Co mi vadí: demagogie. Když jsem se dozvěděl, že někteří lidovečtí poslanci chtějí prosadit zákaz nedělního prodeje v supermarketech, řekl jsem si, že je to bezvadná myšlenka. V civilizované Evropě jsme jakousi anomálií. Jistě, v mnoha dalších zemích, i u našich sousedů, tzv. nedělní prodej existuje. Jenže se jedná o možnost koupit si ráno k snídani čerstvou  bagetu, nebo zapomenuté kvasnice – to vše v malých obchůdcích, které mají jakousi „pohotovost“, stejně jako některé lékárny, lékaři apod. Málokde ale existuje možnost vyrazit docela běžně v neděli do velkoprodejny a tam strávit hodiny a hodiny očumováním regálů, brouzdáním za zbytečnostmi. U nás ovšem tyto „chrámy moderní doby“ spíše však „krámy moderní doby“ vyrostly jako houby po dešti. Odboráři na západ od našich hranic by asi velmi ječeli, že zaměstnanci musí prodávat přes noc potraviny, že musí pracovat i o nedělích. U nás nic. Malí obchodníci tamtéž by uspořádali celonárodní protesty, neb jim velké a cenově výhodnější supermarkety berou práci a zákazníky a ničí jim živnosti. U nás nic. Jen pár nesmělých křesťanských hlásků pípne, že neděle by měla být pro načerpání nových sil, pro rodinu, pro možnost zastavení se ve shonu všedních dnů. O tom, že by měl celý národ nastoupit do kostelních lavic, neřekne nikdo nic.

Naopak v dostupných anketách a komentářích jsou lidovci, „flanďáci“ a další zvláštní zvířena podáváni bezmála jako uzurpátoři, kteří nepřejí svobodnému obchodu, svobodnému vyžití spoluobčanů a já nevím čemu dalšímu. „Jo, kdyby tak křesťané tvořili většinu společnosti, tak by se o tom dalo mluvit,“ dočetl jsem se v jedné anketě od člověka váženého a jinak soudného. „Nemůžeme lidem vnucovat hodnoty, které nevyznávají,“ říkají dokonce i někteří křesťané. No a jsme u té demagogie.

Ovšemže můžeme, ba dokonce musíme prosazovat to, čemu věříme a co pokládáme za dobré. Pravda nevzniká tak, že ji odhlasuje demokratická většina. I když nebudeme stavět na přikázání o svěcení dne svátečního, můžeme poukazovat na potřebu odpočinku, na možnost navazování rodinných svazků ve chvílích volna, na nutnost nenakládat na zaměstnance tyto pracovní povinnosti tam, kde si to provoz (jako v nemocnicích,u policie, dopravy) přímo nežádá.

Ve stejné dny, kdy proběhl tenhle nesmělý pokus o návrat k normalitě, tedy o zachování neděle, slyšel jsem v televizi malou zprávu: v evropské unii si vymínila Malta, že neustoupí od své zásady neumožňovat rozvod. Jiné, i katolické země v posledních desetiletích už zásadu „nerozlučitelnosti“ manželství v necírkevní sféře nehlásají. Lidé se tam rozvádějí. Ale nikde se nerozvádějí tolik, jako v České republice. Že bychom byli zase ti nejhorší? Ne, chyba lávky. Je to v podstatě tím, že právě u nás je institut rozvodu možný a běžný již od dob první republiky. Být rozvedený už není žádné ztroskotání, žádný neúspěch. Je to běžný způsob řešení problémů a neshod v rodině. Není tím posledním, k čemu dvojice manželů přistupuje, ale skoro tou první výhružkou, kterou řeknou, když chtějí prosadit své.

Podobný postoj zažíváme u potratů, které jsou chápány jako jedna z možností antikoncepce (i když je to protimluv). A podobně zažijeme i přístup k euthanasii, která se stane běžným řešením péče o starého a postiženého (a tím drahého – tedy finančně nákladného) člověka.

Těch pár křesťanských politiků se pokusilo zvěstovat drahým spoluobčanům, že na světě a v životě je cosi důležitějšího, než okamžitě naplněné břicho. Jistě, věříme a doufáme, že časem na to přijdou sami. Ale my bychom stále měli nabízet jinou možnost.