Začátkem prosince vydali představitelé křesťanských církví spolu se zástupci muslimských a židovských obcí v naší zemi společné prohlášení k problematice eutanazie a doprovázení umírajících. Načasování této výzvy souvisí se schválením zákonné úpravy umožňující beztrestné provádění usmrcení pacientů v České republice. Zdá se, že legislativní proces směřující k uzákonění tak závažné změny v našem právním řádu nevyvolal nějak bouřlivou společenskou diskuzi. Ani zatím bezprecedentní společné prohlášení věřících v jednoho Boha si nezískalo takovou pozornost veřejnosti, jakou bychom mohli očekávat.

Motivy, které vedly k formulacím Prohlášení, rozvedl profesor morální teologie na Katolické teologické fakultě UK Albert-Petr Rethmann v projevu na tiskové konferenci při zveřejňění výzvy. Tento podnětný příspěvek publikujeme v redakčně zkrácené verzi. (red.)

Ještě před několika desetiletími se zdálo, že jsou počátek a konec života v zásadě vyňaty z moci lékařských opatření. Mezitím se ale situace zásadně změnila.

Následky takového prudkého nárůstu toho, co je medicínsky možné, se ale často ukazují jako ambivalentní - právě v oblasti intenzivní medicíny, kde jde často o život a smrt. To znamená: toho času prožíváme rozvoj, ve kterém se hranice toho, co je možné, posouvají stále dále. S tím se hlásí rozsáhlá otázka smyslu všeho lékařského jednání. Ta vyjadřuje, že je lékař nejen medicínsky, nýbrž také eticky zavázán a vyzván. Nárok toho, co je etické, se netýká lékaře jen marginálně, nýbrž zasahuje do centra jeho jednání.

Zastánci legalizované aktivní eutanazie jsou toho názoru, že musí být lékaři umožněno, aby ukončil nevyléčitelné utrpení, když si to pacient sám přeje. Teprve pak se bere vážně právo na sebeurčení pacienta. Právě zkušenosti z Holandska ale ukazují, že tento argument stojí na značně nejistých nohách. Zákonodárce tam toleruje aktivní lékařskou pomoc ke smrti už řadu let. Mezitím byl na základě třech velkých výzkumů, které tam byly provedeny v 90. letech a v roce 2001, sestaven celkový obraz důvodů, které lidi přivedly k tomu, aby požádali lékaře o ukončení svého života. Přitom vyšlo najevo, že jen v nejmenším počtu případů vedlo k přání takto zemřít tělesně nesnesitelné utrpení.

Studie ukazují, že se ve většině případů jedná o jiné důvody: nejčastěji spočívaly uvedené motivy pacientů v obavě ze ztráty důstojnosti a v obavě ze závislosti na druhých. Dále hrají velkou roli osamělost a silné deprese. Už v roce 1994 vytvořil nejvyšší soud v Holandsku precedens, když rozhodl, že může také silné psychické utrpení ospravedlnit aktivní eutanazii nebo lékařské přispění k sebe-zabití.

Tyto výsledky by nás měly vlastně vést k pozornému naslouchání a učinit velice nedůvěřivými vůči rétorické kampani, která hájí legalizaci smrtící injekce a pilulky cyankáli, a to údajně z motivu soucitu. Přání ukončení vlastního života znamená tedy spíše poslední zoufalý výkřik po lidské blízkosti a pastoračním doprovázení, ne ale po lékaři, který přistupuje k lůžku nemocného jako posel smrti.

Právě když lidé uvádějí, že mají strach ze ztráty důstojnosti a z toho, že budou závislí na druhých lidech, musíme se přesněji podívat na to, co takové výroky znamenají. Chci zde poukázat jen na jeden aspekt: To, že má někdo dojem, že ztratí svou důstojnost, když se už nemůže postarat sám o sebe, má zjevně co dělat s tím, jak s ním lidé z jeho okolí zacházejí a jak reagují na jeho potřeby.

Ztratí člověk, můj otec, má matka, můj manžel, moje manželka svou důstojnost, když už si nemůže dojít na toaletu a když už nemůže kontrolovat svá střeva? Ztrácí člověk svou důstojnost, když má hluboké rány, které se neuzdravují a páchnou? Takový člověk má zjevně jen tehdy pocit, že ztrácí svou důstojnost, když na něho reaguje jeho okolí s opovržením a odporem.

Jestliže ale vím, - jako příbuzný, jako dítě či partner - že zde trpí milovaný člověk, udělám všechno proto, abych mu ukázal, že ho mám rád, že je pro mě stále milovaným člověkem, kterým vždy byl, i když je teď tak nemocný a bezmocný. A když nemocný a umírající člověk zakusí takovou náklonnost a lásku, mnohem méně přijde na myšlenku, že ztrácí svou důstojnost.

Dojem, že člověk ztrácí svou důstojnost, se významně zprostředkovává z vnějšku, nebo alespoň takto posiluje. Tím více je třeba požadovat, dělat vše pro to, aby měli těžce nemocní lidé pocit, že jsou přijímáni a milováni, i když si už nemohou sami pomoci. Anebo je za požadavkem dovolit eutanazii jen přání, abychom si ušetřili tyto starosti? Obávám se, že povolení eutanazie neposiluje lidskost v zacházení s nemocnými lidmi, ale přispívá významně k tomu, že jsou umírající ještě osamělejší a že se cítí ještě opuštěnější. Výzkumy ale odhalily ještě další, velmi šokující výsledek, že zjevně existuje kategorie případů eutanazie, které se vlastně vůbec nezamýšlely. Jedná se přitom o případy nedobrovolné eutanazie, tzn. aktivní pomoci ke smrti, které byly lékařem provedeny bez výslovného a vytrvalého požadavku pacienta.

Tato kategorie čítá v Holandsku téměř 1000 nedobrovolných zabití za rok. Jako motiv pro provedení nedobrovolné eutanazie neuvádějí anonymně dotazovaní lékaři v žádném případě na prvním místě bolesti nebo utrpení pacienta, ale z jejich pohledu očekávanou nízkou kvalitu života, neúspěšnost další léčby a především přání příbuzných. Už tato dosavadní praxe usvědčuje ze lži, že by se snad mohlo legalizovat pouze omezené uvolnění takzvaného zabití „na přání". Takové omezení se ale nemůže udělat. Lékařské zabití, původně myšleno jako výjimka, vedlo - aspoň v Holandsku - už dávno ke zvyku a široké praxi.

Přitom často zamlčuje lobby eutanazie, že také v naší zemi nezavazuje platné právo lékaře k tomu, aby použil všechny myslitelné techniky k tomu, aby prodlužoval život pacienta za každou cenu, když už je léčení beznadějné. Taková opatření už nespadají pod přikázání ochrany života. Opomenutí nebo ukončení opatření intenzivní medicíny, jako je umělé dýchání nebo rezignace na léčbu antibiotiky, není eutanazie na rozdíl od aktivního zabití.

Prohlášení církví a náboženských společností v ČR k problematice eutanazie a doprovázení umírajících požaduje právem -jako alternativu k aktivnímu zabití pacienta - integrální péči o umírající a o ty, kteří je doprovázejí.