Viděl jsem před několika lety na některé německé televizní stanici neskutečný dokument o velikonočních zvycích jižního Španělska. V Malaze, městě s velmi slibným vinným názvem, má jedno z kajících bratrstev zvláštní úlohu. Členové bratrstva mohou vybrat jednoho z vězňů v místním vězení a dát mu milost. Celá procedura je nejen složitá, ale především bohatá na symboly a věřte nevěřte, „středověce“ velmi rozumná. Především jsou vybráni tři vězni, kteří si odpykávají mnohaleté tresty za těžké zločiny – vraždy, přepadení, znásilnění. Ti tři musí při svém vězeňském životě projevit velkou snahu po nápravě, vzorně se chovat a litovat svých činů. To jistě nejde několik let předstírat, jsou tedy vybráni opravdu jen ti, kdo jsou vzornými kajícníky. Každý z nich dostane onu špičatou kápi s otvory pro oči a podobně jako ostatní členové bratrstva jsou o Velikonocích živou součástí nosítek s Kristovou sochou. Celý průvod prochází ulicemi Malagy až před radnici, kde s balkónu zaznívají středověké invokace k Panně Marii, prosící ji o smilování a přímluvu u svého Syna. Na radnici jsou už připraveni tři hlavní státní představitelé – starosta Malagy, ministr spravedlnosti a ministr vnitra. Všichni tři provinilci jsou přivedeni do radniční místnosti a tam jim je oznámen výsledek hlasování bratrstva. Je jim zvěstována milost. Ta ovšem potká jen jednoho z nich. Jen tomu je sejmuta kápě a vychází na balkon, aby se o svou radost podělil s lidmi na náměstí. Není v té chvíli sám, kdo má slzy v očích, bylo je vidět i v očích ministrů. Je svoboden. Státní úředníci podepíší dekret o propuštění. Vězeň už není vězněm, ale svobodným člověkem. Je propuštěn, ale není sám. Kající bratrstvo mu totiž nejen najde práci, ale i bydlení. A především se stává jedním z nich. Žije mezi novými přáteli, aby se za rok spolu s nimi pustil do hlasování o tom, kdo z jeho bývalých spoluvězňů dostane milost. Není divu, že za posledních 350 let udělování milostí se nenašel žádný recidivista.
Televize přinesla i rozhovory s těmi dvěma zbývajícími „lotry“, kteří se musí zase vrátit do vězení. Ano, byli zklamaní. Ale především mluvili tuze pokorně o tom, že vědí, jak moc by milost jim udělená mohla zasáhnout nejbližší příbuzné jejich obětí. A doufají dál. Možná za rok, za dva….
Já si v té chvíli uvědomil, jak moc, čím dál tím víc, se mi zamlouvá Vzkříšení. Nejen před dvěma tisíci lety, ale při každé velikonoční vigilii můžeme prožívat chvíli záchrany, vykoupení a nesmírné naděje. Už nejsme sami, je s námi Bůh, který na sebe přijal nejen naše bolesti a lidskou smrtelnost, ale i hříchy. A tím nás omilostnil.
Moc bych nám všem přál, abychom vždycky našli kolem sebe ty, kdo se za nás přimluví, kdo se o nás postarají a vezmou nás znova mezi sebe. Věřím ale, že je k tomu třeba naší snahy po nápravě, naší dobré vůle a velké naděje. Jen potom můžeme zažít tu velikou radost ze svobody od hříchu. Pak se nemusíme stydět ani za ty slzy, ať už jsme ministry, nebo metaři. A namísto moderního ohrnování nosu nad zpátečnickým středověkem s úžasem zjistíme, že i ta „středověká“ víra má cosi do sebe.