Papež Benedikt XVI. vydal svoji první encykliku (okružní list adresovaný věřícím na celém světě) s názvem Deus charitas est (Bůh je láska). Podle italských médii má encyklika nečekaný úspěch. Za první týden se jen v Itálii prodalo půl milionu výtisků. To je rekord, který v případě jiné encykliky nemá obdoby. Téma je ekumenické: charita a láska. Dokument může ovlivnit všechny křesťany a je inspirující i pro nenáboženského člověka. Encyklika byla představena 25. ledna, na konci Týdne modliteb za jednotu křesťanů, což papež označil za šťastnou shodu okolností.

První část textu, velice živě a prakticky, ale i s hlubokou teologickou erudicí, charakterizuje křesťanskou lásku. Popisuje lásku jako eros i agapé. Křesťanství je často kritizováno kvůli odmítání lásky tělesné. To papež přiznává, zároveň však odmítá Nietzscheho slova, že křesťanství otrávilo eros. Jednotlivé dimenze lásky nelze od sebe úplně odříznout, výsledkem by byla karikatura lásky. Autor encykliky upozorňuje, že novozákonní pisatelé používají pro lásku především slovo agapé. Zároveň ale vysvětluje, že Boží láska může být též připodobněna k erosu, která je zároveň plností agapé. Odvážná slova, kdo by to byl ještě před rokem řekl do „přísného strážce víry“ kardinála Ratzingera. Přiznám se, že mě encyklika nového papeže příjemně překvapila, přestože jsem jeho zvolení nepovažoval za šťastný krok pro katolíky i širokou ekumenu. Věřím, že přinese pro jednotu křesťanů i celému světu větší plody než některé kontroverznější dokumenty Vatikánu z minulosti (Dominus Jesus, Eclessia de Eucharistia, Redemptoris Sacramentum).

Tématem druhé časti encykliky je služba církve. Služba Charity a Diakonie jako instituce a charita a diakonie jako obecně křesťanská služba lásky. Služba bližnímu je zakořeněna v Boží lásce. Je zodpovědností každého křesťana i církve jako celku i jí pověřených organizací. Ustanovením skupiny diákonů se služba lásky stala základní strukturou církve (Sk 6, 1-6). Diakonie jako charitas a jako agapé ale i hranice církve přesahuje. Upozorňuje nás na to podobenství o dobrém Samaritánu (Lk 10,31).

Diakonie a Charita jako instituce, stejně tak i obecně křesťanská sborová a farní charitativní činnost mají svoje klady a zápory a obojí nelze oddělovat. Služba v místní komunitě může být méně oficiální a konkrétnější. Na druhé straně je tu nebezpečí, že se uzavře do sebe, zmaloměšťáčtí a stane se provinční.  „Sloužíme jen sami sobě, svým členům, peníze dáme jen na náš kostel. Dej si pozor, abys nezměnil naše „tvrdé jádro“, novým myšlenkám a nápadům se otevírat nebudeme! Nevoď nám sem toho zavšiveného bezdomovce, my máme na faře pořádek!“

Diakonie jako firma - profesionální podnik je nezbytně nutná. Mnohé charitativní organizace nemohou pracovat bez placených profesionálů. Nepomůže zde jen nadšení a aktivismus. Ve střediscích Charit a Diakonií pracují i lidé z jiných církví i tzv. „ateisté“. Je to místo, kde služba lásky v nejširším ekumenickém slova smyslu přesahuje hranice církví. (Proto nemám problém s rovností těchto církevních organizací před státem s dalšími subjekty, které poskytují sociální služby. Právní komplikace registrací podle novelizovaného „církevního“ zákona si netroufám hodnotit.)

Práce profesionála může ale znamenat i nebezpečí ztráty osobního přístupu. „Teď jsi náš klient, nakrmíme tě, můžeš u nás přespat. Své osobní problémy si ale nech pro sebe“. Přeháním, nechápejte mě proto prosím příliš osobně. Nejlepší je, když se služba (d)iakonie i (D)iakonie (katolík nechť si nahradí slovem (Ch)charita) vzájemně propojí.

Formy a možnosti mohou být různé. Snahou o propojení služby církve (úřadu) a pokorné služby, která je uložená všem pokřtěným je obnovený diakonát v evangelické církvi nebo úřad trvalého jáhna v církvi římskokatolické. Jde však obnova tou správnou cestou? Domnívám se, že diákon není jen „ikonou služby“ v církvi (srov. Holeton - liturgická role jáhna dnes) a na druhé straně není ani „malý farář“. Terminologie v českobratrském prostředí ještě zmatek umocňuje oddělením služeb diakona – pověřeného k službě potřebným a jáhna – faráře bez magisterského teologického vzdělání. V prvotní církvi byli jáhni pověřeni dohledem nad církevní charitativní prací, ale hráli velkou úlohu i během bohoslužby. Zvláště v okamžiku, kdy lidé přinášeli své dary (chleb a víno pro slavení večeře Páně - eucharistie i pro pozdější sycení potřebných), nebo na konci liturgie, kdy jáhen posílal věřící lid ven do světa, kde by měl každý vykonávat svou diakonia, coby jeden či jedna z pokřtěných. Je pravda, že roli jáhna-diakona v mnoha ohledech převzali "laici" nebo naopak přešla na faráře či kněze. Přesto prázdná místa diakonů, ať už oficiálně pověřených či ne, v církvích stále jsou.

Článek v tištěné formě bude publikován v upravené verzi v časopise Modré z nebe - zpravodaji Diakonie Českobratrské církve evangelické, proto je v závěru encyklikou Deus charitas est inspirován jen volně. Časopis si můžete objednat emailem: zpravodaj@diakoniecce.cz. Předplatné na rok 2005 činilo 125 Kč. Sponzorské předplatné 500 Kč. Cena jednoho čísla je 25 Kč.