jde dál.

Když se řekne slovo interrupce, tak se mi vybaví jedna hodně blízká osoba. Její matce pro pokročilý věk doporučili lékaři podstoupit interrupci, protože dítě mělo být údajně „defektní“. Ta ji i přes různé výhružky a nátlak lékařů odmítla. K překvapení všech se narodila úplně zdravá a nyní je z této osoby velmi krásná a inteligentní bytost.

A to je i jeden z důvodů, proč prostě pro interrupce prostě nejsem a nikdy nebudu. Mam rád lidi a vidím velikost lidského života. A to určitě není proto, že jsem katolík, ale proto, že jsem člověk.