Osobně se domnívám, že Tomáš Špidlík s titulem kardinála či bez něj byl, je a bude jednou z nepozoruhodnějších osobností současné Evropy. Ovlivnil nejen generace studentů, ale i velké řady intelektuálů nejen v Evropě, ale po celém světě. Jeho přínos k orientaci celé církve, posun v myšlení a přístupu Vatikánu jako středu katolické církve v otázkách východní spirituality je naprosto nepochybný. Člověk by tedy čekal, že Špidlíka, ověšeného uznáním a řády zahraničními, ba dokonce i tuzemskými, bude na jeho krátké návštěvě v rodné vlasti provázet kohorta katolických novinářů, dychtivých publikovat každičké slovo, které vyjde z jeho úst. Na rozdíl od řady jiných hodnostářů má totiž kardinál Špidlík co říci, protože mluví srozumitelně, lidsky a ještě ke všemu přináší vlastní myšlenky. Že se občas opakuje, je potřebou, kterou má každý dobrý pedagog. On totiž své originální myšlenky nesnáší jako slepice vejce a neodchází od nich. Naopak je musí zahřívat a pečovat o ně, tj. opakovat a lépe formulovat, aby se z nich opravdu něco pěkného vylíhlo.
Světská média se k jeho návštěvě postavila daleko vstřícněji. Nebýt ČTK, televize a novin, včetně ústního podání očitých svědků, moc bych o návštěvě nevěděl. Vrtá mi hlavou, proč ten uměle vytvářený chlad od nás, katolíků. Že bychom opravdu nedokázali odpouštět, když nás někdo převyšuje? Nebo že by si umazal svou pravici o ruku prezidenta, se kterým nekamarádíme? Nebo nám prostě jen chybí základní slušné vychování? Těžko říct. Chce se mi věřit, že jde jen o obyčejnou naši neschopnost. To by bylo ještě tak nejlepší vysvětlení.