Křesťanská tradice (ostatně ve shodě s jinými autentickými tradicemi) nám doporučuje nedržet, nýbrž pustit. Uvolnit sevření, odpoutat se, získat si svobodu vůči věcem, o nichž si myslíme, že je ovládáme, které však ve skutečnosti ovládají nás.

Lze namítnout, že potřebujeme vlastnit aspoň něco. Pak totiž nejsme tolik závislí na druhých. Můžeme reálně uplatnit svou schopnost svobodně se rozhodovat. Má se za to, že svobodní jsme, když máme něco svoje, prý kořeny těchto dvou slov souvisí. Připusťme to. Ale když se zcela spolehneme na věci, které jsme odebrali z obecného koloběhu a ohradili si je pro sebe, když do nich vkládáme naději, zapomněli jsme, že vše na tomto světě je pomíjivé. Biblická kniha Kazatel mluví neobvyklým jazykem: Marnost nad marnost a vše je marnost. Ale není to pesimismus, nýbrž životní realismus.

Půst znamená pustit se všeho, co nás uzamyká v sobě a co blokuje naši přirozenou účast na životě, na proudu darů, jež nám život denně přináší. Když se necháme obdarovat a jsme ochotni se o dary s jinými sdílet, máme radost. Když jiným odebereme a pro sebe uchvátíme to, co považujeme za svůj díl na věcech tohoto světa, stáváme se neurotickými a bázlivými. Jsme ustaraní, jsme terčem závisti, život, místo aby byl radostnější, je oscilací mezi křečovitým umělým veselím a patologickým smutkem.

Půst také znamená odpustit těm, kteří se proti nám nějak provinili. Poctivě vyřešit sporné situace, být ochoten ustoupit a přiznat chybu. Odpustit samozřejmě neznamená uzavírat pragmatické kompromisy tam, kde máme stát na straně chudých a pronásledovaných, kde máme hájit spravedlnost a trvat na poznané pravdě.

Postit se znamená chovat se ekologicky a sociálně, méně zasahovat do přírody, méně si z ní brát. Znamená to jíst lehce a být zdrženliví v pití, což většině z nás spíše prospěje. Čeho jsme se zřekli, můžeme poskytnout druhým, i když důslednější řešení pro ty, kdo jsou v nouzi, nejsou příležitostné individuální dary, nýbrž nastolení spravedlnosti podle zásad toho, čemu někteří křesťané překvapivě říkají biblická ekonomika.

Ale, co máme nakonec pustit, není jen něco, například maso či živočišné produkty vůbec, sladkosti, alkohol, tabákové výrobky. Nejde také jen o to povrchní zábavu vystřídat hlubší vnitřní lehkostí volností. Nakonec musíme pustit sami sebe. Půst končí u Ježíšova kříže a v jeho hrobě. A když se takto sebe vzdáme, tak sebe také pozvolna prosvětlované nově nalézáme u prázdného hrobu. Půst je jakýsi nácvik velkopáteční účasti na Kristově smrti. A když jsme s ním zemřeli, jak říká apoštol Pavel v 6. kapitole Listu Římanům, také s ním vstáváme k novému životu.