"Politik v plné říji těsně před volbami" je výstižný popis od jistého anglického spisovatele. Tedy popis skutečnosti, že se politikové zvláště před volbami tzv. zviditelňují. Zvláštní je, že takovéto hrátky musejí většinou provozovat ti, kdo míří na vysoká místa, popřípadě se v nich touží udržet. Během volebního období zřejmě tak pilně a zaujatě pracovali, že jsme o nich neslyšeli, ani jsme je neviděli. Tak alespoň zní časté vysvětlení, proč je nutný senát: moudří politikové v něm pilně pracují, aby opravili špatné zákony tvořené poslaneckou sněmovnou.

V první chvíli mne napadlo, že si snad hlasatelé takových myšlenek dělají legraci. Zvláště přidají-li konkrétní informaci, že vracejí poslanecké sněmovně až 60% zákonů k přepracování. Prostá logika mi říká, že vyrábí-li nějaká instituce ve své produkci více jak polovinu zmetků, nezaslouží si žít. Běžný podnik by už dávno musel zkrachovat. Ale dobrá, jsem z venkova, nerozumím tomu.

Na rozdíl od senátorů se takový vesnický politik před volbami nezviditelňuje. Bylo na něj vidět celý rok, těžko své spoluobčany omámí sliby. Je-li soused Franta opilec, který vystačí s výplatou maximálně týden, velí mi zdravý rozum nevolit ho do zastupitelstva a starostou, protože obecní finance by se brzy začaly podobat rozpočtu Frantovy rodiny. Ve vyšší politice to tak nevadí – opilci a bezostyšní lháři míří stále výš. Nic nevadí, že voleb do nejvyšších orgánů se účastní stále méně voličů, kteří dávají najevo svou rozmrzelost a nedůvěru. Zákony jsou šikovně koncipované tak, že i kdyby přišla k volbám jen senátorova rodina, všechno je v pořádku.

Do této situace zaznívá už téměř pravidelně slovo našich biskupů k volbám. Bývá rozvážné a uměřené, vyzývá katolické voliče k odpovědnosti. Mají vybírat ty kandidáty, kteří jsou dobří, slušní, pracovití. To nepochybně lze spíše na komunální úrovni. Na úrovni vyšší někdy člověk mívá dojem, že „není spravedlivého ani jednoho“. Nepochybně i mezi senátory a poslanci jsou vynikající osobnosti. Za svůj plat těžce pracují nikoliv pro blaho stranických sekretariátů, ale pro blaho národa. Jen mi nějak nejde za rozum, proč se alespoň nepokusí něco udělat třeba s potratovým zákonem, nebo s prostitucí. Chápu tzv. politickou neprůchodnost v prvním případě, chápu i celosvětovu nevykořenitelnost nejstaršího povolání na světě. Nechápu ovšem, proč by v tomto případě neměl být povinný zdravotní dohled, placení daní (použitých na ušlechtilé účely) a proč bych musel být kdykoliv jdu po desáté večerní po Václavském náměstí terčem nejen slovních nabídek. Není každý vtipným gentlemanem, jako Tomáš Halík, který na nabídku jisté dámy ve Skořepce „Hele, brouku, nechceš nějaký potěšení?“ odvětil: „To víte, milostivá, že bych chtěl, ale obávám se, že vás k tomu nebudu potřebovat.“

V Napoleonovi z Notting Hillu píše G. K. Chesterton o Anglii na sklonku století, kde král je vybírán losem z úředníků, protože už nikdo nevěří na demokracii. Budoucího krále zastihne zpráva o jeho vybrání ve stoji na hlavě. Proto si za princip vládnutí zvolí postoj: dělejme všechno obráceně. Možná, že by se podobný postoj vyplatil i u nás. Zkusme tedy více volit osoby a osobnosti, než důvěřovat stranám, které jsou schopny spojit se kdykoliv s kýmkoliv, jen aby byly u moci. Ukažme zájem o komunální volby a nezájem o zviditelňované politiky. Možná, dokážeme-li to dost dlouho, i ve stranických stájích někomu dojde, že chyba není ve strategii, špatných předvolebních heslech, nebo malých billboardech. Že totiž jde o poctivost, spolehlivost a pracovitost dlouhodobou, nejen o onu krátkou předvolební říji.