Pokud bychom v tomto Svatém týdnu navštívili Španělsko, nepochybně bychom se mnohokrát setkali s průvody kajících bratrstev, oblečených do špičatých kápí, nesoucích na obrovských nosítkách sochy světců, zvláště Krista. Modlitby a táhlé zpěvy, atmosféra dosti pochmurná – to vše by nám, kteří si myslíme, že jsme moderními, civilizovaným lidmi, zavánělo tak trochu středověkem. Svatý týden, semana santa, jak Španělé říkají, je pro ně vyvrcholením celoročního bohatého náboženského života.

Viděl jsem před několika lety na některé německé televizní stanici neskutečný dokument o velikonočních zvycích jižního Španělska. V Malaze, městě s velmi slibným vinným názvem, má jedno z kajících bratrstev zvláštní úlohu. Členové bratrstva mohou vybrat jednoho z vězňů v místním vězení a dát mu milost. Celá procedura je nejen složitá, ale především bohatá na symboly a věřte nevěřte, „středověce“ velmi rozumná. Především jsou vybráni tři vězni, kteří si odpykávají mnohaleté tresty za těžké zločiny – vraždy, přepadení, znásilnění. Ti tři musí při svém vězeňském životě projevit velkou snahu po nápravě, vzorně se chovat a litovat svých činů. To jistě nejde několik let předstírat, jsou tedy vybráni opravdu jen ti, kdo jsou vzornými kajícníky. Každý z nich dostane onu špičatou kápi s otvory pro oči a podobně jako ostatní členové bratrstva jsou o Velikonocích živou součástí nosítek s Kristovou sochou. Celý průvod prochází ulicemi Malagy až před radnici, kde s balkónu zaznívají středověké invokace k Panně Marii, prosící ji o smilování a přímluvu u svého Syna. Na radnici jsou už připraveni tři hlavní státní představitelé – starosta Malagy, ministr spravedlnosti a ministr vnitra. Všichni tři provinilci jsou přivedeni do radniční místnosti a tam jim je oznámen výsledek hlasování bratrstva. Je jim zvěstována milost. Ta ovšem potká jen jednoho z nich. Jen tomu je sejmuta kápě a vychází na balkon, aby se o svou radost podělil s lidmi na náměstí. Není v té chvíli sám, kdo má slzy v očích, bylo je vidět i v očích ministrů. Je svoboden. Státní úředníci podepíší dekret o propuštění. Vězeň už není vězněm, ale svobodným člověkem. Je propuštěn, ale není sám. Kající bratrstvo mu totiž nejen najde práci, ale i bydlení. A především se stává jedním z nich. Žije mezi novými přáteli, aby se za rok spolu s nimi pustil do hlasování o tom, kdo z jeho bývalých spoluvězňů dostane milost. Není divu, že za posledních 350 let udělování milostí se nenašel žádný recidivista.

Televize přinesla i rozhovory s těmi dvěma zbývajícími „lotry“, kteří se musí zase vrátit do vězení. Ano, byli zklamaní. Ale především mluvili tuze pokorně o tom, že vědí, jak moc by milost jim udělená mohla zasáhnout nejbližší příbuzné jejich obětí. A doufají dál. Možná za rok, za dva….

Já si v té chvíli uvědomil, jak moc, čím dál tím víc, se mi zamlouvá Vzkříšení. Nejen před dvěma tisíci lety, ale při každé velikonoční vigilii můžeme prožívat chvíli záchrany, vykoupení a nesmírné naděje. Už nejsme sami, je s námi Bůh, který na sebe přijal nejen naše bolesti a lidskou smrtelnost, ale i hříchy. A tím nás omilostnil.

Moc bych nám všem přál, abychom vždycky našli kolem sebe ty, kdo se za nás přimluví, kdo se o nás postarají a vezmou nás znova mezi sebe. Věřím ale, že je k tomu třeba naší snahy po nápravě, naší dobré vůle a velké naděje. Jen potom můžeme zažít tu velikou radost ze svobody od hříchu. Pak se nemusíme stydět ani za ty slzy, ať už jsme ministry, nebo metaři. A namísto moderního ohrnování nosu nad zpátečnickým středověkem s úžasem zjistíme, že i ta „středověká“ víra má cosi do sebe.